Luogo di Luigi » Nezařazené

Posledně jsem slíbil, že napíšu něco o tom, jak to tady vypadá ve škole, a svůj slib plním právě teď (o den později než jsem plánoval, ale včera nebyl čas, a to ještě v půl jedné v noci byl další požární poplach, opět ze stejného důvodu jako minule…)

Školní semestr je tady od září do konce ledna, a je rozdělený na tři části. První končí koncem října, druhá před Vánoci a třetí koncem ledna; mezi každou částí je jeden týden zkouškového období. Obyčejné předměty (ty co mají přednášky a cvičení) jsou v prvních dvou částech, třetí část je vyhrazená na projekty.

Jelikož jednou z podmínek toho, abych dostal stipendium od UK (pěkných 400€ na měsíc), je splnění 30 kreditů za semestr, zapsal jsem si pět předmětů po 6 kreditech: Dva předměty o strojovém učení, jeden o dokazování s neurčitostí (víceméně taková pravděpodobnost), získávání informací z multimédií a nakonec databázové techniky. Všechny končí na konci prosince, kdybych některý z nich neudělal, můžu si do 29. prosince zapsat nějaký projekt a potřebné body nahnat na něm.

Hodin mám docela pomálu, celkem 19 týdně, ale vypadá to, že bude dost práce doma – třeba na Reasoning with Uncertainty (aka “dokazování s neurčitostí”) máme na každou hodinu seznam příkladů, které máme dopředu spočítat a přinést. Na databázích zase profesoři po nocích vyvíjí vlastní databázový server a po nás by rádi, abychom jim k němu posílali bugreporty, a tak nějak mezi tím se naučili XML a XQuery (omlouvám se neinformatickému publiku za tuto podivnou hantýrku). No uvidíme…

A k tomu sci-fi: ta poznámka směřovala k předmětu Multimedia Information Retrieval (alias Získávání informací z multimedií). Na první přednášce nám přednášející (kromě toho že se mu svou angličtinou podařilo uspat půlku učebny) pustil prezentaci a v ní video z fotbalového zápasu. Kolem zvoleného fotbalisty byl kroužek, který se pohyboval spolu s tím fotbalistou. K tomu dodal: “No, asi vidíte, že obrys občas trošku přeskakuje, předpokládám že vámi napsaný program tohle vyřeší…”. Pode mnou se při těch slovech trochu zachvěla židle… Na druhou stranu jsem od jednoho z Holanďanů slyšel, že tohle se prý dělá až v letním semestru…

Ještě malou poznámku o spolužácích: Mám dojem, že někdo naklonoval prototyp matfyzáka, popřípadě FELáka a vysadil ho tady… Rozhodně by se nikdo z místních informatiků na matfyzu nemusel dlouho hledat.

Původně jsem chtěl nový týden otevřít sloupkem pěkně ve stylu seriózních týdeníků, jen tak si pobrečet či pochválit, co se za uplynulý týden stalo, ale dnešní události mě přiměly přeměnit se v reportéra zachycujícího bezprostřední dění. Rozhodl jsem se totiž pořídit si kolo. Pro nedočkavé – mám ho (teda zatím mi ho nikdo neukradl).

Kolo je totiž jedním ze symbolů Amsterdamu – je jich tady tolik, že se snad ani nechce věřit, že by všechny mohly mít své majitele. Pro dopravu po rovinatém městě je to samozřejmě ideální volba, hromadná doprava je drahá a není tak propracovaná jako ta pražská, a auto je samozřejmě drahé a ve městě pomalejší.

Místní kola by nezkušený Čech nazval jedním slovem – plečky. To na čem se tady jezdí, by u nás putovalo docela určitě do šrotu za 10 korun kilo. Ne však tady – dokud má kolo pojízdné gumy, jezdí se na něm, když nemá, opraví se a jede se dál. Pro z ciziny přijdivšího studenta je několik možností, jak si takové (pěkně zrezlé) kolo pořídit. Buď může jít do loterie o pronájem kola od univerzity (za 25€ + 50€ záloha), nebo si koupit kolo v normálním bazaru (85€ a více), nebo kradené od místních feťáků alias “junkies” za bratru 15€. Poslední možnost je však trochu riskantní, policie kola údajně pravidelně kontroluje, a hrozí za to pokuta asi 100€, možná víc.

