Luogo di Luigi » Holandsko

Dnešní Všudybud nebude tak úplně o Amsterdamu; spíš vůbec. Včera jsem se ale vypravil s místním ISN alias Mezinárodní Studentskou Sítí (??) do Utrechtu, a tak mi to nedá, abych malinko nevybočil z monotónního rytmu seriálu o místním hlavním městě.

Tak tedy – přestože dneska byste to do něj neřekli (je až čtvrtý mezi holandskými městy, co se velikosti týče), ve středověku to bylo největší město Nizozemských provincíí, mezi které třeba počítat i dnešní Belgii a část Lucemburska. Aby taky ne, když měl patřičný náskok – založili ho totiž už Rímané někdy v roce 47, což je třeba o dvanáct století dřív než Amsterdam. Tenkrát měl výhodnou polohu na jedné z větví delty Rýna, a dala se odtud pohodlně kontrolovat doprava na této řece jak ve směru do Atlantického oceánu, tak do Severního moře (a vlastně i do Německa, pardon, Germánie). Protože si ale Holanďané rádi hrají s přehradami, dneska místo mohutné řeky městem protéká kanál o šířce tak 6 metrů (a říkají mu Oudegracht, tedy Starý kanál).

Ze středověku si město zachovalo typickou spleť úzkých uliček a taky jednu zvláštnost. Dvě století tu stavěli katedrálu (to bylo ještě za katolických předreformačních časů), ale v 17. století přišlo tornádo, a půlku katedrály, zrovna mezi věží a zbytkem, zbořilo. Jenom odklidit kamení jim trvalo sto let (prý nebyly peníze…), a na obnovu tentokrát už prostestanského kostela už nedošlo. A tak tady mají katedrálu dvoudílnou – věž, pak 20 metrů nic, a pak zbytek.

Z dnešního Utrechtu stojí kromě univerzity – největší v Holandsku – (a spousty dalších věcí) za zmínku ještě muzeum hracích strojů. Exponáty vás spolehlivě přenesou do časů Járy Cimrmana (a jiných velikánů), a navíc připraví i témeř duchařský zážitek. To když průvodkyně spustí jeden takový klavír vybavený papírovou páskou, na které jsou zaznamenány uhozy a sešlapy pedálů (klavíristé prominou) Rachmaninova; a tak se dneska klaviatura rozpohybuje stejně jako kdyby na ní hrál samotný mistr, jen ho nebylo na židli vidět…

A na závěr tu máte ještě fotku “stromu” z nádvoří katolického muzea, bývalého kláštera – léty už ale malikno zreznul.. (je z roku 1967)

Včera jsem se zúčastnil jedné zajímavé hudební akce, se kterou vás prostě musím seznámit – jazzově-improvizačního workshopu. Omlouvám se za anglické výrazivo, slovník mi dává na výběr mezi výrazy “dílna”, “pracovní schůzka odborníků” nebo dokonce “menší závod”.

Kousek od naší koleje, skryt mezi (hyper)moderní zástavbou, se nachází Bimhuis. To je místo, kde se téměř každý večer koná nějaký jazzový koncert, jam session nebo nějaká podobná zábava; úterní večery jsou ve znamení improvizace. Přijít může každý, hudebním nástrojům se meze nekladou (dokonce i pěvečtí improvizátoři se najdou). A jelikož jsem se v posledních čtyřech týdnech oddával tréninkové pauze způsobené mou nemocí, nemohlo mi už nic bránit v tom, abych nezkusil své štěstí a vypravil se s kytarou na zádech vstříc hudebním múzám.

