Luogo di Luigi

Po posledním poněkud techničtějším příspěvku nastal čas vzkřísit Všudybuda. Švýcaři mají pro tento účel (jakož i pro mnoho dalších použití) k dispozici své vyhlášené armádní nože.

Jejich historie sahá do roku 1891, kdy švýcarský výrobce chirurgického náčiní Karl Elsener z kantonu Schwyz s hrůzou zjistil, že kapesní nože používané švýcarskou armádou nejsou vyráběny ve Švýcarsku, nýbrž v Německu. Rozhodl se, že to změní, a nože začne vyrábět sám. Jeho první model měl dřevěnou rukojeť, a na dnešní poměry chudou výbavu: čepel nože, šroubovák, otvírák na konzervy a šídlo.

V roce 1896 pak Karl Elsener přišel se zásadním vylepšením, díky kterému se mu podařilo umístit na nůž dvakrát více nástrojů – speciální pružina držela najednou nástroje na obou stranách nože. Tak se na švýcarském noži objevila charakteristická vývrtka. Když pak roku 1909 zemřela Elsenerova matka Victoria, a když se roku 1921 začaly nože vyrábět z nerezové oceli, dostaly své jméno: Victorinox, spojením slov Victoria a inox, francouzské zkratky pro nerezovou ocel. 

Téměř ve stejné době jako Elsener, v roce 1893, začala nože švýcarské armádě dodávat i firma Paul Boechat & Cie z Delémontu ve francouzsky mluvícím kantonu Jura. Poté co tuto firmu koupil její ředitel Théodore Wenger, převzala i jeho jméno.

Originální nůž používaný švýcarskou armádou

Aby předešla soupeření mezi německou částí (reprezentovanou Victorinoxem) a francouzskou částí (zastoupenou Wengerem), rozdělila švýcarská armáda v roce 1908 své objednávky půl na půl mezi oba výrobce. Takovýto kartel vydržel až do roku 2005, kdy se Wenger dostal do finančních obtíží a byl koupen Victorinoxem. A tak zůstal švýcarské armádě opět jediný dodavatel. Podle pravidel Světové obchodní organizace sice musí armáda svá výběrová řízení zpřístupňovat i zahraniční konkurenci, ale znáte to: tradice je prostě tradice…

Armádní dodávky ovšem netvoří ani jedno procento výroby. Celkem Victorinox s Wengerem vyrobí ročně 25 milionů nožů ve všech možných variantách – nejmodernější verze obsahují i 16GB USB flashdisk.

V roce 2006, na počest stého výročí značky Wenger, pak vznikl jednokilový nůž The Giant, zahrnující všechny nástroje které se kdy na nožích Wenger za celou jejich historii objevily. Pravda, takový nůž se dá ztěží považovat za kapesní, nicméně pokud rádi hrajete golf, ohýbáte dráty nebo loupete pomeranče, nejlépe všechno najednou, je to nůž pro vás, jestli ovšem máte volných 1200 dolarů. O takovém noži si mohl MacGyver nechat jen snít…

Po krátké návštěvě Prahy se opět hlásím z Lausanne. Dnešním článkem bych dokončil miniseriál o internetovém telefonování. V prvním díle jsem popsal, co to je zač a zmínil jeho hlavní výhody. Tentokrát dojde na praktický příklad: nastavení Nokie E66 pro volání přes SIP poskytovatele 802.cz.

Nejprve je nutné si vytvořit účet na 802.cz a získat tak telefonní číslo. Pro použití v mobilním telefonu je vhodné vybrat číslo nomadické, tj. ve tvaru 910 xxx xxx. Takové totiž můžete použít odkudkoliv, ať už z Česka nebo ze zahraničí. Pokud vám na takové číslo bude někdo volat, bude ho hovor stát stejně jako kdyby volal na jakoukoliv jinou českou pevnou linku.