Loterie byla první možností, kterou jsem se dneska ráno vydal zkusit. Před univerzitou se postupně nahromadilo tak 400 lidí, pro které bylo připraveno asi 90 kol. Již tento nepoměr dával tušit, že na každého se nedostane A proto přišel na řadu los. Měl jsem krásné číslo 100, které však pro náhodné losování není moc vhodné, … no prostě mě nevybrali, no. Loterie se koná i zítra, tam ale přijdou noví studenti, takže je to prašť jako uhoď.
Spolu s kolegou Tomášem (jeho taky nevylosovali) jsme se tedy vypravili hledat nějaký útulný bazar, kde by se nechalo nekradené kolo relativně výhodně sehnat. Postupným ptaním jsme byli nasměrováni za jistým Bobem na Waterlooplein. To je stánkař, který kola nakupuje, něco opraví, a pak prodává dál.

Bob se vyptal na cenu, jakou za kolo chceme dát, a na slova “co nejlevnější” odpověděl – “Tyhle dvě mám za 85€”. Naše mrmlání o ceně a o tom, že je vysoká ho trochu popudilo – “Kolik si myslíte, že stojí kolo v Amsterdamu? Vidíte na mých rukou díry? Ne? Myslíte si, že jsem feťák, abych prodával kradený kola? Já mám nejlevnější kola v celým Holandsku”. Poslední věta nás přiměla k tomu, abysme si to ověřili sami.

Vydali jsme se na Central Station aka Hlavní nádraží, kde byl další bazar (resp. byly tam dva). Tam ale měli kola jenom od 180€ výše (mimochodem to byly taky orezlé plečky, ale byly jinak v lepším stavu). Vrátili jsme se tedy k Bobovi.

Bob už původní dvě kola prodal, ale naštěstí (?) tam měl další jedno kolo za 85€. Navíc ukázal na další – to mělo špatné zadní kolo, a tvrdil, že když mu dáme 25€ zálohu, za půl hodiny nám ho prodá za 110€. To se zdálo po párhodinovém chození po městě jako dobrá nabídka, a tak jsme kývli. Proti penězům jsme ale chtěli potvrzení – co kdyby.. Proti tomu se Bob dost ostře ohradil – “Co si myslíte, mě je 37, mě můžete věřit…”. Nakonec na kus papíru naškábal “25€, přijato” a dodal – “A nekecejte tolik, vypil jsem včera moc piv a nemám na vás náladu…”.

Po půlhodině jsme se vrátili ke stánku – kolo měl právě na starost Bobův kolega, který si s ním ale moc nevěděl rady – řikal, ať počkáme na Boba, ten že je šikovnější. Ten se taky za chvilku objevil, a do kola se pustil. Za další půlhodinu už jsme si od něj slavnostně přebírali opravená kola.

Výsledek? Nakonec to asi nebyl tak špatný obchod, ale ještě uvidíme.

Jo a dneska jsem byl taky poprvé ve škole, na jedné hodině. Je to trošku sci-fi, ale o tom zase příště…

Dneska jsem měl v plánu napsat vám o dvou věcech: o mém pokoji, a ISN Introduction week, což je uvítání nových cizích studentů, záležitost, která zabírala většinu mého času v posledních dnech od příjezdu. Jelikož to uvítání končí až dneska (skrze party v jednom z Amsterdamských klubů), nezbývá mi než doufat, že zítra budu schopen o tom napsat. Zato můj pokoj se už pomalu dostává do podoby, ve které bych si ho představoval, a tak je ten pravý čas ho vyobrazit v dnešním příspěvku.

Kolej je strategicky umístěna u jednoho z hlavních průtahů městem (:)) na ulici Prins Hendrikkade 189, naštěstí mám okno do dvora a v Amsterdamu není takový provoz jako v Praze, kde bych si po půlročním pobytu u magistrály moh nechat vyměnit plíce. Bydlím na pokoji číslo 89 (hint: ted už máte mojí kompletní adresu), což je pokoj sdílený, alias pro dva bydliče. Můj spolubydlící pořád ještě nedorazil, má na to čas do pondělí, pak mu kolej vezmou a daj jí někomu dalšímu, kdo kolej původně nedostal.

Pokoj je na naše poměry nezvykle uspořádaný: Má jakoby dvě patra, v dolním je jedna postel, v horním druhá postel, takže když se spolubydlící nechtějí vidět, ani se vidět nemusí… (což je mimochodem případ Tomáše B., jehož spolubydlící, Švéd, přichází domů pravidelně tak ve 3 ráno a vstává ve dvanáct… Sladký život studentský…). Kromě toho je tady koupelna a taky kuchynka, kde ovšem chybí trouba, takže na koláče vlastní rukou upečené můžu zatím zapomenout. Možná ale zkusíme sehnat nějakou bazarovou, tedy až se někdo přistěhuje.

