Luogo di Luigi » Švýcarsko

Statisticky vzato, skoro každé místo na Zemi by se mohlo pokládat za “pupek světa” alespoň v jedné, více či méně bizarní disciplíně: (můj rodný) Pelhřimov je městem rekordů (a kuriozit), Plzeň městem piva a takový Skutvik v Norsku je významný tím, že v něm není vůbec, ale vůbec nic. Na malé alpské městečko Chateaux-d’Oex zbyl titul jiný – je to hlavní město balónů.

Právě odsud odstartoval v březnu roku 1999 Breitling Orbiter 3 řízený lausannským rodákem Bertrandem Picardem a Angličanem Brianem Jonesem na svou cestu kolem světa, kterou se mu jako prvnímu horkovzdušnému balónu v historii podařilo úspěšně dokončit. A právě tady se od minulého do tohoto víkendu koná mezinárodní festival balónů, letos už po jednatřicáté.

Obloha je tu skutečně pestrá: kromě běžných balónů se tu mezi alpskými vrcholky prohánějí i slepice, želvy nebo skotští dudáci. Nic nevadí, že občas Skotovi plandá nohavice, protože se jí nepodařilo dostatečně plynem napustit.

Skotský dudák nad Chateaux d'Oex

Ale nejenom předváděním se obecenstvu živ je pilot balónu. Pro zpestření jsou připraveny soutěže vyžadující značné navigační schopnosti: přesnost přistání, závod dona Quijota (spočívající v heroické snaze propíchnout kopím volně vypuštěné balónky s heliem) nebo hon na lišku (při kterém se piloti snaží zasáhnout ze vzduchu cíl umístěný na zemi).

A pokud si chcete zvýšit hladinu adrenalinu sami (a máte volných bratru 300 CHF), můžete se po vzoru bratří Montgolfierů vznést do vzduchu sami.

PS: Všechny fotky jsou v mojí galerii.

Lyžařská sezóna v Alpách je v plném proudu, a protože už i já okusil místní kopce, dovolil bych si tímto článkem položit základní kámen další nepravidelné sérii příspěvků, zaměřených na lyžařské areály. Prvním bude středisko, které jsem navštívil minulý víkend: Les Diablerets.

Tato vesnice ležící uprostřed Alpes Vaudoises, necelých 70 km od Lausanne, sice svou velikostí a věhlasem nemůže konkurovat mnohem známějším střediskům jako Zermatt, Crans-Montana nebo Portes du Soleil, ale i tak nabízí lyžařům 3 areály s celkovou délkou sjezdovek 125 km.

Plán sjezdovek v Diablerets

Nejvýše položený z nich, Glacier 3000, je (jakožto ledovec) otevřený nejdéle, od října do května. Pokud nemáte vlastní auto, můžete se k němu dopravit z Les Diablerets skibusem, jezdí každou půlhodinu. Nahoře pak na vás čekají vesměs modré sjezdovky, jejichž kvalitu jsem ovšem neměl možnost posoudit, jelikož v době mé návštěvy foukal na ledovci silný vítr a vleky tak byly zavřené.

Do druhého areálu, Isenau, vás z vesnice dopraví kabinová lanovka designem a stářím připomínající oblíbené pražské tramvaje Tatra T3. Samotné sjezdovky, většinou modré, občas červené, jsou obhospodařovány několika kotvami a pomami (sedačkovou lanovku tam ovšem nenajdete). I když je tento areál opět svým zaměřením vhodný spíše pro začátečníky, zkušenější lyžaři si v něm (snad) zábavu také najdou.

Poslední areál, Meilleret,  je vleky propojen s dalším střediskem, Villars, a zpřístupňuje tak další více než desítku červených a modrých sjezdovek. Oproti Isenau je modernější – čtyřsedačkové lanovky jsou standardem, hlavní lanovka z Les Diablerets má dokonce kryt proti větru (které se minulou neděli věru hodilo…). I sjezdovky jsou zajímavější a delší. Z mého pohledu tedy jednoznačně palec nahoru

Jednodenní permanentka na celý areál (včetně ledovce) přijde na 58 švýcarských franků (1100 Kč), jen do Isenau na 42 CHF (790 Kč) a do Isenau + Meilleret + Villars na 49 CHF (920 Kč). Ročníky 1985 a mladší mají navíc slevu 5 CHF (90 Kč).

