15. 10. 2010

Gotthard, Gotthard jede!

Přesně v 14:17 odkrojil bourací stroj poslední metry Gotthradského tunelu, a divákům na místě i u televize se tak naskytl jedinečný surrealistický obrázek jako z Golema. Posuďte sami:

bc6a98a5-73f0-4490-b390-3330c1a1e122

5. 12. 2009

Escalade de Genève 2009

Tak jako vloni, i letos se u příležitosti výročí bitvy z roku 1602, kdy se ženevští ubránili nájezdu zlotřilých Francouzů (mimochodem, poté co v nedávných kantonálních volbách v Ženevě zaznamenalo velký úspěch xenofobní Hnutí Ženevských Občanů alias MCG, které ze všech možných problémů města viní právě Francouze dojíždějící za prací do Ženevy z nedalekého Annemasse, objevily se ve švýcarském tisku karikatury představitelů MCG, kteří si pochvalovali, že v roce 1602 to bylo naposledy, co ženevští přivítali annemasseské jak se patří, totiž vylitím horké polévky na hlavu), konal běh centrem města, a to tentokrát už jeho 32. ročník.

Vše bylo jak se patří: u stánků z občerstvením se rozléval svařák, hudba vyhrávala o sto šest a kolem trati burcovali občané udýchané závodníky kravskými zvonci a pokřikováním “Allez, allez!”. Já tentokrát pohrdl nadějí na snadnou výhru v kategorii Hommes I (s letošním výkonem by to nebylo ani zdaleka tak snadné…), a přihlásil se do hlavní kategorie, Escaladeelite. Přestože místo loňského třetího místa mezi Hommes I na mě zbylo pouhé místo 154., a přestože čas byl o necelou minutu horší, přesně 26:38, o dobrou náladu mě to nemohlo připravit. Jak by také mohlo, když mě pořadatelé obdařili startovním číslem, které by se spíš hodilo jako poznávací značka pro nějaký protekční Mercedes nebo BMW. Posudťe sami:

Moje doslova jedinečné startovní číslo

Moje doslova jedinečné startovní číslo

8. 10. 2009

Dent de Morcles podruhé

Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, ale na jednu a tu samou horu se mi vystoupit podařilo. Pravda, nevypadalo to tam stejně, a tak vám můžu nabídnout další fotky, které snad nudit nebudou.

Údolí nad chatou Lui d'Août

Údolí nad chatou Lui d'Août

Dobyt!

Dobyt!

A celá galerie.

16. 9. 2009

Dent de Morcles

Minulou neděli jsem se zúčastnil výletu na Dent de Morcles (2953 m), pořádaného Klubem švýcarských alpinistů. Protože moje fotky v galerii nenajdete (fotil jsem je mobilem, čili jsou zařazeny do kategorie “nepoužitelné” :)), přidávám aspoň odkazy na fotky ostatních.

Galerie 1 (Alice Parisel)
Galerie 2 (Daniel Lehmann)

30. 8. 2009

Weltklasse 2009

Švýcaři mají ve zvyku dělat si věci po svém. A tak týden poté, co Němci uspořádali mistrovství světa v atletice, se v Curychu odehrálo jeho neoficiální opakování. Nějakou intra-germánskou rivalitu v tom však nehledejte: první Weltklasse spatřila na stadionu Letzigrund světlo světa už v roce 1928. Letos ovšem poprvé i s autorem těchto řádek na tribuně…

Všechno bylo jak má na Weltklasse být: Usain Bolt vyhrál stovku (i když těsně) a divákům předvedl své taneční kreace, Jelena Isinbajevová překonala světový rekord, poděkovala snad každému kromě našeho kocoura, a přihlížející Andreas Thorkildsen to nejspíš okomentoval suše: “Takových už jsem 10-20 viděl…”.

Petr Svoboda v cíli překážkového běhu

Petr Svoboda v cíli překážkového běhu

Jeremy Wariner na startu 400 m (po následné prohře s Lashawnem Merittem jen vztekle zmizel do šatny)

Jeremy Wariner na startu 400 m (po následné prohře s Lashawnem Merittem jen vztekle zmizel do šatny)

Jelena Isinbajevová před světovým rekordem

Jelena Isinbajevová před světovým rekordem

Ostatní fotky jsou jako obvykle v galerii.