Taky jsem vyfotil pár obrázků (nelekněte se, je tam lehký nepořádek a taky jsem to fitil mobilem, jelikož foták má ted máma ve Švédsku):

Novinka: zrovna když jsem tenhle příspěvek odeslal, spustil se požární alarm – někdo kouřil
na pokoji a neotevřel si okno…

Tak je to tady. Mám za sebou první trénink v Amsterdamu. Jsem docela mrtvej. Asi usnu (brzo). Ale popořadě.

Po mailu jsem si už z domova domluvil tréninky ve skupině zvané “Bramsterdammers”, což by mohlo znamenat něco jako “Bramova amsterdamčata” nebo něco podobně dětinského. Trénují na různých místech Amsterdamu, dneska na Olympijském stadionu. Ten má sice zajímavou historii (konala se tady olympiáda v roce 1928 a běhal tady třeba Paavo Nurmi), nicméně pro mě to nebylo zrovna ideální místo. Je to totiž docela daleko od koleje, a tak (dodržujíce aspoďż˝? formálně sparesprogramm alias úsporný režim) jsem na stadion běžel. Z původního odhadu (4 km) se nakonec vyklubala svižná skoroosmička, navíc zpestřená hledáním v mapě. Jako ideální strategie, která vedla k cíli, se ukázalo sledování místních kanálů, jejichž břehy jsou povětšinou jakžtakž přizpůsobeny běhu – vedou po nich cesty pro cyklisty a chodce, i když dlážděné, takže jinak budu běhat jinde.

Po tomhle “rozklusu” jsem konečně dorazil na stadion. Tam už se místní bežci rozklusávali, takže jsem mezi ně zaplul veskrze plynule. Bežecká skupina, se kterou bych měl trénovat, se skládá z celkem asi 25 lidí z různých klubů v Amsterdamu, s tim že občas jich přijde 10, občas 25. Teď už jim pomalu končí sezóna, takže řikali že jsou většinou zranění nebo nestíhaj nebo na to prostě kašlou… Bylo tam asi 12 lidí. Hlavní trenér, kterému říkají Bram a kterému už je něco přes šedesát, trénuje jinak národní tým maratónců v Leidenu, a jen tak mezi řečí se zmínil, že se vrátili z Goteborgu, kde vyhráli bronz v týmové soutěži a v jednotlivcích měli 4. a 9. místo… Tipnul bych si, že Ježour při slově maratón jen tiše závidí.. Ve skupině je pár lidí docela rychlejch (nejlepší má půlku 1:56, patnáctku 4:03), pak je tam kluk, co běhá tak stejně jako já, a pak pár dálkoplazů. Zajímavé je, že trénujou jenom 2krát týdně společně na dráze, jinak běhá každý sám. V zimě jezděj ještě běhat “kopce” na písečné duny za městem.

Samotný trénink vypadal takhle: Po rozklusu a protažení jsme šli abecedu. Ta ale nebyla jako naše, jenom 4x (10m lifting + 10m skiping + 10m lifting + 10m skiping). Vždycky v liché sérii pomalejší (skiping až podezřele pomalu), v sudé rychlejší. Pak rovinky, a potom už 6 dvoustovek po 32 – 34 s dvouminovýma pauzama (víceméně s meziklusem). To jsem šel aspoďż˝? já, ještě s jedním chlapem, který tvrdil, že běhá čtvrtku, ale zítra si jen tak ze srandy půjde zaběhnout pětku (ten šel ale dvoustovky jenom tři). Půlkaři chodili Svčko, čtvrtky a dvousotvky.

Nakonec jednu drobnost – ptal jsem se, jak trénujou v zimě, a taky na halu. V celém Holandsku není jediná atletická hala, mistrovství republiky (vlastně království pořádají v Belgii, juniorská pak v Německu A pak že je to Západ..

Tak dobrou!

Hlásím se z daleké Holandie (ono to zase tak daleko není, ale 16 hodin v autobuse jednoho pěkně unaví). Rozhodl jsem se, že vás nenechám čekat a napíšu něco pěkného z cesty.

Tak tedy: Do Amsterdamu jsme dorazili zčerstva, s přibližně třičtvtěhodinovým zrychlením, což přišlo vhod, jelikož nám (mně a Tomášovi Bramborovi, což je kolega spolumatfyzák) to umožnilo nepřespávat tuhle noc v náhradním ubytování, ale pěkně ve své, povlečením z IKEY za 30€ potažené posteli.