Před naším domem se usídlili havrani. Na tohle roční období to není nic zvláštní, tihle havrani ale sedí na bilboardu švýcarské Lidové strany k nadcházejícímu referendu o zavedení volného pohybu osob z Rumunska a Bulharska, nových členských zemí EU.

Rumunští a bulharští havrani oklovávající Švýcarsko

Pro Švýcary takové referendum není žádná novinka. Například o umožnění volného pohybu Čechům (a občanům dalších 10 zemí, které vstoupily do EU v roce 2004) rozhodli už v roce 2005, a ročně se mohou zúčastnit několika federálních, řady kantonálních a nepočítaně lokálních referend.

První stopy tohoto fenoménu nalezli pozorní historici už ve středověku, v podobě lidových shromáždění diskutujících aktuální ožehavé politické problémy. Na tuto tradici pak navázali po občanské válce z roku 1847 tvůrci moderní švýcarské ústavy v roce 1848, když se ukázalo, že ani jedna z válčících stran (liberálové a konzervativci) nemá ve společnosti jasnou převahu. Proto bylo rozhodnuto, že při referendech na federální úrovni se pro musí vyslovit nadpoloviční většina obyvatel a zároveň nadpoloviční většina kantonů.

Nejen to. Jakýkoliv zákon, který projde parlamentem, může napadnout pouhých 50 000 občanů, a vynutit si tak referendum, které ho může zrušit. Stotisícová koalice pak může sama od sebe navrhnout změnu ústavy, o které se pak musí hlasovat.

Taková přemíra hlasování překvapivě Švýcary nevede k radikalizaci, nýbrž k větší zodpovědnosti za svoje rozhodování. Narozdíl od systému “referendum jednou za uherský rok” (kdy třeba taková diskuse o americkém radaru dokáže českou politickou scénu dokonale rozdělit a úplně vymazat ostatní témata), si totiž při rozhodování co tři měsíce může volič vybrat, jaká témata ho zaujmou a jak se pro ně vysloví, aniž by se museli všichni hned dělit na “Losnovce a Mažnáky”. Paradoxně tak otázky, na které lze odpovědět “ano-ne”, ovšem kladené dostatečně často, vedou k lepší reprezentaci názorů v téhle jinak značně různorodé zemi.

Jsem unavený. To ti Edíci a jejich meziklusy! O sedadlo předemnou se se odehrává holywoodské drama s finskými titulky.

Autobus zastavuje. Oranžové a modré sirény se míhají za okny; zima holt řidičům neodpouští.

Pokračujeme dál. “Beroun”. “Tady pramení” (Plzeň). Poslední hamburgery koupené za české koruny mizí v českých žaludcích.

“Guten abend, Grenzkontrolle. Passport bitte.” “Schengen, vole, Schengen!”, v duchu parafrázuju Jiřího Macháčka alias učitele Roberta z Vratných lahví (autobusový filmový program).

Spím. Švýcarsko. Kam se poděl všechen sníh? Jsem zpátky v Lausanne.

À bientôt!

Ačkoliv zub času (a mocenské ambice všelijakých potentátů, od Alexandra Velikého po George Bushe, jr.) již v původním Babylonu odčinily jazykovou spoušť, která tam vznikla po neúspěšném projektu věže do nebe (aby tam vytvořili spoušť jinou), najdete na světě místo, kde se jazyky už nějaký ten pátek spokojeně mísí – ano, je to samozřejmě zase v tom dokolečka mnou omílaném Švýcarsku.

Se místním byrokratem můžete oficiálně koumunikovat pouze čtyřmi jazyky – německy, francouzsky, italsky nebo retorománsky. O své místo ve statistikách se však hlásí i další jazyky čerstvě přišedších obyvatel: srbochorvatština (přes 100 tisíc rodilých mluvčích), albánština (90 000), portugalština (90 000), španělština (77 000), angličtina (73 000) nebo turečtina (44 000). Za zmínku stojí, že všechny tyto zmíněné neoficiální jazyky jsou v početní převaze oproti oficiální retorománštině (kterou ovládá jako svůj rodný jazyk pouhých 35 000 Švýcarů).

Za svou současnou jazykovou bohatost vděčí Švýcaři samozřejmě bohaté historii. Po keltském kmeni Helvétů a pádu Římské říše se do hornaté země se ze všech směrů šířily germánské kmeny a s sebou přinesly i zárodky moderních jazyků: Burgunďané ze západu, Allemané ze severu a Lombarďané z jihu. K tomu si ještě přidejte keltský kmen Rhétů, který převzal (a zkomolil) latinu, a obrázek máte kompletní.