Po zaregistrování dostanete uživatelské jméno, heslo a zvolené telefonní číslo. S těmi pak můžete přistoupit k nastavení vašeho mobilního telefonu. ¨

Základní nastavení je podobné jako na Nokii E61, kterou uvádí 802.cz na svých stránkách mezi podporovanými zařízeními. Nejprve nastavíte přístupový bod k internetu (buď přes Wifi nebo přes mobilní síť) v Menu -› Nástroje -› Nastavení -› Připojení -› Přístupové body. Dále pokračujete podle “Nastavení přístupového bodu k Internetu pro bezdrátovou síť LAN” v návodu pro Nokii E66 (viz výše).

Poté pro každý přístupový bod přes který se budete chtít přihlašovat k internetovému volání definujete v Menu -› Nástroje -› Nastavení -› Připojení -› Nastavení SIP samostatný profil SIP (v odkazovaném návodu je nastavení popsáno v sekci “Nastavení nového profilu SIP”). Pokud chcete, aby váš telefon internetové hovory i přijímal, nastavte v SIP profilu u “Registrace” na “Vždy zapnuto”. Kdykoliv se pak dostanete do dosahu zvolené Wifi sítě (nebo 3G mobilní sítě), telefon se automaticky přihlásí k SIP účtu. Můžete se přihlašovat i ručně, z aktivní pohotovostní obrazovky výběrem volby “Vyhledávání sítí WLAN” a volbou “Přihlásit se k 802.cz” (vlastní popisek záleží na názvu SIP profilu, který jste pro něj uvedli).

Nokia E66 standardně umí telefonovat přes internet jen přes Wifi síť. Pokud máte dostatečně velkorysý datový paušál, můžete volat i přes síť 3G (v Česku zatím u O2 a zkušebně v Praze u Vodafonu). K tomu je potřeba si ze stránek Nokie stáhnout aplikaci pro podrobné nastavení SIPu. Po jejím nainstalování se v Menu -› Instalace objeví položka “SIP VoIP Settings”. Po jejím otevření vyberte “VoIP Services” a vybraný SIP profil (pokud se vám žádný neobjeví, vytvořte nový pomocí Volby -› Nový -› Použít výchozí profil). Po otevření (resp. vytvoření) SIP profilu vyberte “Profile Settings” a v něm povolte volbu “Allow VoIP over WCDMA”. V menu “Used SIP profiles” ještě zkontrolujte, že je jako používaný přístupový bod použit i ten pro 3G síť.

Tak, a to je snad o VoIP vše. Dlužno podotknout, že uvedený postup funguje (až na drobné odlišnosti v pojmenování) na celé řadě telefonů s operačním systémem Symbian S60.

Po velmi dlouhé prodlevě se opět hlásím na vlně Luogo di Luigi. Poslední příspěvek spatřil světlo světa ještě v únoru, téměř před měsícem. Lyžařské zájezdy (moje se školou i přespolních z Prahy – zdravím!) a následná klinická smrt mého počítače způsobily, že jsem svou internetovou nástěnku nechal poněkud chátrat. Za to že dnešní příspěvek vzniká vděčím spolubydličovi, který mi ochotně zapůjčil svůj notebook.

Ale k věci. Březen je pro nás, co si libujeme v sebetrýznění běháním, zasvěcen hrubé přípravě a především krosům. V Česku se vrchol krosové sezóny teprve chystá (na 22. března), zato Švýcaři už mají svoje mistrovství od včerejška za sebou. I já měl to potěšení se zúčastnit.

Kros je disciplína mnoha tváří – pro účastníky všeljakých evropských či světových mistrovství je to prostě běh po trávě s tu a tam umístěnými překážkami. Pro veterány Velké Kunratické je to Hrádek s výsměšnými či závistivými pohledy kolemjdoucích. A pro pořadatele z Welschenrohru, malé vesničky v kantonu Solothurn (kde se sice oficiálně mluví německy, ale mě, Hochdeutsch znajícímu návštěvníkovi, to spíš znělo jako změť náhodných zvuků, které jenom náhodou připomínaly jazyk; to jen na okraj), to znamená dobře deset centimetrů hluboká vrstva bahna, rozprostírající na valné většině kilometrového okruhu. Čtenář nechť posoudí sám:

Trať welschenrohrského krosu

Mě naštěstí čekaly okruhy jenom tři, ovšem na vybrané něšťastníky (účastníky hlavního závodu) čekalo okruhů deset. Vyzbrojen tretrami s šestimilimetrovými hřebíky (do haly ideální…) jsem se postavil na start. Vzhůru na trať! Čtyřicítka borců v různobarevných dresech (v cíli byli ovšem všechny jednotně hnědé…) stříkala chuchvalce bláta všude kolem, a já si zase připadal jako pes ženoucí se se smečkou vlčáků švýcarskými pláněmi… …nádhera.

