17. 7. 2011

O kelímku

V teorii her (kterou se zabývám ve své dizertaci) se člověk často setkává se situacemi, kdy společnost jako celek má na výběr z několika různě výhodných alternativ. Jakmile si však jednu zvolí, pro jednotlivce je už nemožné svým chováním toto rozhodnutí změnit.

Vezměte si například problém, jestli jezdit na silnici vpravo (jak je tomu u nás) nebo vlevo (jako v Anglii). V principu není ani jedna možnost špatná. Pokud byste ale jako jednotlivec chtěli změnit chování ostatních tím že začnete jezdit vlevo když ostatní jezdí vpravo, asi byste brzo narazili.

V některých situacích ovšem člověka ani nenapadne že by mohlo existovat více řešení: Tak třeba, má se kelímek od jogurtu otevírat na širším konci (víčkem) nebo na užším (dnem)? Samozřejmě víčkem, že ano! Ovšem ne tak v Americe – posuďte sami:

Americký kelímek od jogurtu, otevřený dnem

Americký kelímek od jogurtu, otevřený dnem

 

25. 7. 2009

If you’re going to San Francisco…

Když začnete Ameriku objevovat v Los Angeles, a pokračujete Central Valley, přijde vám, že všechna města jsou tu stejná: stejná pravoúhlá síť ulic plných stejných přízemních rodinných domků nebo garáží, semtam proložených nějakým tím “mallem” nebo dálnicí. Čím větší město, tím vyšší mrakodrapy. Když ale přijedete do San Francisca, příjde vám, jako by sem vůbec nepatřilo: žádná změť pro auta navžených předměstí jako v Los Angeles, ale ulice evropského střihu, po nichž se pohybují obyvatelé pěšky (!) nebo metrem a tramvají.

Na to že má zhruba desetinu obyvatel co LA (necelý 1 milion proti 10 milionům) působí San Francisco na první pohled daleko městštěji. Možná za to může překotný vývoj, který město zastihl v druhé polovině 19. století: z původní španělské misie s pouhými 800 obyvateli v roce 1849 se po vypuknutí zlaté horečky prakticky přes noc stalo město s 25 tisíci obyvateli. A nešlo jenom o přistěhovalce z Evropy: ve městě se utvořila početná čínská a japonská komunita, a vznikl tak mimo jiné první “Chinatown” v celých spojených státech. Tahle čtvrť si dodnes drží svůj ráz, a tak si v ní místo jako v Kalifornii připadáte jako někde v Pekingu – většina obchodů má vývěsní cedule pouze v čínštině…

Přestože bylo město prakticky zcela zničeno v roce 1906 zemětřesením, podařilo se ho rychle obnovit i s jeho původním rázem, který zahrnuje jak zmíněné “asijské” čtvrti, tak i “italský” North Beach nebo přístav Fisherman’s Wharf. A další monumenty měly teprve vzniknout: mosty Golden Gate a Bay Bridge a věž Coit Tower (odkud je vidět na slavnou věznici Alcatraz) dokončené v 30. letech.

Nejvíc ale San Francisco učaruje labužníkům: můj průvodce Lonely Planet uvádí, že ve městě připadá jedna restaurace na 28 obyvatel, a tak si každý může dosyta vybrat z kuchyní doslova celého světa v nejrůznějších provedeních: od klasických hamburgerů s hranolkami po “trendy” vegánské restaurace podávající výhradně bio-produkty místních zemědělců.

Mimochodem, chovat se “zeleně” je v San Franciscu v módě: tolik aut na hybridní pohon jako tady například na ulicích jiných měst jen tak nepotkáte. Ale pak si uvědomíte, že jste pořád v Kalifornii, zemi hromadné dopravě doslova nepřátelské: to třeba když automat na jizdenky vyžaduje přesnou částku (2 dolary) v mincích, a automat na rozměňování vám umožňuje pouze směnit dvacetidolarovou bankovku za čtyři pětidolarové. Pro další drobné tak musíte vyšlapat schody k nejbližší trafice.

Ale abych nekončil můj příspěvek negativně: San Francisco, tohle tlukoucí srdce všech beatníků, na sebe svou přátelskou a podmanivou atmosférou jen tak nedá zapomenout.

PS: V mojí galerii by už měly být přístupné fotky z Ameriky.

21. 7. 2009

V kraji medvěda baribala

S dalším příspěvkem z USA se hlásím z benzínky na Clingans Junction, kde na své hosty kromě levného benzínu čeká ještě volně přístupná wifina.