Workshop probíhá zhruba takto – na začátku mistr (jinak učitel z místní konzervatoře, který popisem odpovídá typickému posluchači jazzu, s dlouhými ponožkami a vytahaným svetrem) vysvětlí pravidla, a pak jeden hráč sebere odvahu, a vydá se na jeviště. Má přitom plán, melodii, text, cokoliv, a pozve si na pódium spoluhráče. Ti se přitom nemusí navzájem vůbec znát, dost často spolu nikdy předtím nehráli. Ale první hráč spustí, podle sebe. Ostatní se postupně přidávají, a dál už se improvizuje. Občas se stane, že místo aby hráči hráli spolu, hrají “proti sobě”, a tu je hlavní mistr zastaví, popíchne dobře míněnou výtkou, a pokračuje se dál.

Lidi co na tenhle workshop chodí, nejsou (zhusta) žádní profesionálové. Na ty dojde až po workshopu – to když se do improvizace pustí studenti konzervatoře. Ale po zkušenosti z minulého týdne, kdy na pódiu hrála trojice – arytmická saxofonistka, rachetický basák a afektovaný bubeník – bych zvědavému diváku doporučil spíše tu amatérskou produkci…

Ale zpátky k mojí účasti – když mému improvizačnímu číslu jsem si přizval basáka a bubeníka. To se ukázalo jako špatná volba. Po pěti minutách mého zoufalého bluesování a ještě zoufalejší snahy ostatních se ke mně přidat nebyl mistr příliš nadšený. Až když jsem se vydal po vyšlapanější cestě prosté melodie, začalo se z toho klubat něco, čemu se mohlo říkat improvizace. Tedy, žádný B.B. King to nebyl, ale schovívavý posluchač by v sále vydržel.

Povrch atletických stadionů (na který se už brzo vrátím) je ale pořád jistějším kolbištěm..

Dnešní díl Všudybuda se zaměří na hlavní důvod, proč jsem tady – Amsterdamskou univerzitu, v holandštině Universiteit van Amsterdam alias UvA (zkratka navíc má tu výhodu, že se v ní nevyskytují pro holandštinu typické souhlásky ‘g’ a ‘r’, které způsobují drobnou nejistotu v cizincově mluvě).

Podle Šangajské univerzity je UvA na 102. až 150. místě ve světovém žebříčku univerzit, zatímco moje Alma mater je podle téhož žebříčku mezi dvoustým a třístým místem (obě školy přitom spojuje to, že na nich neučí ani jeden nositel Nobelovy ceny..). A to všechno přesto, že je mnohem mladší – její kořeny sahají do roku 1632, kdy vznikl malý spolek učenců s názvem Atheaneum Illustre. Ten ale nikdy neměl moc studentů – prý něco kolem dvěstě padesáti. Pořádná univerzita se z něj stala až v roce 1877, a dneska má lehce přes 23 tisíc studentů. Druhá amsterdamská univerzita, Svobodná univerzita (Vrije Universiteit) má studentů jenom 17 tisíc.

Jak se na takovou univerzitu sluší, je roztažená po celém městě – hlavním stanem je ovšem Oudemanhuisport 4, který má několik specialit; v průchodu před ním je bleší trh s použitými knihami a mapami (měli tam i mapu Prahy z počátku 20. století, kterou jsem promptně zakoupil, to abych se tady neztratil), a hlavně se v okolních uličkách záhadně ztrácejí kola, která se ovšem o několik dní později jako zázrakem objevují v rukou místních junkies, aby si je mohli jejich původní (nebo i nepůvodní) majitelé odkoupit za nějakých 10 euro… Já mám naštěstí všechny hodiny na jiném místě, v Roeterseilandu. To je komplex budov postavený k typickém amsterdamském stylu “vlaštovčího hnízda” – prostě se na sebe někdy před osmdesáti lety začaly lepit budovy různé velikosti a stavebního stylu, a tak to pokračovalo až do dneška. Nejvíc to asi připomíná dejvický ČVUT.

