Luogo di Luigi » Nezařazené

Pavel Kriz v Basnicich rika: “Basnici maji tezke zacatky a konce. Zato mezidobi je radostne a plodne…”. Tato veta se mi vybavi kdykoliv premyslim o prubehu a rytmu nejake, nejlepe pevne casove ohranicene udalosti, jako je napriklad workcamp. Jde o to, ze zacatek ma svoje specifika, jako ze nikoho neznate, prostredi je nove, pak prichazi prostedni cast, ktera promenuje drive novotou cisici cinnosti, jako treba pripravu snidane nebo uklizeni v rutinu, a nakonec prichazi bilancni KONEC.

Proc o tom vlastne pisu? Dneska rano jsem si rikal, ze uz jsem dlouho nic nenapsal, ale take, ze vlastne nemam o cem psat – nic zvlastniho se totiz nedeje. Tedy, ono se deje, napriklad se mi povedlo vytvorit vlastnorucne kasicku na penize od navstevniku, coz jsem, povazte, jeste u nas doma nedelal, ale jinak nuda, nuda, sed, sed. A to je prave projev te prostredni faze workcampu – kdy uz jste v podstate sziti s mistem, a nic moc noveho vas neprekvapi. Neco jako druhe kolecko v patnactistovce – proste je potreba jej odbehnout, aby se clovek udrzel v zavode, ale o nicem se nerozhoduje.

No, na to, ze jsem chtel napsat kratky prispevek uz je to dost dlouhe. Jestli to nekdo cte, klidne muzete nechat komentare, kdyz uz na to tu technologii mame…

Jelikoz mam za sebou skoro cely druhy den workcampu ve Funasdalen(u), myslim, ze je na case zhodnotit zacatek a take se vypovidat z dojmu, ktere ve me dosavadni dny zanechaly.

Nase campova skupina je tvorena 6 dobrovolniky (ja, 2 Slovenky – Nina a Lenka, Holandan – Florian, Finka – Hanelle a Rus – Anton), doplnena o vedouci, Sveda a Svedku (z toho Lowissa – tak se ona Svedka jmenuje – je vlastne reditelkou muzea, takze spolecne s nami bydli jen Joachim.

Ted neco realii: Funasdalen je male mestecko nevelke hustoty osidleni, obyvatelstvo je pratelske, pocasi severske, s prave probihajici letni odchylkou od normalu (az 28 stupnu Celsia). Muzeum, ve kterem pobyvame, je rovnez nevelke, asi 6 domu, sesbiranych po okoli. Prestoze jde o muzeum Samske kultury, jeste jsem zadneho Samu nevidel, asi jsou bojacni, ale spis ziji v horach spolecne se soby.

Bohuzel muzeum zatim trpi nedostatkem turistu, a jelikoz nase prace mela spocivat v baveni se s turisty, maje pritom na sobe svedske uniformy z druhe svetove valky, tato stranka veci tim vyrazne trpi.

S organizaci prace je to vubec slozitejsi. Prestoze pracujeme jen 4 hodiny denne (od 12 do 16 hodin), nezda se, ze by bylo jasne, co vlastne mame delat. Muzeum funguje i bez nas, a na nas zbyva jenom takova prace, kterou si sami vymyslime – nejake divadlo v uniformach, mozna dojde i na diskuzi s mistnimi pametniky od druhe svetove valce… proste nic, co by clovek mohl povazovat za sve a na co by mohl byt pysny. Zatim nejnadejneji vypada to, ze bychom uporadali divadelni predstaveni s mistnimi rekvizitami a realiemi, neco o uprchlicich za 2. svetove valky nebo tak.

Musim rict, ze mi to trochu pripomina situaci z konce me lonske staze v Trondheimu – proste “jsme radi ze jste tady, ale bohuzel pro vas nemame zadnou praci…”

Tedý strucne, davam tomu tyden, maximalne dva… Ale o vikendu asi pujdeme na hory, coz je parada

Prestoze uz bych mel byt (po lonskych a predlonskych cestach do Norska a do Danska) zkuseny polarnik, nebo alespon skandinavnik, musim priznak, ze zazitek z cesty autobusem do Stockholmu me ponekud prekvapil, a zaroven umoznil (skze monotonni pozorovani krajiny z okenka, kteremu jsem se chtel vyhnout umistenim do ulicky) lepe poznat koreny severske mentality a zpusobu zivota – je to proste tak, ze kdyz zijete v zemi, kde el krajin je takova jakoby nacrtnuta na skicak, a neni propracovana do detailu, uz vam nezbyva nic jineho, nez obdivovat jednoducha (a chytra) reseni, a vyhybat se okazalostem – vezmete si takovy svedsky design, proslaveny jednoduchosti.

Dalsi vec, ktera mi utkvela v pameti z me cesty je to, ze nemuze byt lepsi zeme pro vynalez dynamitu, nez je prave Svedsko. Tedy on teoreticky mohl vzniknout i treba v Cechach, ale Svedove by ho urcite vzali a vylepsili, proste z nutnosti, protoze cele Svedsko je jedna velka skala, kterou je potreba upravit, kdyz chce clovek stavet silnice, nadjezdy a podjezdy, tunely, a tak.
Na konec jeste neco dojmu ze Stockholmu – mesto se mi moc libi, hlavne proto, ze je kompaktni, cele stare mesto je na jednom ostrove, a tam jsou prave jen stare ulicky, zadne novoty, a clovek se v nich muze krasne ztratit. Proste – Benatky severu.

Chtěl jsem pokračovat v rozmáchlém italském pozdravu ještě déle, ale mé jazykové znalosti mi to nedovolily. Tak aspon vítejte na mých stránkách!