21. 7. 2009

V kraji medvěda baribala

S dalším příspěvkem z USA se hlásím z benzínky na Clingans Junction, kde na své hosty kromě levného benzínu čeká ještě volně přístupná wifina.

Poslední dva dny jsem strávil na cestě skrz národní parky Sequoia a Kings Canyon. V sobotu jsem se vypravil autobusem a vlakem z Los Angeles do rozpáleného Central Valley. Atmosféra tu připomíná divoký západ: na křižovatce Great Junction, což je jedna omšelá bouda kubánského stylu, hrají postarší muži poker. Místní obyvatelé místo koní pod sedlem prohánějí koně pod kapotou, a v dálce se tyčí křovinami porostlé kopce jako z Vinnetoua.

Ve městě Visalia jsem si vypujčil auto (požádal jsem je o to nejmenší jaké měli, ale dali mi místo toho Mercury Grand Marquis, auto kterým tady jezdí šerifové (možná proto, že z profilu připomíná šerifský klobouk). Což o to, cena byla stejná jako za mnohem menší vozidla asijské provenience, ale ten vír v nádrži…

V národním parku Seqouia, kam jsem se vypravil v sobotu, jsem samozřejmě viděl sekvoje. Jsou obrovské! V lese nazvaném The Giant Forest si připadáte jako v Pánu prstenů – z jednoho tamního stromu by bylo dřeva jako možná z deseti smrků u nás. Není divu, když jsou až 100 metrů vysoké, měří v průměru asi 80 centimetrů a žijí až 3000 let.

V neděli jsem se pak přepravil do národního parku Kings Canyon, který místní nazývají malými Yosemity – skalami obklopené údolí řeky Kings River si panoramaty nezadá ani se severem Norska. Navíc v místních lesích najdete (narozdíl od komárů v Norsku) i přehšel divoké zvěře, především medvěda baribala a pumu. Měl jsem štěstí, že jsem se v kempu dal do řeči se sousedními kempaři, jejich starší syn (asi 14-letý), skautské povahy, se nabídl, že na cesty půjde se mnou. V momentě, kdy se pak asi 3 metry přede mnou objevil medvěd, spokojeně si pojídající maliny, jsem byl opravdu rád za jeho zkušenosti. A tak jsem místo zběsilého úprku mohl medvěda vyfotit při večeri.

Medvěd na malinách

Zítra se chystám Greyhoundovým autobusem do San Francisca, další zprávy tedy čekejte z města v zálivu…

17. 7. 2009

Welcome to the USA

Když se o někom prohlásí, že “objevuje Ameriku”, nezní to zrovna jako lichotka. Zpravidla to znamená, že ostatní nudí přeříkáváním zřejmého nebo dávno známého.
Ale ačkoliv si tenhle příspěvek o toto označení koleduje, přesto mi to nedá, abych se s vámi nepodělil o moje první dojmy ze země neomezených možností, resp. z Kalifornie, kde jsem momentálně na konferenci.

Víc, ještě víc, nejvíc. Pět pruhů na dálnici v každém směru. Desítky televizních kanálů (co na tom, že dobrá třetina z nich je zaměstnána pohřebem Michaela Jacksona). “Oversized” menu v restauracích. Desítky pater v mrakodrapu KPMG. Nepočítaně předměstí se zdánlivě různými, ale přitom docela stejnými dřevenými domy. Město andělů se táhne jak do výšky, tak do šířky.

Přestože se Evropan Arnold Schwarzeneger v úřadu guvernéra snaží udělat z Kalifornie tahouna ve vývoji i implementaci “zelených” technologií a životního stylu, některé věci prostě zůstávají stereotypně americké. Například z evropského pohledu taková samozřejmost jako hromadná doprava je tu doslova tristní (na stanici metra visí místo jízdního řádu plakát s nápisem: “Jezdí tak často že žádný jízdní řád nepotřebujete”; co na tom že intervaly jsou přibližně 20 minut a cesta z Pasadeny, kde konference probíhá, na letiště, trvá přes 2 hodiny). Horké podnebí si vybírá také svou uhlíkovou daň – většina budov na ně reaguje klimatizací, nastavenou na nesmyslně nízké teploty.