Co se tady vlastně studuje? Oblíbená jsou práva, všelijaké ty humanitní obory jako politologie, Evropská studia, Media’n'Communication (řečeno slovy jedné Newyorčanky), ekonomie,… …a pak je tu taky fakulta přírodních věd, na které jsem já, se svojí teoretickou fyzikou, biologií a počítači. Tady bych si dovolil malý povzdech: humanisté mají za každý předmět 10 kreditů (a jako předmět se počítá i příprava a účast na týdenní konferenci o světové chudobě), zatímco my od počítačů musíme vystačit s 6 kredity za předmět, přičemž limit na semestr (30 kreditů) je stejný… Většina magisterských oborů je v angličtině, domácí jazyk je vytlačen do bakalářkých oborů. To samozřejmě láká mezinárodní studenty, ať už na Erasmus nebo (častěji) na celé magisterské studium. Většina si vybírá (chytře) právě humanitní obory – z nízkého stavu úřednictva v budoucnu tedy strach nemám

Na člověka uvyklého matfyzáckému rytmu – začátek semestru, pohoda, půlka semestru, pohoda, blíží se zkouškové, začnu se učit, zkoušky, nějaký ten zápočťák a pak zase až do května pohoda – tady čeká lehké vystřízlivění – na většině předmětů se musí celý semestr dělat všelijaké úkoly, programy a příklady, a zkoušky jsou rozděleny na část v půlce semestru a část na konci semestru. Všechny zkoušky jsou navíc v jeden týden, centrálně vypsané, a náhradní termíny jsou (taky centrální) v únoru a nakonec v srpnu (doufám teda, že sem v srpnu nebudu muset..). Studium je navíc zaměřeno daleko víc na výzkum, a předpokládá se, že většina magisterských studentů bude pokračovat jako doktorandi. Tomu taky odpovídá velikost ročníku – plus mínus 30 lidí.

A oproti Matfyzu je tu ještě jeden podstatný rozdíl – zatím jsem o UvAcích neslyšel žádný vtip…

Ačkoliv muzejím jsem již věnoval jeden příspěvek minulý týden, nemůžu si prostě pomoct – ještě jednu porci dneska přidám. Amsterdamem totiž včera doslova cloumala Muzejní noc, každoroční akce, při které příchozí nejsou vítáni jenom ospalým vrátným, ale veskrze zajímavým programem (a občas i tu kratšími, tu delšími frontami).

Sobota ovšem začala trochu jinak – výletem do Leidenu. Cestování je vám tady úplně jednoduché – v Amsterdamu stačí prostě přijít na hlavní nádraží, a do deseti minut se vezete v sedadlech vlaku, který neslyšně sviští přes letiště Schiphol a po půlhodince jízdy zastaví do Leidenu. Kdo by čekal, že cestou uvidí aspon kousek přírody, bude zklamán – venkov byl za okny vlaku sotva pět minut.

V Leidenu jsme nejdřív vyrazili obhlédnout tamní chloubu, větrný mlýn přetvořený na muzeum De Valk. V interiéru, jinak útulném, bylo na můj vkus až příliš mnoho obrazů větrných mlýnů, snad aby návštěvník nezapomněl, kde to vůbec je. Při odchodu nám byla doporučena návštěva muzea etnografického, že prý tam na výstavě jídla dostaneme najíst.

Na výstavu jídla ovšem naše muzejní karty nestačily – museli jsme si ke vstupu pomoci jedním eurem – a žádné hody se nekonaly. Dokonce bylo v celém muzeu jídlo zakázáno, snad z hygienických důvodů. Co dodat, výstava jak se na etnografické muzeum sluší obsahovala především cizokrajné pamlsky, jako tarantule, červy a sušené larvy…

Po jídelním fiasku jsme se vypravili do srdce Leidenu, na trh. Kromě sortimentu ne nepodobného našim vietnamským tržnicím tam oko návštěvníkovo zavadilo o nesčetná lákadla, jako sýry, ovoce nebo vafle. Ale nejlepší čich na dobrý nákup prokázal Tomáš – v (jak jinak než malém) obchůdku s kávou vybral ta nejlepší zrna, nechal je semlít, aby mu pak celý batoh voněl po kafi.