Oproti očekávání jsme ovšem nedostali s Tomášem jeden pokoj, ale rozdělili nás do dvou. Můj spolubydlící ještě nepřijel, a ani nevím, kdo to bude, tak můžete vypisovat sázky na zemi původu, pohlaví, věk a tak… Každopádně internet na pokoji funguje jak se patří, přípojka má asi 8Mbit, takže nudit bych se neměl..

Zítra mě čeká první trénink na stadionu, zkusím napsat až po něm. Z celé cesty autobusem jsem si ale odnesl jedno ponaučení: Kopce se v Holandsku běhat nedají…

Haló… Je tu ještě někdo? … Co se to děje, že by tyhle stránky spaly skutečně celých 9 měsíců? Je čas je probudit – a pro ne třeba pěkným atletickým článkem, co říkáte?

Tak tedy – schůze již proběhla před drahnými dvěma týdny, a já se pořád nedostal k přepsání odpovědí v terenérských dotaznících – tady jsou

Odpovědi jsou zajímavé, jen co je pravda, mě samotného to přimělo uvědomit si, jak vlastně dělám tréninky.

Nic naplat, švédská kapitola tohoto webu se nezadržitelně nachýlila ke konci, respektive, nyní již tyto řádky píšu z pohodlí české QWERTZ klávesnice, a tak mám vlastně na výběr dvě možnosti, o čem psát – buď se ohlédnu zpátky, a nebo pohlédnu dalece do budoucnosti, tedy vůbec k samotné fundamentální otázce, co s těmito stránkami. Šalamounský přístup velí použít možnosti obě.

Nejdřív něco ke zpáteční cestě. Vyrazili jsme v sobotu dlouho po svítání, a Harjedalingenovým linkovým autobusem se přepravili do Stockholmu. Množné číslo je na místě – bylo nás totiž pět (už o den dříve odjeli Finka a Rus). Stockholm nás přivítal lehce deštivým počasím, což trochu komplikovalo můj, Ninin a Lenčin plán ušetřit za hostel a strávit noc před odjezdem do Prahy posedáváním po nádražních lavičkách, kombinovaným s prohlídkou města. Ale nedali jsme se, a když v 24:00 autobusové nádraží na noc uzavřeli, a po něm v 1:00 i nádraží vlakové, nezbylo než vyrazit do města.

To jak vypadá Stockholm v sobotu (v něděli…) v noci okolo 2:00 se nedá s Prahou vůbec srovnat – a když, tak jen těžko. Prostě ulice jsou plné lidí, tak, že se místy skoro nedá projít, a všude vyhrává hudba, svítí světla a tak podobně. Já tedy podobný obrázek z takového Václaváku nepamatuju – nepočítám-li různá Nagana a tak.

To byla taková malá odbočka, ale také v podstatě jediná za zmínku hodná příhoda z celé zpáteční cesty. V neděli 6:00 jsme nasedli do autobusu, který mě v 5:00 v pondělí vysadil v Praze.

Jak tedy s jednodenním odstupem hodnotím celý kemp? Jako podařenou dovolenou… Tedy, příliš (zjevně užitečné) práce jsme neudělali, ale jinak o zážitky nebyla nouze, a muzeum bylo nadmíru dobrým hostitelem. Kromě toho švédské hory jsou krásné (jelikož jsem ale byl v norských horách, nemůžu říct, že nádherné, znamená-li to vyšší stupeň obdivu), a celkově je Skandinávie nadmíru návykovou destinací…

Btw. Fotky by měly být snad brzo ke stažení na http://soubory.ackovosrot.cz/fotky/svedsko2005.zip

No a co s tímhle webem? Určitě ho budu z nejrůznějších praktických důvodů provozovat dál (potřebuju občas něco webově zpřístupnit), ale můžu psát i víc – když mě něco napadne.

Tak… Diavdelní představení pojednávající ve 4 obrazech o švédském nicnedělání za 2. světové války (tady tomu říkají Beredskapstid) máme zdárně za sebou.

O čem že to vlastně bylo? No, Švédové, za války oficiálně neutrální, ve skutečnosti ustrašeně pomáhající Německu, kdykoli to si o to řeklo, měli na hranicích posádky vojáků, kdyby náhodou Němci, kteří tou dobou okupovali Norsko, zaútočili. A právě taková posádka byla i tady ve Funäsdalen. Zápletka celé hry je taková, že hlavní hrdina, obyčejný voják, s tím není spokojený a dezertuje do Norska, aby pomáhal v odboji… Moje role samozřejmě nebyla hlavní – hrál jsem švédského poručíka, postavu reprezentující oficiální švédskou linii za války – v podstatě takový plnič rozkazů, bez vlastní iniciativy

Vyskytly se požadavky na zveřejnění mojí fotky v uniformě. Tak tady jí tedy, milí přátelé máte. Je to uniforma poručíka švédského letectva (ne-profesionála, ale rezervisty), myslím, že zhruba z té doby.