Po prvním okruhu se pole roztrhalo, a živočišnou radost vystřídalo úmorné trápení s podmáčenou tratí. Ve výsledku na mě zbylo čtrnácté místo (těsně za druhým Lausannským zástupcem v závodě).

Pro ilustraci ještě přikládám několik fotek:

Moje nohy po závodě

Tretry; dokonce občas tu tam prosvítne bílá barva...

Dnešní článek bude pro tento blog velmi netypický. Nebude ani o lyžování, ani o horách, ani o tom, co jsem měl dneska k večeři (pro zvědavé: palačinky se špenátem, heč). Námět bude čistě technický: internetové telefonování (VoIP).

Mnozí čtenáři si pod tímto pojmem představí modlu všech internautů, postrach správců počítačových sítí a kouli na noze svého majitele (eBay), Skype. Krajina služeb VoIP je však mnohem pestřejší a zahrnuje řadu protokolů s bizarními názvy jako SIP, H.323 nebo IMS. A právě prvnímu z nich se budu věnovat dále.

Co VoIP, potažmo SIP nabízí? Tak třeba možnost mít českou (nebo jakékoli jinou) pevnou linku kdekoliv na světě. Volání zadarmo na jiná čísla, která jsou připojena rovněž prostřednictvím SIP. Volání za velmi nízké ceny, a to i do zahraničí. V českých podmínkách možnost zbavit se závislosti na Telecomu Telefonice, bez nutnosti vzdát se výhod, které pevná linka oproti mobilům nabízí.

Co je k tomu, aby mohl člověk začít telefonovat přes internet potřeba? Tak především internetové připojení – doma, ve škole, v práci. Navzdory rozšířené představě není potřeba počítač, na trhu je již celá řada SIP telefonů (nejlevnější kolem 1300 Kč), které se od klasického pevného telefonu v ničem neliší (a pokud jste příznivci starého dobrého otočného číselníku, můžete váš starý telefon připojit pomocí VoIP brány…). Tedy – počítač lze samozřejmě použít také – pomocí programů jako X-Lite nebo Ekiga. A nakonec je třeba mít vytvořený účet u některého z VoIP poskytovatelů, a získat tím pevné telefonní číslo.

“Ultimátním” řešením jsou ovšem mobilní telefony podporující internetové telefonování. Pokud jste v dosahu WiFi sítě, telefon se automaticky přihlásí k vašemu SIP účtu a kdokoliv se vám pak může dovolat na vaše internetové telefonní číslo. A když není v okolí žádná WiFi přípojka? Nevadí, telefonovat je možné i přes mobilní síť třetí generace (v Česku bohužel rozšířenou jen v Praze a v Brně, a navíc pouze u O2). Tím pádem se z pevného internetového čísla stává číslo (téměř) mobilní.

Z dostupných mobilních telefonů podporují internetové telefonování například Nokie s podporou WiFi (nejlevnější 6300i přijde na necelých 5000 Kč, úplný seznam na stránkách Nokie), IPhone (pomocí programu Fring, s nepraktickým omezením, že pokud jste přihlášeni k VoIP, nemůžete pracovat s dalšími aplikacemi na telefonu) nebo Windows Mobile.

Příští díl bude věnován nastavení internetového telefonování pro SIP poskytovatele 802.cz na Nokii E66.

Druhým příspěvkem ve volné lyžařské sérii budiž článek o Villars-Gryon. Tento areál je propojený s posledně zmiňovaným Les Diablerets a vlakem se do nej z Lausanne dostanete za hodinu a půl. Nabízí řadu většinou modrých nebo červených sjezdovek (přesnou délku se mi ovšem zjistit neporařilo; zvídavý čtenář musí vzít zavděk informací, že ve Villars společně s Diablerets je jich 220 km).

