Vezměte si například problém, jestli jezdit na silnici vpravo (jak je tomu u nás) nebo vlevo (jako v Anglii). V principu není ani jedna možnost špatná. Pokud byste ale jako jednotlivec chtěli změnit chování ostatních tím že začnete jezdit vlevo když ostatní jezdí vpravo, asi byste brzo narazili.

V některých situacích ovšem člověka ani nenapadne že by mohlo existovat více řešení: Tak třeba, má se kelímek od jogurtu otevírat na širším konci (víčkem) nebo na užším (dnem)? Samozřejmě víčkem, že ano! Ovšem ne tak v Americe – posuďte sami:

Americký kelímek od jogurtu, otevřený dnem

Tou dobou se i jinde objevilo světlo na konci tunelu: po 14 letech práce se tento týden odlomí poslední zbytky skály v 57 km dlouhém novém Gotthardském tunelu. Švýcaři se tím jasně stanou mistry světa v tunelování. Za zrychlení cesty z Curychu do Milána o hodinu zaplatí závratných 10 miliard franků (v přepočtu asi 200 miliard korun).

Ať už to trvá dva měsíce či 14 let, vždycky se nakonec člověk ke světlu může prodrat. A když jenom spatřit ho nestačí (vždyť v dole v San Jose ještě zbývá 14 horníků, a Švýcaři spustí železniční provoz v Gotthardském tunelu až v roce 2017), všechny zbývající překážky se v něm najednou úplně zblednou.

Vlajky na mém domě

]]> http://luigi.ackovosrot.cz/2010/07/02/hopp-suisse/feed/ 1 http://luigi.ackovosrot.cz/2009/12/05/escalade-de-geneve-2009/ http://luigi.ackovosrot.cz/2009/12/05/escalade-de-geneve-2009/#comments Sat, 05 Dec 2009 22:20:43 +0000 Luigi http://luigi.ackovosrot.cz/?p=379 Tak jako vloni, i letos se u příležitosti výročí bitvy z roku 1602, kdy se ženevští ubránili nájezdu zlotřilých Francouzů (mimochodem, poté co v nedávných kantonálních volbách v Ženevě zaznamenalo velký úspěch xenofobní Hnutí Ženevských Občanů alias MCG, které ze všech možných problémů města viní právě Francouze dojíždějící za prací do Ženevy z nedalekého Annemasse, objevily se ve švýcarském tisku karikatury představitelů MCG, kteří si pochvalovali, že v roce 1602 to bylo naposledy, co ženevští přivítali annemasseské jak se patří, totiž vylitím horké polévky na hlavu), konal běh centrem města, a to tentokrát už jeho 32. ročník.

Vše bylo jak se patří: u stánků z občerstvením se rozléval svařák, hudba vyhrávala o sto šest a kolem trati burcovali občané udýchané závodníky kravskými zvonci a pokřikováním “Allez, allez!”. Já tentokrát pohrdl nadějí na snadnou výhru v kategorii Hommes I (s letošním výkonem by to nebylo ani zdaleka tak snadné…), a přihlásil se do hlavní kategorie, Escaladeelite. Přestože místo loňského třetího místa mezi Hommes I na mě zbylo pouhé místo 154., a přestože čas byl o necelou minutu horší, přesně 26:38, o dobrou náladu mě to nemohlo připravit. Jak by také mohlo, když mě pořadatelé obdařili startovním číslem, které by se spíš hodilo jako poznávací značka pro nějaký protekční Mercedes nebo BMW. Posudťe sami:

Moje doslova jedinečné startovní číslo

3. lekce:
A: “Ahoj, jak se máš?”
B: “Ale, nestojí to za nic.”
A: “A kam jdeš?”
B: “Na úřad práce, hledat si nějaké zaměstnání.”
A: “A co bys chtěl dělat?”
B: “Nevím, chtěl bych být politikem abych měl velký plat.”
A: “Víš co? Pojď radši na pivo.”
B: “Tak jo, jdeme.”

Údolí nad chatou Lui d'Août

Dobyt!

A celá galerie.

Galerie 1 (Alice Parisel)
Galerie 2 (Daniel Lehmann)

Všechno bylo jak má na Weltklasse být: Usain Bolt vyhrál stovku (i když těsně) a divákům předvedl své taneční kreace, Jelena Isinbajevová překonala světový rekord, poděkovala snad každému kromě našeho kocoura, a přihlížející Andreas Thorkildsen to nejspíš okomentoval suše: “Takových už jsem 10-20 viděl…”.

Petr Svoboda v cíli překážkového běhu

Jeremy Wariner na startu 400 m (po následné prohře s Lashawnem Merittem jen vztekle zmizel do šatny)

Jelena Isinbajevová před světovým rekordem

Ostatní fotky jsou jako obvykle v galerii.

Na to že má zhruba desetinu obyvatel co LA (necelý 1 milion proti 10 milionům) působí San Francisco na první pohled daleko městštěji. Možná za to může překotný vývoj, který město zastihl v druhé polovině 19. století: z původní španělské misie s pouhými 800 obyvateli v roce 1849 se po vypuknutí zlaté horečky prakticky přes noc stalo město s 25 tisíci obyvateli. A nešlo jenom o přistěhovalce z Evropy: ve městě se utvořila početná čínská a japonská komunita, a vznikl tak mimo jiné první “Chinatown” v celých spojených státech. Tahle čtvrť si dodnes drží svůj ráz, a tak si v ní místo jako v Kalifornii připadáte jako někde v Pekingu – většina obchodů má vývěsní cedule pouze v čínštině…

Přestože bylo město prakticky zcela zničeno v roce 1906 zemětřesením, podařilo se ho rychle obnovit i s jeho původním rázem, který zahrnuje jak zmíněné “asijské” čtvrti, tak i “italský” North Beach nebo přístav Fisherman’s Wharf. A další monumenty měly teprve vzniknout: mosty Golden Gate a Bay Bridge a věž Coit Tower (odkud je vidět na slavnou věznici Alcatraz) dokončené v 30. letech.

Nejvíc ale San Francisco učaruje labužníkům: můj průvodce Lonely Planet uvádí, že ve městě připadá jedna restaurace na 28 obyvatel, a tak si každý může dosyta vybrat z kuchyní doslova celého světa v nejrůznějších provedeních: od klasických hamburgerů s hranolkami po “trendy” vegánské restaurace podávající výhradně bio-produkty místních zemědělců.

Mimochodem, chovat se “zeleně” je v San Franciscu v módě: tolik aut na hybridní pohon jako tady například na ulicích jiných měst jen tak nepotkáte. Ale pak si uvědomíte, že jste pořád v Kalifornii, zemi hromadné dopravě doslova nepřátelské: to třeba když automat na jizdenky vyžaduje přesnou částku (2 dolary) v mincích, a automat na rozměňování vám umožňuje pouze směnit dvacetidolarovou bankovku za čtyři pětidolarové. Pro další drobné tak musíte vyšlapat schody k nejbližší trafice.

Ale abych nekončil můj příspěvek negativně: San Francisco, tohle tlukoucí srdce všech beatníků, na sebe svou přátelskou a podmanivou atmosférou jen tak nedá zapomenout.

PS: V mojí galerii by už měly být přístupné fotky z Ameriky.