Jelikož se mi poštěstilo být účastníkem několikerých prohlídek místního muzea, dostalo se mi mimo jiné poučení o tajemných silách a mýtech, které místní hory obklopují, a protože už vás jistě mé předchozí egoistické líčení mých vlastních zážitků unudilo, rozhodl jsem se podělit se o tyto příběhy.

Tak předně – ve Švédsku, stejně jako v Norsku (a možná v celé Skandinávii vůbec) se odnepaměti vyskytovali trollové. Tato tajemná stvoření – údajně prapůvodní obyvatelé tohoto území – disponují značnou mocí, a proto si je místní všemožně nadbíhají, aby se jim propána snad neznelíbili. Tak třeba když se měl stavět silniční tunel skrz horu, a zjistilo se (jak, to se mě neptejte), že v ní žijí trollové, nedalo se nic dělat a plány se musely změnit.

Kromě toho v místních lesích můžete narazit na různé druhy víl – všechny sakumprásk jsou nadpozemsky krásné, právě tak akorát, aby to neobezřetné mladíky svedlo k hříšným myšlenkám, které je pak stojí život. Ale nezoufejte – existuje jednoduchý recept, jak takové nebezpečí odhalit. Prostě když vás nějaká Švédka pozve na lesní taneček při úplďż˝?ku, stačí zkontrolovat, jestli má v zádech páteř, a pokud ne, střezste se pozvání přijmout.

A nakonec to nejtajemnější – celé podzemí místních hor je protkáno příbytky Malých lidí (no, ten název asi úplně nesedí, ale taky je to jenom překlad…). Tihle lidé, měří asi tak do 1 metru, žijí celkem spořádaným životem, bez nějaké záště k lidem, ale běda vám, když jim nedopatřením ublížíte. Tak třeba farmář, který postavil stání pro dobytek nad jejich příbytkem, se nestačil divit, když mu krávy přestaly dávat mléko. Nedalo se nic dělat, a kravín se musel celý zbourat a přestěhovat. Jak ale takový příbytek poznat? Hledejte velké kameny, a po jejich okraji malé škvíry do země – to jsou vchody do světa Malých lidí…

Jeslize muzu prestavkou nazvat vikend, pak tedy nadpis okate parafrazujici basnicku Jarka Nohavici sedi… Tak tedy oproti puvodnim planum se o vikendu zhorsilo pocasi, tudiz jsme nemohli vyrazit na hory, a tak nezbylo nez vymyslet nahradni program.

Patecni vecer zaplnil jednu mezeru v me cestovatelske knihovnicce Norska – navstivili jsme mestecko Roros, zapsane mimo jine na seznamu UNESCO, na jehoz navstevu jsem si brousil zuby uz loni, v Trondheimu. No dluzno rici, ze jsem udelal dobre, ze jsem mu tehdy nezasvetil nektery z vikendu – jelikoz je to tam sice pekne, ale tak na 3 hodinovou navstevu, prolozenou konzumaci obcerstveni a prozpevovanim hitu Beatles v ulicich to staci.

Sobota se pak nesla v poklidnem duchu, kdy jsme, vyzbrojeni autem ovsem, cestovali z mista na misto po zajimavostech mistnich lesu, abychom vse zakoncili v turecke pizerii (svet je holt maly

V nedeli jsem pak potrenoval na priste-rocni vodacko-atleticky vylet-vypravu: sjizdeli jsme totiz mistni reku na kanoiich. Proud byl klidny, voda melka, proste parada, coz mi nezabranilo v tom, abych se vykoupal, a pak, nemaje bot, slapal bosky do Funasdalenu. Presto si myslim, ze jako zadak jsem napoprve prilis nezklamal.

Chte nechte se musim dostat k praci: vypada to, ze se mozna zacne neco dit – dneska rano jsme totiz usporadali sezeni (Americane by rekli brainstorming, no, my se pridrzime zavedeneho ceskeho oznaceni), co vlastne muzeme delat. Divadelni a herecky talent u me urcite nebude zahalet, a mozna vytvorim i webove stranky campu…