1. 7. 2009

Klub švýcarských alpinistů

Po velmi dlouhé odmlce se opět hlásím s novinkami z podhůří Alp, které v dnešním příspěvku budou hrát hlavní roli. Uplynulý víkend totiž završil tří-víkendový alpinistický kurz pořádaný Klubem švýcarských alpinistů (v originále Club Alpin Suisse), jehož jsem byl účastníkem.

Náplní kurzu bylo seznámení se s vybavením používaným v horách (“čili žádný primitivní drážní žebřík, ale lana, kladky, závory, …, háky, skoby, závory, …, cepíny, závory, …”) a s technikami lezení na skalách a na ledovci. Zájem byl velký: odhadem 60 účastníků, k tomu navíc zhruba 15 vedoucích (kteří byli všichni zkušení dobrovolníci). Vedoucím mojí (šestičlené) skupiny byl dlouhovlasý šedesátník Robert, povahou nápadně připomínající legendu pražské atletiky Tondu Kábeleho (obzvášť poté, co se hned na začátku omluvil, že špatně slyší, protože už je počtvrté ženatý…:)).

První víkend (v květnu) na skalách v St Triphon jsme si vyzkoušeli základní uzly a techniky lezení, mimo jiné i takzvaný “rappel”, což je spouštění se na laně ze skály dolů.

Hooria při rappelu

Hooria při rappelu

Druhý víkend (před týdnem, 20. června) pak byl na programu nácvik chůze a jištění na ledovci (v Moiry), včetně lezení na ledové stěně.

Já na ledové stěně

Já na ledové stěně

Třetí víkend (ten minulý) na ledovci v Orny pak došlo na skutečný horolezecký výstup. Po sobotním lehkém výstupu na horskou chatu v nějakých 2800 metrech nad mořem nás čekal nedělní budíček v nepříjemných tři čtvrtě na čtyři ráno. Po krátké snídani jsme se v 5 hodin vydali na cestu přes ledovec k našemu cíli: vrcholu Tête Blanche ve výšce 3425 m nad mořem. Počasí bylo ideální, a tak jsem si spolu se spoustou fotek odnesl i lehce spálený obličej 🙂

Důkaz o nadmořské výšce

Důkaz o nadmořské výšce

Fotky z prvního víkendu, St Triphon
Fotky z druhého víkendu, Moiry
Fotky z třetího víkendu, Orny

23. 4. 2009

Lausannský Všudybud VIII: Poslušně hlásím!

Běhali už jste někdy s metronomem? Nejspíš ne, stejně jako já. Proto mě lehce vyvedlo z míry pravidelné pískání, které se v úterý odpoledne ozývalo z reproduktorů nad lausannským Olympijským stadionem. Vysvětlení přišlo záhy: na atletickém oválu se tou dobou potili rekruti švýcarské armády (věkem sotva osmnáctiletí), kteří si odbývali vstupní testy na začátek své základní vojenské služby.

Ve Švýcarsku, které ve 20. století, jinak v Evropě válkami poznamenaném, nemuselo bojovat ani jednou, a které si zakládá na své neutralitě, je armáda národní pýchou. Vznikla z kantonálních armád, které byly smlouvou z roku 1815 povinny dát k dispozici 2% své populaci federální armádě. Ústava z roku 1848 (po občanské válce) pak zakázala kantonům držet vlastní armádu a vyhlašovat válku (nebo taky mír). První světovou válkou prošlo Švýcarsko bez úhony, možná proto, že se kvůli své národnostní rozruzněnosti nemohlo rozhodnout, na kterou stranu se přidat (Němci podporovali Centrální mocnosti, mj. Německo, Francouzi zase spojeneckou Francii). A tak zůstalo neutrální. Neutralita Švýcarům vydržela i do druhé světové války, přestože byli od roku 1942 zcela obklopeni zeměmi okupovanými Osou.

Každý Švýcar musí odsloužit v armádě 260 dnů (Švýcarky samozřejmě ne, pro ty je služba dobrovolná). Pokud má ovšem smůlu a je povýšen, prodlužuje se mu tato doba na 500 dnů (u poddůstojníků) nebo 600 dnů u vyšších důstojníků (z toho důvodu se řada vojáků snaží povýšení vyhnout…). První část výcviku si odbyde na tzv. bootcampu, který trvá 18 až 21 týdnů. Od té doby pak až do odsloužení povinné doby nebo do 30 let věku musí každý rok odsloužit v armádě 3 týdny. Většina zaměstnavatelů s tím prý počítá a svým zaměstnancům během výcviku dál platí plný plat (aspoň to tvrdí na Wikipedii). Mimo vojenský výcvik pak každý voják musí mít doma svou zbraň a také balíček nábojů pro případ nutné sebeobrany při napadení cestou na mobilizační shromaždiště.