Poslední dva dny jsem strávil na cestě skrz národní parky Sequoia a Kings Canyon. V sobotu jsem se vypravil autobusem a vlakem z Los Angeles do rozpáleného Central Valley. Atmosféra tu připomíná divoký západ: na křižovatce Great Junction, což je jedna omšelá bouda kubánského stylu, hrají postarší muži poker. Místní obyvatelé místo koní pod sedlem prohánějí koně pod kapotou, a v dálce se tyčí křovinami porostlé kopce jako z Vinnetoua.

Ve městě Visalia jsem si vypujčil auto (požádal jsem je o to nejmenší jaké měli, ale dali mi místo toho Mercury Grand Marquis, auto kterým tady jezdí šerifové (možná proto, že z profilu připomíná šerifský klobouk). Což o to, cena byla stejná jako za mnohem menší vozidla asijské provenience, ale ten vír v nádrži…

V národním parku Seqouia, kam jsem se vypravil v sobotu, jsem samozřejmě viděl sekvoje. Jsou obrovské! V lese nazvaném The Giant Forest si připadáte jako v Pánu prstenů – z jednoho tamního stromu by bylo dřeva jako možná z deseti smrků u nás. Není divu, když jsou až 100 metrů vysoké, měří v průměru asi 80 centimetrů a žijí až 3000 let.

V neděli jsem se pak přepravil do národního parku Kings Canyon, který místní nazývají malými Yosemity – skalami obklopené údolí řeky Kings River si panoramaty nezadá ani se severem Norska. Navíc v místních lesích najdete (narozdíl od komárů v Norsku) i přehšel divoké zvěře, především medvěda baribala a pumu. Měl jsem štěstí, že jsem se v kempu dal do řeči se sousedními kempaři, jejich starší syn (asi 14-letý), skautské povahy, se nabídl, že na cesty půjde se mnou. V momentě, kdy se pak asi 3 metry přede mnou objevil medvěd, spokojeně si pojídající maliny, jsem byl opravdu rád za jeho zkušenosti. A tak jsem místo zběsilého úprku mohl medvěda vyfotit při večeri.

Medvěd na malinách

Zítra se chystám Greyhoundovým autobusem do San Francisca, další zprávy tedy čekejte z města v zálivu…

17. 7. 2009

Welcome to the USA

Když se o někom prohlásí, že “objevuje Ameriku”, nezní to zrovna jako lichotka. Zpravidla to znamená, že ostatní nudí přeříkáváním zřejmého nebo dávno známého.
Ale ačkoliv si tenhle příspěvek o toto označení koleduje, přesto mi to nedá, abych se s vámi nepodělil o moje první dojmy ze země neomezených možností, resp. z Kalifornie, kde jsem momentálně na konferenci.

Víc, ještě víc, nejvíc. Pět pruhů na dálnici v každém směru. Desítky televizních kanálů (co na tom, že dobrá třetina z nich je zaměstnána pohřebem Michaela Jacksona). “Oversized” menu v restauracích. Desítky pater v mrakodrapu KPMG. Nepočítaně předměstí se zdánlivě různými, ale přitom docela stejnými dřevenými domy. Město andělů se táhne jak do výšky, tak do šířky.

Přestože se Evropan Arnold Schwarzeneger v úřadu guvernéra snaží udělat z Kalifornie tahouna ve vývoji i implementaci “zelených” technologií a životního stylu, některé věci prostě zůstávají stereotypně americké. Například z evropského pohledu taková samozřejmost jako hromadná doprava je tu doslova tristní (na stanici metra visí místo jízdního řádu plakát s nápisem: “Jezdí tak často že žádný jízdní řád nepotřebujete”; co na tom že intervaly jsou přibližně 20 minut a cesta z Pasadeny, kde konference probíhá, na letiště, trvá přes 2 hodiny). Horké podnebí si vybírá také svou uhlíkovou daň – většina budov na ně reaguje klimatizací, nastavenou na nesmyslně nízké teploty.

Ne všechny stereotypy ale platí doslova – například místo velkých “trucků” z Detroitu tu daleko spíš na ulici potkáte menší Toyotu nebo Volkswagen (sice také vyrobené v USA, ale podle japonských, respektive evropských velikostních měřítek). A i obyvatelé Pasadeny jsou živeni nejen dobře, ale i zdravě – vyloženě obézních lidí tu potkáte jen o málo víc než třeba u nás. Možná za to můžou i místní pláže – málokdo se chce ukázat plavkách s (několika desítkami) kil navíc…