Plán sjezdovek ve Villars (který nakukuje i do Diablerets)

Sjezdovky se nacházejí v nadmořské výšce okolo 2000 m, lyžuje se tu od prosince do dubna. Narozdíl od Les Diablerets jsou ovšem vybaveny daleko moderněji – povětšinou sedačkovými lanovkami, po dvou, čtyřech nebo šesti místech. Takové vymoženosti však lákají větší množství lidí, a tak se můžete o víkendech setkat s frontami (ano, toto slovo ve spojení s vleky znají i tady…).

Pokud vás sjezdovky omrzí, můžete vyrazit na běžky (nezkoušel jsem, nicméně stránky areálu zmiňují téměř 60 km upravovaných tratí) nebo na sněžnice (značené trasy bohužel vedou jen lyžařským areálem, tedy bez romantiky liduprázdných horských vrcholků).

Jednodenní permanentka přijde na stejnou sumu jako v Les Diablerets (49 CHF, tj. 920 Kč) a umožňuje lyžovaní jak ve Villars, tak v části areálu Diablerers (Meilleret).

Statisticky vzato, skoro každé místo na Zemi by se mohlo pokládat za “pupek světa” alespoň v jedné, více či méně bizarní disciplíně: (můj rodný) Pelhřimov je městem rekordů (a kuriozit), Plzeň městem piva a takový Skutvik v Norsku je významný tím, že v něm není vůbec, ale vůbec nic. Na malé alpské městečko Chateaux-d’Oex zbyl titul jiný – je to hlavní město balónů.

Právě odsud odstartoval v březnu roku 1999 Breitling Orbiter 3 řízený lausannským rodákem Bertrandem Picardem a Angličanem Brianem Jonesem na svou cestu kolem světa, kterou se mu jako prvnímu horkovzdušnému balónu v historii podařilo úspěšně dokončit. A právě tady se od minulého do tohoto víkendu koná mezinárodní festival balónů, letos už po jednatřicáté.

Obloha je tu skutečně pestrá: kromě běžných balónů se tu mezi alpskými vrcholky prohánějí i slepice, želvy nebo skotští dudáci. Nic nevadí, že občas Skotovi plandá nohavice, protože se jí nepodařilo dostatečně plynem napustit.

Skotský dudák nad Chateaux d'Oex

Ale nejenom předváděním se obecenstvu živ je pilot balónu. Pro zpestření jsou připraveny soutěže vyžadující značné navigační schopnosti: přesnost přistání, závod dona Quijota (spočívající v heroické snaze propíchnout kopím volně vypuštěné balónky s heliem) nebo hon na lišku (při kterém se piloti snaží zasáhnout ze vzduchu cíl umístěný na zemi).

A pokud si chcete zvýšit hladinu adrenalinu sami (a máte volných bratru 300 CHF), můžete se po vzoru bratří Montgolfierů vznést do vzduchu sami.

PS: Všechny fotky jsou v mojí galerii.

Lyžařská sezóna v Alpách je v plném proudu, a protože už i já okusil místní kopce, dovolil bych si tímto článkem položit základní kámen další nepravidelné sérii příspěvků, zaměřených na lyžařské areály. Prvním bude středisko, které jsem navštívil minulý víkend: Les Diablerets.

Tato vesnice ležící uprostřed Alpes Vaudoises, necelých 70 km od Lausanne, sice svou velikostí a věhlasem nemůže konkurovat mnohem známějším střediskům jako Zermatt, Crans-Montana nebo Portes du Soleil, ale i tak nabízí lyžařům 3 areály s celkovou délkou sjezdovek 125 km.

Plán sjezdovek v Diablerets

Nejvýše položený z nich, Glacier 3000, je (jakožto ledovec) otevřený nejdéle, od října do května. Pokud nemáte vlastní auto, můžete se k němu dopravit z Les Diablerets skibusem, jezdí každou půlhodinu. Nahoře pak na vás čekají vesměs modré sjezdovky, jejichž kvalitu jsem ovšem neměl možnost posoudit, jelikož v době mé návštěvy foukal na ledovci silný vítr a vleky tak byly zavřené.