Když jsme se vrátili večer z Leidenu, patřičně uondaní, myšlenka na to, že já a Tomáš budeme celý večer chodit po muzejích nebyla úplně uvěřitelná. Zmobilizovali jsme však síly, a vyrazili – nejdřív do zoologické zahrady. Prohlídka zvířat potmě ale připomínala spíš Monty Pythonovský skeč “How Not Be Seen”; když průvodkyně nadšeně vykládala: “A v tomto výběhu nevidíte lva…”. Jediný kdo byl připraven na zájem a patřičně to dával najevo, byly sovy..

Další zastávkou bylo židovské muzeum. V expozici nemohl chybět Rembrandt (co by to bylo za muzeum, kde by nevisel aspon jeden jeho obraz…), a hlavně v ní nechyběly židle pro spočinutí unavených nohou. Když jsme nabrali síly, neodolali jsme vábeni jazzové hudby slibované v Anne Frank Huisu. Po další exkurzi po Novém a Starém kostele (v tom prvním se ozývala taneční hudba pochybného žánru a původu..) jsme zakotvili na břehu řeky Ij v takzvaném Nemu. Tohle muzeum se snaží dětem (a tedy i nám…) přiblížit fyzikální a vůběc vědecký svět, a tedy, musím smeknout. Nebýt pokročilé hodiny noční, vydržel bych si tam hrát asi až doteď.

První věc, kterou musí čerstvě příchozí návštěvník Amsterdamu vzít na vědomí, jsou kola. Jsou prostě všude. Už několik mých předchozích referátů o tento artefakt holandského univerza zavadilo, takže pravidelný čtenář jistě nebude tímto zjistěním překvapen. Dneska zkusím cyklistickou mozaiku posadit na solidní základ – řeč bude totiž o stezkách, po kterých se tu můžete (nejen) na kole prohánět.

Totiž – jestliže kola jsou všude, pak i cyklostezky musí být všude. Pro taky ne, vždyť tu je všude (prachobyčejná) rovina. V každé ulici najdete necelý metr široký vyhrazený pruh pro cyklisty, na hlavních cyklotazích pak takový pruh okupuje celou šířku ulice, s vyjímkou tramvajového pásu, na kterém se navíc tísní auta. A to nemluvím o speciálních rádobychodnících, na kterých jste úplně odděleni od dvoustopých vozidel.

Ovšem pozor – o pach spáleného benzínu ani na takovýchto cestách nepřijdete. Kromě kol se na nich totiž můžou pohybovat i skůtry a dokonce i malá auta pro dvě osoby. Pod pojmem auto si ale nepředstavujte žádný Smart – místní varianta je proti Smartu tak tříčtvrtinová, velikostně (ale nikoli vzhledově) odpovídá snad oblíbenému Velorexu. Kdesi jsem se dočetl, že by pro ně měl platit teoretický rychlostní limit 30 km/h. Radar v oku tedy nemám, ale tipoval bych, že hlavně skůtry se tímto limitem řídí asi stejně jako náš pan policejní prezident…

Na jedno si ale musím postežovat – je to dlažba, kterou jsou stezky vyloženy. Tedy, tam kde zůstali urbanisté konzervativní a podrželi se tradičního (pro odlišení od běžné silnice lehce načervenalého) asfaltu, srdce cyklistovo plesá a kolo nedrnčí. Ale tam, kde převážila estetika nad užitkem, a kde musíte na kole překonávat hrboly v dlažbě, to je jiná. A třeba v severní části Amsterdamu, kam jezdím na úterní tréninky (teda aspon jezdil jsem) se pustili do rekonstrukce, při které asfaltovou cestu nahradili dlážděnou…

Otazník v nadpisu by se tedy zdál na místě (jinak bych ho tam ani nedával…), ale vlastně – podobný článek o pražských cyklostezkách by byl nejspíš mnohem kratší…

Kdyby mě dneska v noci přistihl Gonzalo jak vykřikuji ze spaní: “Auta, auta… Ne, prosím vás, už žádná auta…”, nebylo by to náhodou. Dnešní okružní jízda kolem Alkmaaru by v tom nebyla nevinně.