Nástup na vojnu není možné odložit jenom kvůli takové prkotině, jako je studium na vysoké škole – snad jen střední škola dostane přednost. Pokud přesto nastoupíte na univerzitu hned po maturitě, musíte si výcvik (resp. jeho část) odsloužit klidně třeba během vánočních prázdnin… Pokud z nějakého důvodu (nejčastěji zdravotního, nebo proto, že se stanete švýcarským občanem až v pětadvaceti či později) nemůžete do armády nastoupit, musíte až do svých 30 let platit dodatečnou tříprocentní daň z příjmů.

Celý tenhle cirkus zatím Švýcary neomrzel, a i přes svou více než poklidnou nedávnou historii (nebo právě kvůli ní?) na něm nechtějí nic měnit. Jak jinak si vysvěstlit, že ve dvou referendech volajících po zrušení armády se pro něj vyslovilo jen 36% (v roce 1991) respektive 21% (v roce 2001).

22. 3. 2009

Lausannský Všudybud VII: Nože

Po posledním poněkud techničtějším příspěvku nastal čas vzkřísit Všudybuda. Švýcaři mají pro tento účel (jakož i pro mnoho dalších použití) k dispozici své vyhlášené armádní nože.

Jejich historie sahá do roku 1891, kdy švýcarský výrobce chirurgického náčiní Karl Elsener z kantonu Schwyz s hrůzou zjistil, že kapesní nože používané švýcarskou armádou nejsou vyráběny ve Švýcarsku, nýbrž v Německu. Rozhodl se, že to změní, a nože začne vyrábět sám. Jeho první model měl dřevěnou rukojeť, a na dnešní poměry chudou výbavu: čepel nože, šroubovák, otvírák na konzervy a šídlo.

V roce 1896 pak Karl Elsener přišel se zásadním vylepšením, díky kterému se mu podařilo umístit na nůž dvakrát více nástrojů – speciální pružina držela najednou nástroje na obou stranách nože. Tak se na švýcarském noži objevila charakteristická vývrtka. Když pak roku 1909 zemřela Elsenerova matka Victoria, a když se roku 1921 začaly nože vyrábět z nerezové oceli, dostaly své jméno: Victorinox, spojením slov Victoria a inox, francouzské zkratky pro nerezovou ocel. 

Téměř ve stejné době jako Elsener, v roce 1893, začala nože švýcarské armádě dodávat i firma Paul Boechat & Cie z Delémontu ve francouzsky mluvícím kantonu Jura. Poté co tuto firmu koupil její ředitel Théodore Wenger, převzala i jeho jméno.

 

Originální nůž používaný švýcarskou armádou

Originální nůž používaný švýcarskou armádou

 

 

Aby předešla soupeření mezi německou částí (reprezentovanou Victorinoxem) a francouzskou částí (zastoupenou Wengerem), rozdělila švýcarská armáda v roce 1908 své objednávky půl na půl mezi oba výrobce. Takovýto kartel vydržel až do roku 2005, kdy se Wenger dostal do finančních obtíží a byl koupen Victorinoxem. A tak zůstal švýcarské armádě opět jediný dodavatel. Podle pravidel Světové obchodní organizace sice musí armáda svá výběrová řízení zpřístupňovat i zahraniční konkurenci, ale znáte to: tradice je prostě tradice…

Armádní dodávky ovšem netvoří ani jedno procento výroby. Celkem Victorinox s Wengerem vyrobí ročně 25 milionů nožů ve všech možných variantách – nejmodernější verze obsahují i 16GB USB flashdisk.

V roce 2006, na počest stého výročí značky Wenger, pak vznikl jednokilový nůž The Giant, zahrnující všechny nástroje které se kdy na nožích Wenger za celou jejich historii objevily. Pravda, takový nůž se dá ztěží považovat za kapesní, nicméně pokud rádi hrajete golf, ohýbáte dráty nebo loupete pomeranče, nejlépe všechno najednou, je to nůž pro vás, jestli ovšem máte volných 1200 dolarů. O takovém noži si mohl MacGyver nechat jen snít…

8. 3. 2009

Championnats de Cross Suisse, Welschenrohr

Po velmi dlouhé prodlevě se opět hlásím na vlně Luogo di Luigi. Poslední příspěvek spatřil světlo světa ještě v únoru, téměř před měsícem. Lyžařské zájezdy (moje se školou i přespolních z Prahy – zdravím!) a následná klinická smrt mého počítače způsobily, že jsem svou internetovou nástěnku nechal poněkud chátrat. Za to že dnešní příspěvek vzniká vděčím spolubydličovi, který mi ochotně zapůjčil svůj notebook.