Ne všechny stereotypy ale platí doslova – například místo velkých “trucků” z Detroitu tu daleko spíš na ulici potkáte menší Toyotu nebo Volkswagen (sice také vyrobené v USA, ale podle japonských, respektive evropských velikostních měřítek). A i obyvatelé Pasadeny jsou živeni nejen dobře, ale i zdravě – vyloženě obézních lidí tu potkáte jen o málo víc než třeba u nás. Možná za to můžou i místní pláže – málokdo se chce ukázat plavkách s (několika desítkami) kil navíc…

1. 7. 2009

Klub švýcarských alpinistů

Po velmi dlouhé odmlce se opět hlásím s novinkami z podhůří Alp, které v dnešním příspěvku budou hrát hlavní roli. Uplynulý víkend totiž završil tří-víkendový alpinistický kurz pořádaný Klubem švýcarských alpinistů (v originále Club Alpin Suisse), jehož jsem byl účastníkem.

Náplní kurzu bylo seznámení se s vybavením používaným v horách (“čili žádný primitivní drážní žebřík, ale lana, kladky, závory, …, háky, skoby, závory, …, cepíny, závory, …”) a s technikami lezení na skalách a na ledovci. Zájem byl velký: odhadem 60 účastníků, k tomu navíc zhruba 15 vedoucích (kteří byli všichni zkušení dobrovolníci). Vedoucím mojí (šestičlené) skupiny byl dlouhovlasý šedesátník Robert, povahou nápadně připomínající legendu pražské atletiky Tondu Kábeleho (obzvášť poté, co se hned na začátku omluvil, že špatně slyší, protože už je počtvrté ženatý…:)).

První víkend (v květnu) na skalách v St Triphon jsme si vyzkoušeli základní uzly a techniky lezení, mimo jiné i takzvaný “rappel”, což je spouštění se na laně ze skály dolů.

Hooria při rappelu

Hooria při rappelu

Druhý víkend (před týdnem, 20. června) pak byl na programu nácvik chůze a jištění na ledovci (v Moiry), včetně lezení na ledové stěně.

Já na ledové stěně

Já na ledové stěně

Třetí víkend (ten minulý) na ledovci v Orny pak došlo na skutečný horolezecký výstup. Po sobotním lehkém výstupu na horskou chatu v nějakých 2800 metrech nad mořem nás čekal nedělní budíček v nepříjemných tři čtvrtě na čtyři ráno. Po krátké snídani jsme se v 5 hodin vydali na cestu přes ledovec k našemu cíli: vrcholu Tête Blanche ve výšce 3425 m nad mořem. Počasí bylo ideální, a tak jsem si spolu se spoustou fotek odnesl i lehce spálený obličej 🙂

Důkaz o nadmořské výšce

Důkaz o nadmořské výšce

Fotky z prvního víkendu, St Triphon
Fotky z druhého víkendu, Moiry
Fotky z třetího víkendu, Orny

23. 4. 2009

Lausannský Všudybud VIII: Poslušně hlásím!

Běhali už jste někdy s metronomem? Nejspíš ne, stejně jako já. Proto mě lehce vyvedlo z míry pravidelné pískání, které se v úterý odpoledne ozývalo z reproduktorů nad lausannským Olympijským stadionem. Vysvětlení přišlo záhy: na atletickém oválu se tou dobou potili rekruti švýcarské armády (věkem sotva osmnáctiletí), kteří si odbývali vstupní testy na začátek své základní vojenské služby.

Ve Švýcarsku, které ve 20. století, jinak v Evropě válkami poznamenaném, nemuselo bojovat ani jednou, a které si zakládá na své neutralitě, je armáda národní pýchou. Vznikla z kantonálních armád, které byly smlouvou z roku 1815 povinny dát k dispozici 2% své populaci federální armádě. Ústava z roku 1848 (po občanské válce) pak zakázala kantonům držet vlastní armádu a vyhlašovat válku (nebo taky mír). První světovou válkou prošlo Švýcarsko bez úhony, možná proto, že se kvůli své národnostní rozruzněnosti nemohlo rozhodnout, na kterou stranu se přidat (Němci podporovali Centrální mocnosti, mj. Německo, Francouzi zase spojeneckou Francii). A tak zůstalo neutrální. Neutralita Švýcarům vydržela i do druhé světové války, přestože byli od roku 1942 zcela obklopeni zeměmi okupovanými Osou.