V horských údolích, oddělených od okolního světa, pak nebyl problém vypiplat a udržet řadu dialektů, z nichž mnohé přežívají dodnes: frankoprovensálština nebo ticinština jsou rozšířené ve venkovských oblastech francouzské, respektive italské části. Absolutními šampiony co se počtu dialektů týče jsou ale švýcarští Němci: co kanton, to jiný dialekt; v Basileji je to Baseldytsch, v Bernu Bärndütsch a v Zurichu Züridütsch, mimo jiné. Přestože němčina v psaných dokumentech, televizi nebo třeba na nádraží je pro našince znalého Hochdeutsch povědomá, s dialektem je to jiná: nejen že je naprosto nesrozumitelný, on je navíc všude jiný (ten, kterým mluvila moje bývalá spolubydlící, vzdáleně připomínal holandštinu)! Navíc si na svůj dialekt místní velmi potrpí, a na rozdíl od jiných zemí není jeho používání ostrakizováno jako plebejské, ale je přijímáno (a podporováno) i v nejvyšších vrstvách společnosti.

Rozdělení jazykových oblastí ve Švýcarsku

To s francouzštinou je to naštěstí jednodušší: Od její verze, kterou se mluví ve Francii (takzvané langue d’oïl) se liší jenom v drobných detailech. Místo otravného soixante-dix pro sedmdesát tu používají mnohem logičtější septante. Podobně je to pro osmdesát (quatre-vingt versus huitante; to ovšem pouze v kantonu Vaud) a devadesát (quatre-vingt-dix versus nonante). Francouzi si z frankofonních Švýcarů dělají legraci, že prý mluví pomalu. Mě to tak nepřijde…

Přestože v praxi je to často jinak, švýcarská ústava přiznává všem čtyřem oficiálním jazykům stejná privilegia. V souladu s federativním uspořádáním si pak může každý kanton, a dokonce každé město, stanovit vlastní oficiální jazyky – většina si vybrala jeden jediný, pouze Fribourg, Bern a Valais jsou dvoujazyčné (francouzsko-německé) a Graubünden dokonce tříjazyčný (německo-italsko-retorománský). Každý jazyk nich má svůj veřejnoprávní televizní a rozhlasový kanál (možná proto se tu za televizi a rádio tolik platí).

Ne všude ale jazyková rovnoprávnost funguje stoprocentně – třeba uživatelé Windows Vista si na jejich retorománskou verzi budou muset počkat až do druhé poloviny příštího roku…

Že je Ženeva město bohaté (a pro bohaté), o tom se můžete přesvědčit hned poté co vyjdete z tamního nádraží – výlohy na Rue du Mont Blanc se jenom hemží hodinkami značek jako Rolex, Breitling nebo Omega (s příznačnými cenami začínajícími nad 1000 CHF…). A podobně jako dnes, dobře se Ženevě dařilo i ve středověku. Toho si nemohli nevšimnout vládci nedalekého Savojského knížectví, kterým by se bývala Ženeva zamlouvala jako jejich hlavní město. Kromě toho jim také, jako katolíkům, leželo v žaludku reformní hnutí, které se v Ženevě v průběhu 16. století zformovalo.

V noci z 11. na 12. prosince roku 1602, přesně v čase zimního slunovratu (Ženevští v té době ještě používali juliánský kalendář), přistoupil kníže savojský Karel Emanuel I. k akci. Podporován svým švagrem, španělským králem Filipem III., a papežem Clementem VII., dal dohromady na dva tisíce žoldáků a podél řeky Arve s nimi napochodoval až k městským hradbám. Speciální jednotka pak měla vniknout do města, otevřít bránu a umožnit tak vojákům snadný průnik do města.

Plán se však nezdařil: Městský ponocný Isaac Mercier zalarmoval spící obyvatele a ti zabránili knížecím vojákům, aby přelezli hradby. Domácí ztatili 18 mužů, zatímco útočnící přišli o 54 bojovníků a museli se stáhnout.

Dobový obrázek obléhání Ženevy

Od té doby si v Ženevě každoročně připomínají výročí této bitvy, známé jako L’Escalade (ve francouzštině totiž escalade znamená útok na hradby, nebo také lezení po stěně). K oslavám tradičně patří velké hrnce z čokolády (přesně z takového hrnce totiž Catherine Cheynel vylila na útočníky horkou polévku, načež ho upustila tak nešikovně, že jednoho z nich zabila; stala se tím symbolem statečné obrany), polévka rozdávaná na ulicích a od roku 1978 také (dnes) největší městský běh v celém Švýcarsku – Course de l’Escalade – kterého jsem se letos zúčastnil i já.