Do druhého areálu, Isenau, vás z vesnice dopraví kabinová lanovka designem a stářím připomínající oblíbené pražské tramvaje Tatra T3. Samotné sjezdovky, většinou modré, občas červené, jsou obhospodařovány několika kotvami a pomami (sedačkovou lanovku tam ovšem nenajdete). I když je tento areál opět svým zaměřením vhodný spíše pro začátečníky, zkušenější lyžaři si v něm (snad) zábavu také najdou.

Poslední areál, Meilleret,  je vleky propojen s dalším střediskem, Villars, a zpřístupňuje tak další více než desítku červených a modrých sjezdovek. Oproti Isenau je modernější – čtyřsedačkové lanovky jsou standardem, hlavní lanovka z Les Diablerets má dokonce kryt proti větru (které se minulou neděli věru hodilo…). I sjezdovky jsou zajímavější a delší. Z mého pohledu tedy jednoznačně palec nahoru

Jednodenní permanentka na celý areál (včetně ledovce) přijde na 58 švýcarských franků (1100 Kč), jen do Isenau na 42 CHF (790 Kč) a do Isenau + Meilleret + Villars na 49 CHF (920 Kč). Ročníky 1985 a mladší mají navíc slevu 5 CHF (90 Kč).

Před naším domem se usídlili havrani. Na tohle roční období to není nic zvláštní, tihle havrani ale sedí na bilboardu švýcarské Lidové strany k nadcházejícímu referendu o zavedení volného pohybu osob z Rumunska a Bulharska, nových členských zemí EU.

Rumunští a bulharští havrani oklovávající Švýcarsko

Pro Švýcary takové referendum není žádná novinka. Například o umožnění volného pohybu Čechům (a občanům dalších 10 zemí, které vstoupily do EU v roce 2004) rozhodli už v roce 2005, a ročně se mohou zúčastnit několika federálních, řady kantonálních a nepočítaně lokálních referend.

První stopy tohoto fenoménu nalezli pozorní historici už ve středověku, v podobě lidových shromáždění diskutujících aktuální ožehavé politické problémy. Na tuto tradici pak navázali po občanské válce z roku 1847 tvůrci moderní švýcarské ústavy v roce 1848, když se ukázalo, že ani jedna z válčících stran (liberálové a konzervativci) nemá ve společnosti jasnou převahu. Proto bylo rozhodnuto, že při referendech na federální úrovni se pro musí vyslovit nadpoloviční většina obyvatel a zároveň nadpoloviční většina kantonů.

Nejen to. Jakýkoliv zákon, který projde parlamentem, může napadnout pouhých 50 000 občanů, a vynutit si tak referendum, které ho může zrušit. Stotisícová koalice pak může sama od sebe navrhnout změnu ústavy, o které se pak musí hlasovat.

Taková přemíra hlasování překvapivě Švýcary nevede k radikalizaci, nýbrž k větší zodpovědnosti za svoje rozhodování. Narozdíl od systému “referendum jednou za uherský rok” (kdy třeba taková diskuse o americkém radaru dokáže českou politickou scénu dokonale rozdělit a úplně vymazat ostatní témata), si totiž při rozhodování co tři měsíce může volič vybrat, jaká témata ho zaujmou a jak se pro ně vysloví, aniž by se museli všichni hned dělit na “Losnovce a Mažnáky”. Paradoxně tak otázky, na které lze odpovědět “ano-ne”, ovšem kladené dostatečně často, vedou k lepší reprezentaci názorů v téhle jinak značně různorodé zemi.

Jsem unavený. To ti Edíci a jejich meziklusy! O sedadlo předemnou se se odehrává holywoodské drama s finskými titulky.

Autobus zastavuje. Oranžové a modré sirény se míhají za okny; zima holt řidičům neodpouští.

Pokračujeme dál. “Beroun”. “Tady pramení” (Plzeň). Poslední hamburgery koupené za české koruny mizí v českých žaludcích.

“Guten abend, Grenzkontrolle. Passport bitte.” “Schengen, vole, Schengen!”, v duchu parafrázuju Jiřího Macháčka alias učitele Roberta z Vratných lahví (autobusový filmový program).