Každý Švýcar musí odsloužit v armádě 260 dnů (Švýcarky samozřejmě ne, pro ty je služba dobrovolná). Pokud má ovšem smůlu a je povýšen, prodlužuje se mu tato doba na 500 dnů (u poddůstojníků) nebo 600 dnů u vyšších důstojníků (z toho důvodu se řada vojáků snaží povýšení vyhnout…). První část výcviku si odbyde na tzv. bootcampu, který trvá 18 až 21 týdnů. Od té doby pak až do odsloužení povinné doby nebo do 30 let věku musí každý rok odsloužit v armádě 3 týdny. Většina zaměstnavatelů s tím prý počítá a svým zaměstnancům během výcviku dál platí plný plat (aspoň to tvrdí na Wikipedii). Mimo vojenský výcvik pak každý voják musí mít doma svou zbraň a také balíček nábojů pro případ nutné sebeobrany při napadení cestou na mobilizační shromaždiště.

Nástup na vojnu není možné odložit jenom kvůli takové prkotině, jako je studium na vysoké škole – snad jen střední škola dostane přednost. Pokud přesto nastoupíte na univerzitu hned po maturitě, musíte si výcvik (resp. jeho část) odsloužit klidně třeba během vánočních prázdnin… Pokud z nějakého důvodu (nejčastěji zdravotního, nebo proto, že se stanete švýcarským občanem až v pětadvaceti či později) nemůžete do armády nastoupit, musíte až do svých 30 let platit dodatečnou tříprocentní daň z příjmů.

Celý tenhle cirkus zatím Švýcary neomrzel, a i přes svou více než poklidnou nedávnou historii (nebo právě kvůli ní?) na něm nechtějí nic měnit. Jak jinak si vysvěstlit, že ve dvou referendech volajících po zrušení armády se pro něj vyslovilo jen 36% (v roce 1991) respektive 21% (v roce 2001).

22. 3. 2009

Lausannský Všudybud VII: Nože

Po posledním poněkud techničtějším příspěvku nastal čas vzkřísit Všudybuda. Švýcaři mají pro tento účel (jakož i pro mnoho dalších použití) k dispozici své vyhlášené armádní nože.

Jejich historie sahá do roku 1891, kdy švýcarský výrobce chirurgického náčiní Karl Elsener z kantonu Schwyz s hrůzou zjistil, že kapesní nože používané švýcarskou armádou nejsou vyráběny ve Švýcarsku, nýbrž v Německu. Rozhodl se, že to změní, a nože začne vyrábět sám. Jeho první model měl dřevěnou rukojeť, a na dnešní poměry chudou výbavu: čepel nože, šroubovák, otvírák na konzervy a šídlo.

V roce 1896 pak Karl Elsener přišel se zásadním vylepšením, díky kterému se mu podařilo umístit na nůž dvakrát více nástrojů – speciální pružina držela najednou nástroje na obou stranách nože. Tak se na švýcarském noži objevila charakteristická vývrtka. Když pak roku 1909 zemřela Elsenerova matka Victoria, a když se roku 1921 začaly nože vyrábět z nerezové oceli, dostaly své jméno: Victorinox, spojením slov Victoria a inox, francouzské zkratky pro nerezovou ocel. 

Téměř ve stejné době jako Elsener, v roce 1893, začala nože švýcarské armádě dodávat i firma Paul Boechat & Cie z Delémontu ve francouzsky mluvícím kantonu Jura. Poté co tuto firmu koupil její ředitel Théodore Wenger, převzala i jeho jméno.

 

Originální nůž používaný švýcarskou armádou

Originální nůž používaný švýcarskou armádou

 

 

Aby předešla soupeření mezi německou částí (reprezentovanou Victorinoxem) a francouzskou částí (zastoupenou Wengerem), rozdělila švýcarská armáda v roce 1908 své objednávky půl na půl mezi oba výrobce. Takovýto kartel vydržel až do roku 2005, kdy se Wenger dostal do finančních obtíží a byl koupen Victorinoxem. A tak zůstal švýcarské armádě opět jediný dodavatel. Podle pravidel Světové obchodní organizace sice musí armáda svá výběrová řízení zpřístupňovat i zahraniční konkurenci, ale znáte to: tradice je prostě tradice…

Armádní dodávky ovšem netvoří ani jedno procento výroby. Celkem Victorinox s Wengerem vyrobí ročně 25 milionů nožů ve všech možných variantách – nejmodernější verze obsahují i 16GB USB flashdisk.