Počet účastníků (asi 26 tisíc) a umístění (ženevské Staré město) spolehlivě znemožňuje, aby všichni startující vybíhali najednou. Proto je závod rozdělen do více než dvaceti kategorií, které startují od rána až do večera. Závod ukončuje tradičně takzvaný Marmite, což je závod běžců ve všeljakých kostýmech za umělého osvětlení.

Moje kategorie (Muži I) startovala už za tmy, jako předposlední. Poučen z předchozích hromadných běhů, postavil jsem se na start už 20 minut před startovním výstřelem, a držel si místo, hned za americkými fotbalisty, kteří hlídali startovní čáru (po výstřelu ale měli co dělat, aby se stihli uklidit k postanímu hrazení, a nebyli běhuchtivým davem ušlapáni). Trať měřila 7250 m a sestávala z tří okruhů, se startem i cílem v parku Des Bastions. Po svižném začátku sice přišla lehká krize, skvělá atmosféra kolem tratě mě ale nenechala zpomalit… Když jsem doběhl do cíle, něveřil jsem vlastním očím: byl jsem třetí, v čase 25:43! (K tomu je ovšem třeba poznamenat, že jsem byl jako nováček závodu zařazen do B běhu – v hlavním mužském závodě, Escaladelite, totiž kralovali výhradně běžci z Afriky…)

PS: Prodám sporttester Polar RS400, nový nepouzitý (to byla cena za 3. místo; jako z udelání uz presne ten samý mám…).

Po krátkém pobytu na Avenue d’Echallens jsem dnes opět změnil bydliště: tyto řádky již píšu z Avenue Morges 76, který sdílím s jiným PhD studentem, Němcem Albrechtem. Naštěstí se v okolí našla dobrá duše, která nezabezpečila svůj wifi hotspot…  Jelikož zítra brzo vstávám (na lyže, juchů), připravil jsem jenom pár obrázků, jak takový nezařízený lausannský byt vypadá.

Moje místnost, spoře vybavena

Obývák, zatím sloužící jako odkladiště všeho možného

Výhled, v dálce pozorný čtenář odhalí světla Olympijského stadionu

A kuchyň, aby byl výčet místností úplný

Dobrou noc.

Pod dojmem víkendové návštevy Gruyéres bych si dovolil i další díl Všudybuda věnovat všem gurmánům mezi čtenáři. Po čokoládě a musli přichází na řadu další švýcarská specialita: fondue.

Tato pochoutka vznikla vlastně z nouze: když v dávných dobách Švýcaři skladovali sýr a chléb přes zimu, stávalo se, že sýr i chléb ztvrdl tak, že se nedal ukrojit jinak než sekyrkou. Za dlouhých zimních večerů se tak scházely švýcarské rodiny u hrnce, ve kterém sýr rozehřáli, tak že se do něj dal ztvrdlý chléb namočit a sníst.

Moderní fondue, údajně pocházející z kraje okolo Neuchâtelu, zpopularizovali ve 20. století švýcarští sýroví průmyslnící, kteří se snažili zachránit své obchody (takhle eufemicky to aspoň tvrdí Grourmetsleuth; podle mě šlo o prostou reklamní kampaň). V 60. letech pak zaoceánští turisté přenesli tento alpský výdobytek na půdu Nového světa, a o obchodní úspěch bylo postaráno.

Na první pohled to celé vypadá jednoduše: Prostě roztavíte sýr (výběr je velký: Gruyère, Emmentaler, Appenzeller nebo Vacherin), postavíte ho na plynový vařič doprostřed stolu v jedno-uchém kastrolu zvaném caquelon a pak už do něj jen namáčíte chleba a jíte, co se do vás vejde. Ovšem tak jednoduché to zase není: protože se sýr rád připaluje, je třeba ho neustále udržovat v optimální tepolotě. Když se vám to podaří, jste na závěr odměněni lehce žlutavou krustou zaschlého sýra na dně hrnce, které místní říkají něžně la religieuse (alias jeptiška). Dejte si ale pozor, abyste o ní nepřišli – bývá o ní totiž zpravidla tuhý boj.

