Původně jsem chtěl nový týden otevřít sloupkem pěkně ve stylu seriózních týdeníků, jen tak si pobrečet či pochválit, co se za uplynulý týden stalo, ale dnešní události mě přiměly přeměnit se v reportéra zachycujícího bezprostřední dění. Rozhodl jsem se totiž pořídit si kolo. Pro nedočkavé – mám ho (teda zatím mi ho nikdo neukradl).
Kolo je totiž jedním ze symbolů Amsterdamu – je jich tady tolik, že se snad ani nechce věřit, že by všechny mohly mít své majitele. Pro dopravu po rovinatém městě je to samozřejmě ideální volba, hromadná doprava je drahá a není tak propracovaná jako ta pražská, a auto je samozřejmě drahé a ve městě pomalejší.
Místní kola by nezkušený Čech nazval jedním slovem – plečky. To na čem se tady jezdí, by u nás putovalo docela určitě do šrotu za 10 korun kilo. Ne však tady – dokud má kolo pojízdné gumy, jezdí se na něm, když nemá, opraví se a jede se dál. Pro z ciziny přijdivšího studenta je několik možností, jak si takové (pěkně zrezlé) kolo pořídit. Buď může jít do loterie o pronájem kola od univerzity (za 25€ + 50€ záloha), nebo si koupit kolo v normálním bazaru (85€ a více), nebo kradené od místních feťáků alias “junkies” za bratru 15€. Poslední možnost je však trochu riskantní, policie kola údajně pravidelně kontroluje, a hrozí za to pokuta asi 100€, možná víc.
Loterie byla první možností, kterou jsem se dneska ráno vydal zkusit. Před univerzitou se postupně nahromadilo tak 400 lidí, pro které bylo připraveno asi 90 kol. Již tento nepoměr dával tušit, že na každého se nedostane 
A proto přišel na řadu los. Měl jsem krásné číslo 100, které však pro náhodné losování není moc vhodné, … no prostě mě nevybrali, no. Loterie se koná i zítra, tam ale přijdou noví studenti, takže je to prašť jako uhoď.
Spolu s kolegou Tomášem (jeho taky nevylosovali) jsme se tedy vypravili hledat nějaký útulný bazar, kde by se nechalo nekradené kolo relativně výhodně sehnat. Postupným ptaním jsme byli nasměrováni za jistým Bobem na Waterlooplein. To je stánkař, který kola nakupuje, něco opraví, a pak prodává dál.
Bob se vyptal na cenu, jakou za kolo chceme dát, a na slova “co nejlevnější” odpověděl – “Tyhle dvě mám za 85€”. Naše mrmlání o ceně a o tom, že je vysoká ho trochu popudilo – “Kolik si myslíte, že stojí kolo v Amsterdamu? Vidíte na mých rukou díry? Ne? Myslíte si, že jsem feťák, abych prodával kradený kola? Já mám nejlevnější kola v celým Holandsku”. Poslední věta nás přiměla k tomu, abysme si to ověřili sami.
Vydali jsme se na Central Station aka Hlavní nádraží, kde byl další bazar (resp. byly tam dva). Tam ale měli kola jenom od 180€ výše (mimochodem to byly taky orezlé plečky, ale byly jinak v lepším stavu). Vrátili jsme se tedy k Bobovi.
Bob už původní dvě kola prodal, ale naštěstí (?) tam měl další jedno kolo za 85€. Navíc ukázal na další – to mělo špatné zadní kolo, a tvrdil, že když mu dáme 25€ zálohu, za půl hodiny nám ho prodá za 110€. To se zdálo po párhodinovém chození po městě jako dobrá nabídka, a tak jsme kývli. Proti penězům jsme ale chtěli potvrzení – co kdyby.. Proti tomu se Bob dost ostře ohradil – “Co si myslíte, mě je 37, mě můžete věřit…”. Nakonec na kus papíru naškábal “25€, přijato” a dodal – “A nekecejte tolik, vypil jsem včera moc piv a nemám na vás náladu…”.
Po půlhodině jsme se vrátili ke stánku – kolo měl právě na starost Bobův kolega, který si s ním ale moc nevěděl rady – řikal, ať počkáme na Boba, ten že je šikovnější. Ten se taky za chvilku objevil, a do kola se pustil. Za další půlhodinu už jsme si od něj slavnostně přebírali opravená kola.
Výsledek? Nakonec to asi nebyl tak špatný obchod, ale ještě uvidíme.
Jo a dneska jsem byl taky poprvé ve škole, na jedné hodině. Je to trošku sci-fi, ale o tom zase příště…