V roce 2006, na počest stého výročí značky Wenger, pak vznikl jednokilový nůž The Giant, zahrnující všechny nástroje které se kdy na nožích Wenger za celou jejich historii objevily. Pravda, takový nůž se dá ztěží považovat za kapesní, nicméně pokud rádi hrajete golf, ohýbáte dráty nebo loupete pomeranče, nejlépe všechno najednou, je to nůž pro vás, jestli ovšem máte volných 1200 dolarů. O takovém noži si mohl MacGyver nechat jen snít…

16. 3. 2009

Internetové telefonování II: Jak nastavit SIP klienta na Nokii E66 pro 802.cz

Po krátké návštěvě Prahy se opět hlásím z Lausanne. Dnešním článkem bych dokončil miniseriál o internetovém telefonování. V prvním díle jsem popsal, co to je zač a zmínil jeho hlavní výhody. Tentokrát dojde na praktický příklad: nastavení Nokie E66 pro volání přes SIP poskytovatele 802.cz.

Nejprve je nutné si vytvořit účet na 802.cz a získat tak telefonní číslo. Pro použití v mobilním telefonu je vhodné vybrat číslo nomadické, tj. ve tvaru 910 xxx xxx. Takové totiž můžete použít odkudkoliv, ať už z Česka nebo ze zahraničí. Pokud vám na takové číslo bude někdo volat, bude ho hovor stát stejně jako kdyby volal na jakoukoliv jinou českou pevnou linku.

Po zaregistrování dostanete uživatelské jméno, heslo a zvolené telefonní číslo. S těmi pak můžete přistoupit k nastavení vašeho mobilního telefonu. ¨

Základní nastavení je podobné jako na Nokii E61, kterou uvádí 802.cz na svých stránkách mezi podporovanými zařízeními. Nejprve nastavíte přístupový bod k internetu (buď přes Wifi nebo přes mobilní síť) v Menu -› Nástroje -› Nastavení -› Připojení -› Přístupové body. Dále pokračujete podle “Nastavení přístupového bodu k Internetu pro bezdrátovou síť LAN” v návodu pro Nokii E66 (viz výše).

Poté pro každý přístupový bod přes který se budete chtít přihlašovat k internetovému volání definujete v Menu -› Nástroje -› Nastavení -› Připojení -› Nastavení SIP samostatný profil SIP (v odkazovaném návodu je nastavení popsáno v sekci “Nastavení nového profilu SIP”). Pokud chcete, aby váš telefon internetové hovory i přijímal, nastavte v SIP profilu u “Registrace” na “Vždy zapnuto”. Kdykoliv se pak dostanete do dosahu zvolené Wifi sítě (nebo 3G mobilní sítě), telefon se automaticky přihlásí k SIP účtu. Můžete se přihlašovat i ručně, z aktivní pohotovostní obrazovky výběrem volby “Vyhledávání sítí WLAN” a volbou “Přihlásit se k 802.cz” (vlastní popisek záleží na názvu SIP profilu, který jste pro něj uvedli).

Nokia E66 standardně umí telefonovat přes internet jen přes Wifi síť. Pokud máte dostatečně velkorysý datový paušál, můžete volat i přes síť 3G (v Česku zatím u O2 a zkušebně v Praze u Vodafonu). K tomu je potřeba si ze stránek Nokie stáhnout aplikaci pro podrobné nastavení SIPu. Po jejím nainstalování se v Menu -› Instalace objeví položka “SIP VoIP Settings”. Po jejím otevření vyberte “VoIP Services” a vybraný SIP profil (pokud se vám žádný neobjeví, vytvořte nový pomocí Volby -› Nový -› Použít výchozí profil). Po otevření (resp. vytvoření) SIP profilu vyberte “Profile Settings” a v něm povolte volbu “Allow VoIP over WCDMA”. V menu “Used SIP profiles” ještě zkontrolujte, že je jako používaný přístupový bod použit i ten pro 3G síť.

Tak, a to je snad o VoIP vše. Dlužno podotknout, že uvedený postup funguje (až na drobné odlišnosti v pojmenování) na celé řadě telefonů s operačním systémem Symbian S60.

8. 3. 2009

Championnats de Cross Suisse, Welschenrohr

Po velmi dlouhé prodlevě se opět hlásím na vlně Luogo di Luigi. Poslední příspěvek spatřil světlo světa ještě v únoru, téměř před měsícem. Lyžařské zájezdy (moje se školou i přespolních z Prahy – zdravím!) a následná klinická smrt mého počítače způsobily, že jsem svou internetovou nástěnku nechal poněkud chátrat. Za to že dnešní příspěvek vzniká vděčím spolubydličovi, který mi ochotně zapůjčil svůj notebook.