Spím. Švýcarsko. Kam se poděl všechen sníh? Jsem zpátky v Lausanne.

À bientôt!

Ačkoliv zub času (a mocenské ambice všelijakých potentátů, od Alexandra Velikého po George Bushe, jr.) již v původním Babylonu odčinily jazykovou spoušť, která tam vznikla po neúspěšném projektu věže do nebe (aby tam vytvořili spoušť jinou), najdete na světě místo, kde se jazyky už nějaký ten pátek spokojeně mísí – ano, je to samozřejmě zase v tom dokolečka mnou omílaném Švýcarsku.

Se místním byrokratem můžete oficiálně koumunikovat pouze čtyřmi jazyky – německy, francouzsky, italsky nebo retorománsky. O své místo ve statistikách se však hlásí i další jazyky čerstvě přišedších obyvatel: srbochorvatština (přes 100 tisíc rodilých mluvčích), albánština (90 000), portugalština (90 000), španělština (77 000), angličtina (73 000) nebo turečtina (44 000). Za zmínku stojí, že všechny tyto zmíněné neoficiální jazyky jsou v početní převaze oproti oficiální retorománštině (kterou ovládá jako svůj rodný jazyk pouhých 35 000 Švýcarů).

Za svou současnou jazykovou bohatost vděčí Švýcaři samozřejmě bohaté historii. Po keltském kmeni Helvétů a pádu Římské říše se do hornaté země se ze všech směrů šířily germánské kmeny a s sebou přinesly i zárodky moderních jazyků: Burgunďané ze západu, Allemané ze severu a Lombarďané z jihu. K tomu si ještě přidejte keltský kmen Rhétů, který převzal (a zkomolil) latinu, a obrázek máte kompletní.

V horských údolích, oddělených od okolního světa, pak nebyl problém vypiplat a udržet řadu dialektů, z nichž mnohé přežívají dodnes: frankoprovensálština nebo ticinština jsou rozšířené ve venkovských oblastech francouzské, respektive italské části. Absolutními šampiony co se počtu dialektů týče jsou ale švýcarští Němci: co kanton, to jiný dialekt; v Basileji je to Baseldytsch, v Bernu Bärndütsch a v Zurichu Züridütsch, mimo jiné. Přestože němčina v psaných dokumentech, televizi nebo třeba na nádraží je pro našince znalého Hochdeutsch povědomá, s dialektem je to jiná: nejen že je naprosto nesrozumitelný, on je navíc všude jiný (ten, kterým mluvila moje bývalá spolubydlící, vzdáleně připomínal holandštinu)! Navíc si na svůj dialekt místní velmi potrpí, a na rozdíl od jiných zemí není jeho používání ostrakizováno jako plebejské, ale je přijímáno (a podporováno) i v nejvyšších vrstvách společnosti.

Rozdělení jazykových oblastí ve Švýcarsku

To s francouzštinou je to naštěstí jednodušší: Od její verze, kterou se mluví ve Francii (takzvané langue d’oïl) se liší jenom v drobných detailech. Místo otravného soixante-dix pro sedmdesát tu používají mnohem logičtější septante. Podobně je to pro osmdesát (quatre-vingt versus huitante; to ovšem pouze v kantonu Vaud) a devadesát (quatre-vingt-dix versus nonante). Francouzi si z frankofonních Švýcarů dělají legraci, že prý mluví pomalu. Mě to tak nepřijde…

Přestože v praxi je to často jinak, švýcarská ústava přiznává všem čtyřem oficiálním jazykům stejná privilegia. V souladu s federativním uspořádáním si pak může každý kanton, a dokonce každé město, stanovit vlastní oficiální jazyky – většina si vybrala jeden jediný, pouze Fribourg, Bern a Valais jsou dvoujazyčné (francouzsko-německé) a Graubünden dokonce tříjazyčný (německo-italsko-retorománský). Každý jazyk nich má svůj veřejnoprávní televizní a rozhlasový kanál (možná proto se tu za televizi a rádio tolik platí).

Ne všude ale jazyková rovnoprávnost funguje stoprocentně – třeba uživatelé Windows Vista si na jejich retorománskou verzi budou muset počkat až do druhé poloviny příštího roku…