Ale k věci. Březen je pro nás, co si libujeme v sebetrýznění běháním, zasvěcen hrubé přípravě a především krosům. V Česku se vrchol krosové sezóny teprve chystá (na 22. března), zato Švýcaři už mají svoje mistrovství od včerejška za sebou. I já měl to potěšení se zúčastnit.

Kros je disciplína mnoha tváří – pro účastníky všeljakých evropských či světových mistrovství je to prostě běh po trávě s tu a tam umístěnými překážkami. Pro veterány Velké Kunratické je to Hrádek s výsměšnými či závistivými pohledy kolemjdoucích. A pro pořadatele z Welschenrohru, malé vesničky v kantonu Solothurn (kde se sice oficiálně mluví německy, ale mě, Hochdeutsch znajícímu návštěvníkovi, to spíš znělo jako změť náhodných zvuků, které jenom náhodou připomínaly jazyk; to jen na okraj), to znamená dobře deset centimetrů hluboká vrstva bahna, rozprostírající na valné většině kilometrového okruhu. Čtenář nechť posoudí sám:

Trať welschenrohrského krosu

Trať welschenrohrského krosu

Mě naštěstí čekaly okruhy jenom tři, ovšem na vybrané něšťastníky (účastníky hlavního závodu) čekalo okruhů deset. Vyzbrojen tretrami s šestimilimetrovými hřebíky (do haly ideální…) jsem se postavil na start. Vzhůru na trať! Čtyřicítka borců v různobarevných dresech (v cíli byli ovšem všechny jednotně hnědé…) stříkala chuchvalce bláta všude kolem, a já si zase připadal jako pes ženoucí se se smečkou vlčáků švýcarskými pláněmi… …nádhera.

Po prvním okruhu se pole roztrhalo, a živočišnou radost vystřídalo úmorné trápení s podmáčenou tratí. Ve výsledku na mě zbylo čtrnácté místo (těsně za druhým Lausannským zástupcem v závodě).

Pro ilustraci ještě přikládám několik fotek:

Moje nohy po závodě; chodidla byla kryta ponožkami, proto ten výrazný barevný rozdíl

Moje nohy po závodě

07032009040

Tretry; dokonce občas tu tam prosvítne bílá barva...

1. 2. 2009

Lyžařův průvodce II: Villars-Gryon

Druhým příspěvkem ve volné lyžařské sérii budiž článek o Villars-Gryon. Tento areál je propojený s posledně zmiňovaným Les Diablerets a vlakem se do nej z Lausanne dostanete za hodinu a půl. Nabízí řadu většinou modrých nebo červených sjezdovek (přesnou délku se mi ovšem zjistit neporařilo; zvídavý čtenář musí vzít zavděk informací, že ve Villars společně s Diablerets je jich 220 km).

Plán sjezdovek ve Villars (který nakukuje i do Diablerets)

Plán sjezdovek ve Villars (který nakukuje i do Diablerets)

Sjezdovky se nacházejí v nadmořské výšce okolo 2000 m, lyžuje se tu od prosince do dubna. Narozdíl od Les Diablerets jsou ovšem vybaveny daleko moderněji – povětšinou sedačkovými lanovkami, po dvou, čtyřech nebo šesti místech. Takové vymoženosti však lákají větší množství lidí, a tak se můžete o víkendech setkat s frontami (ano, toto slovo ve spojení s vleky znají i tady…).

Pokud vás sjezdovky omrzí, můžete vyrazit na běžky (nezkoušel jsem, nicméně stránky areálu zmiňují téměř 60 km upravovaných tratí) nebo na sněžnice (značené trasy bohužel vedou jen lyžařským areálem, tedy bez romantiky liduprázdných horských vrcholků).

Jednodenní permanentka přijde na stejnou sumu jako v Les Diablerets (49 CHF, tj. 920 Kč) a umožňuje lyžovaní jak ve Villars, tak v části areálu Diablerers (Meilleret).

Další stránka »