Ale k věci. Březen je pro nás, co si libujeme v sebetrýznění běháním, zasvěcen hrubé přípravě a především krosům. V Česku se vrchol krosové sezóny teprve chystá (na 22. března), zato Švýcaři už mají svoje mistrovství od včerejška za sebou. I já měl to potěšení se zúčastnit.

Kros je disciplína mnoha tváří – pro účastníky všeljakých evropských či světových mistrovství je to prostě běh po trávě s tu a tam umístěnými překážkami. Pro veterány Velké Kunratické je to Hrádek s výsměšnými či závistivými pohledy kolemjdoucích. A pro pořadatele z Welschenrohru, malé vesničky v kantonu Solothurn (kde se sice oficiálně mluví německy, ale mě, Hochdeutsch znajícímu návštěvníkovi, to spíš znělo jako změť náhodných zvuků, které jenom náhodou připomínaly jazyk; to jen na okraj), to znamená dobře deset centimetrů hluboká vrstva bahna, rozprostírající na valné většině kilometrového okruhu. Čtenář nechť posoudí sám:

Trať welschenrohrského krosu

Trať welschenrohrského krosu

Mě naštěstí čekaly okruhy jenom tři, ovšem na vybrané něšťastníky (účastníky hlavního závodu) čekalo okruhů deset. Vyzbrojen tretrami s šestimilimetrovými hřebíky (do haly ideální…) jsem se postavil na start. Vzhůru na trať! Čtyřicítka borců v různobarevných dresech (v cíli byli ovšem všechny jednotně hnědé…) stříkala chuchvalce bláta všude kolem, a já si zase připadal jako pes ženoucí se se smečkou vlčáků švýcarskými pláněmi… …nádhera.

Po prvním okruhu se pole roztrhalo, a živočišnou radost vystřídalo úmorné trápení s podmáčenou tratí. Ve výsledku na mě zbylo čtrnácté místo (těsně za druhým Lausannským zástupcem v závodě).

Pro ilustraci ještě přikládám několik fotek:

Moje nohy po závodě; chodidla byla kryta ponožkami, proto ten výrazný barevný rozdíl

Moje nohy po závodě

07032009040

Tretry; dokonce občas tu tam prosvítne bílá barva...

4. 2. 2009

Internetové telefonování I: Co to je?

Dnešní článek bude pro tento blog velmi netypický. Nebude ani o lyžování, ani o horách, ani o tom, co jsem měl dneska k večeři (pro zvědavé: palačinky se špenátem, heč). Námět bude čistě technický: internetové telefonování (VoIP).

Mnozí čtenáři si pod tímto pojmem představí modlu všech internautů, postrach správců počítačových sítí a kouli na noze svého majitele (eBay), Skype. Krajina služeb VoIP je však mnohem pestřejší a zahrnuje řadu protokolů s bizarními názvy jako SIP, H.323 nebo IMS. A právě prvnímu z nich se budu věnovat dále.

Co VoIP, potažmo SIP nabízí? Tak třeba možnost mít českou (nebo jakékoli jinou) pevnou linku kdekoliv na světě. Volání zadarmo na jiná čísla, která jsou připojena rovněž prostřednictvím SIP. Volání za velmi nízké ceny, a to i do zahraničí. V českých podmínkách možnost zbavit se závislosti na Telecomu Telefonice, bez nutnosti vzdát se výhod, které pevná linka oproti mobilům nabízí.

Co je k tomu, aby mohl člověk začít telefonovat přes internet potřeba? Tak především internetové připojení – doma, ve škole, v práci. Navzdory rozšířené představě není potřeba počítač, na trhu je již celá řada SIP telefonů (nejlevnější kolem 1300 Kč), které se od klasického pevného telefonu v ničem neliší (a pokud jste příznivci starého dobrého otočného číselníku, můžete váš starý telefon připojit pomocí VoIP brány…). Tedy – počítač lze samozřejmě použít také – pomocí programů jako X-Lite nebo Ekiga. A nakonec je třeba mít vytvořený účet u některého z VoIP poskytovatelů, a získat tím pevné telefonní číslo.

“Ultimátním” řešením jsou ovšem mobilní telefony podporující internetové telefonování. Pokud jste v dosahu WiFi sítě, telefon se automaticky přihlásí k vašemu SIP účtu a kdokoliv se vám pak může dovolat na vaše internetové telefonní číslo. A když není v okolí žádná WiFi přípojka? Nevadí, telefonovat je možné i přes mobilní síť třetí generace (v Česku bohužel rozšířenou jen v Praze a v Brně, a navíc pouze u O2). Tím pádem se z pevného internetového čísla stává číslo (téměř) mobilní.