Podle typu použitého sýra se fondue dělí na několik druhů, z nichž ty nejčastější jsou: Moitié-moitié (půl na půl, sestávající s Gruyère a friburgského Vacherinu), friburgské (čistý Vacherin – v Gruyéres tvrdili, že je prý mezi znalci fondue nejoblíbenější; každopádně na něm měli nejvyšší cenovku… ), neuchatelské (Gruyère a ementál) nebo appenzellské (z Appenzelleru, jak jinak). Kromě čistě sýrových variací můžete do fondue přidat i víno, rajčata, chilli nebo žampiony. Existují i masová fondue: nejoblíbenější je asi fondue chinois alias čínské fondue. To se ponoří (hovězí) maso do rozehřátého sýra a nechá se v něm upéct. Recept na něj vznikl kombinací čínského horkého hrnce a klasického fondue.

Ať už v jakékoliv variaci, fondue rozhodně stojí za ochutnání, minimálně proto, že se při jeho konzumaci nemusí na nikoho čekat: kdo jí pomalu, prostě na něj zbyde míň…

Ulice, kde teď už skoro týden bydlím, meří v celé své délce skoro dva kilometry. Kdyby se ale mělo změřit, jak daleko sem cestovali její obyvatelé, vyšlo by vám číslo o několik řádů vyšší. Jak je totiž pro Švýcarsko typické, sešel se tu celý svět – tu narazíte na portugalský krámek, onde zase na italskou restauraci, támhle prodává Turek svou “Kebab pizzu” a v autobuse zase potkáte rodinu třeba ze Sri Lanky. Vedle ne až tak všudypřítomné francouzštiny zaslechnete angličtinu, rumunštinu nebo arabštinu.

Švýcarsko klame tělem – na jednu stranu zapřísáhle neutrální, do institucí okolního světa se nikterak nezapojující země, která může působit trochu odtažitě. Statistia ovšem hovoří jasně: ve Švýcarsku žije přes 1,5 milionu cizinců, dohromady 21% populace – to je nejvíc v Evropě, pokud nepočítáme dva trpaslíky, Lichtenštejnsko a Lucembursko. Čechů zde žije přes 4 tisíce – mimochodem, prostým dělením mi z toho vychází, že v Lausanne by jich mělo být 129.000/7.480.000 * 4157 = 71,7.

Je pravdou, že za tak vysokým číslem stojí i opatrná politika švýcarské konfederace, co se udělování občanství týče: Nejen že musíte 12 let žít na jednom místě (resp. ve stejné obci) a mluvit místním jazykem, ale v některých případech o vaší žádosti rozhodují i vaši sousedé v referendu. Řada cizinců ani nepokouší občanství získat, a spokojí se s povolením k pobytu, skýtajícím téměř stejné možnosti jaké mají domorodci – možná i díky tomu tady nevznikají ghetta nebo samostatné cizinecké čtvrtě, jak to je třeba v Amsterdamu.

I když se to možná některým místním nelíbí (a švýcarska Lidová strana, kterou v posledních volbách podpořilo 29% hlasujících, to svými plakáty urgujícími k “dosažení bezpečnosti” dává najevo), Švýcarsko tak jako v řadě jiných oborů udává směr i v úspěšné integraci cizinců.

Hochům z hnutí by se takový plakát jistě líbil

A tak se zdá, že k devíti (!) jazykům, ve kterých se vyučují pravidla silničního provozu v autoškole nedaleko mého nového bytu, budou neustále přibývat další.

Včera jsem se úspěšně přestěhoval z mého dosavadního bytu v jižansky nazvané čtvrti “Provence” do nejižansky nazvané čtvrti Montetan, a spolubydlící Nadju vyměnil za spolubydlícího Alexandra. Moje nová adresa zní:

Avenue d’Echallens 92

1004 Lausanne

Spolubydlícím mi je sedmatřicetiletý Kolumbijec, který podle všeho žije ve Švýcarsku již delší dobu (aby taky ne, když už se tu stihl rozvést a čas od času sem zavítá i jeho asi pětiletý syn). Pracuje na městském úřadě sociální pracovník se zaměřením na drogově závislé (podle země původu je zřejmě kvalifikován dostatečně .

Nabízím náhled mého pokoje, ještě v uklizeném stavu:

Zátiší s kytarou

Zátiší s notebookem (a remoskou!)

A kuchyň

PS: Do své galerie jsem přidal fotky z Bernu.