Z dostupných mobilních telefonů podporují internetové telefonování například Nokie s podporou WiFi (nejlevnější 6300i přijde na necelých 5000 Kč, úplný seznam na stránkách Nokie), IPhone (pomocí programu Fring, s nepraktickým omezením, že pokud jste přihlášeni k VoIP, nemůžete pracovat s dalšími aplikacemi na telefonu) nebo Windows Mobile.

Příští díl bude věnován nastavení internetového telefonování pro SIP poskytovatele 802.cz na Nokii E66.

1. 2. 2009

Lyžařův průvodce II: Villars-Gryon

Druhým příspěvkem ve volné lyžařské sérii budiž článek o Villars-Gryon. Tento areál je propojený s posledně zmiňovaným Les Diablerets a vlakem se do nej z Lausanne dostanete za hodinu a půl. Nabízí řadu většinou modrých nebo červených sjezdovek (přesnou délku se mi ovšem zjistit neporařilo; zvídavý čtenář musí vzít zavděk informací, že ve Villars společně s Diablerets je jich 220 km).

Plán sjezdovek ve Villars (který nakukuje i do Diablerets)

Plán sjezdovek ve Villars (který nakukuje i do Diablerets)

Sjezdovky se nacházejí v nadmořské výšce okolo 2000 m, lyžuje se tu od prosince do dubna. Narozdíl od Les Diablerets jsou ovšem vybaveny daleko moderněji – povětšinou sedačkovými lanovkami, po dvou, čtyřech nebo šesti místech. Takové vymoženosti však lákají větší množství lidí, a tak se můžete o víkendech setkat s frontami (ano, toto slovo ve spojení s vleky znají i tady…).

Pokud vás sjezdovky omrzí, můžete vyrazit na běžky (nezkoušel jsem, nicméně stránky areálu zmiňují téměř 60 km upravovaných tratí) nebo na sněžnice (značené trasy bohužel vedou jen lyžařským areálem, tedy bez romantiky liduprázdných horských vrcholků).

Jednodenní permanentka přijde na stejnou sumu jako v Les Diablerets (49 CHF, tj. 920 Kč) a umožňuje lyžovaní jak ve Villars, tak v části areálu Diablerers (Meilleret).

28. 1. 2009

Ve stopách bratří Montgolfierů

Statisticky vzato, skoro každé místo na Zemi by se mohlo pokládat za “pupek světa” alespoň v jedné, více či méně bizarní disciplíně: (můj rodný) Pelhřimov je městem rekordů (a kuriozit), Plzeň městem piva a takový Skutvik v Norsku je významný tím, že v něm není vůbec, ale vůbec nic. Na malé alpské městečko Chateaux-d’Oex zbyl titul jiný – je to hlavní město balónů.

25012009008

Právě odsud odstartoval v březnu roku 1999 Breitling Orbiter 3 řízený lausannským rodákem Bertrandem Picardem a Angličanem Brianem Jonesem na svou cestu kolem světa, kterou se mu jako prvnímu horkovzdušnému balónu v historii podařilo úspěšně dokončit. A právě tady se od minulého do tohoto víkendu koná mezinárodní festival balónů, letos už po jednatřicáté.

Obloha je tu skutečně pestrá: kromě běžných balónů se tu mezi alpskými vrcholky prohánějí i slepice, želvy nebo skotští dudáci. Nic nevadí, že občas Skotovi plandá nohavice, protože se jí nepodařilo dostatečně plynem napustit.

Skotský dudák nad Chateaux d'Oex

Skotský dudák nad Chateaux d'Oex

Ale nejenom předváděním se obecenstvu živ je pilot balónu. Pro zpestření jsou připraveny soutěže vyžadující značné navigační schopnosti: přesnost přistání, závod dona Quijota (spočívající v heroické snaze propíchnout kopím volně vypuštěné balónky s heliem) nebo hon na lišku (při kterém se piloti snaží zasáhnout ze vzduchu cíl umístěný na zemi).

A pokud si chcete zvýšit hladinu adrenalinu sami (a máte volných bratru 300 CHF), můžete se po vzoru bratří Montgolfierů vznést do vzduchu sami.

PS: Všechny fotky jsou v mojí galerii.

« Předchozí stránka Další stránka »