Zrekapitulujme si ale události posledních pár dnů: Ve čvrtek jsem nejdřív napsal písemku ze strojového učení, jakžtakž, uvidíme… Pak jsem byl v nemocnici na kontrole mé zanícené nohy – ta je skoro v pořádku, chystám se jí provětrat lehkým klusem někdy začátkem příštího týdne. A večer pak s lehkým zpožděním způsobeným dopravními problémy v Porůří dorazili mamka s taťkou a s Jirkou (alias Cigim). Když se po lehké večeři chystali vyrazit ze dvora mé koleje směrem do hotelu Formule 1, objevil se malý problém – vrátný, v návalu horlivosti, ale spíš protože to tak dělá každý den, zamkl výjezd ze dvora, a my se nemohli dostat ven. Několik desítek minut čekání a zvonění na různé strany přineslo odpověď a výsledek – vrátný se vrátil na běžnou obchůzku, a odemkl nám.

V pátek jsme vyrazili do muzea Vincenta Van Gogha. Osobně doporučuji (i když spíš v sezóně, kdy muzeum neokupuje toli návštěvníků jako teď), a to i milovníkům jiných velikánů, konkrétně cimrmanologů. Vincent Van Gogh je totiž zvěčněn všehovšudy na třech fotografiích. Jednu mají i v muzeu. Mistr na ní sedí v dlouhém kabátu a s klouboukem vraženým do čela… …zády k objektivu. A tak jediná jeho podoba, která se nám dodnes zachovala, je na jeho autoportrétech, což jak jistě uznáte je nestydatá manipulace historií. Ale byl to génius.

Odpoledne pak nastala naše oblíbená variace na téma Auto, Dvůr koleje a Zamčený výjezd. Tentokrát však zpestřený o majitele zánovní Audiny, který stál na naší straně barikády, a pokoušel se ji pomocí tažného zařízení a konských sil německé výroby vylomit. Marně.

Dneska jsme dokončili výpravu za holandským výtvarným uměním návštěvou Rijksmusea. Expozice je to komplexní, Noční hlídku, Mlékařku i další slavné obrazy Rembranta, Vermeera a ostatních tam najdete, jen je trochu, no, malá. Muzeum je totiž z velké části v opravě.

Před původně plánovaným výletem do Naardenu jsme si ještě udělali lehkou projížďku do Alkmaaru. Toto nevelké a téměř malebné město je centrem sýra – každý pátek v létě se tu konají velké sýrové trhy, dokonce největší v Holandsku. Pro nás už ale navždy zůstane městem dopravní zácpy. Po půlhodinové procházce jsme totiž nasedli do auta vstříc Amsterdamu. Lehký deštík, který patrně znemožnoval provádění dalších vylepšení na příbytcích místních, vyhnal Holanďany do ulic, za volanty jejich motorových miláčků. Když jsme za hodinu a půl (!) opuštěli Alkmaar, po chvílích strávených plazením se v kolonách, které stály snad ve všech směrech a průzích, Naarden byl už jenom mizející chimérou.

Ale všechna voda jednou steče dolů, a to že píšu tyto řádky je důkazem, že jsme se do Amsterdamu nakonec dostali. Zbytek mé rodiny teď veze naše škodovka domů, do Prahy, a já tady ještě dva měsíce pobudu..

Tenhle díl Všudybuda je poněkud neplánovaný, ale možná o to zajímavější bude. Pro ty z vás, co to ještě neví: Od minulé středy jsem se potácel s horečkou, a nevěda co to je (chvíli jsem si myslel, že mi třeba prodavačka v obchodě umolousanou rukou housku podala), léčil jsem to “po našem”, tedy Paralenem a vitamíny.

Horečka ale pořád nepřestávala, a navíc se k ní přidal zánět v levé noze. Poslechl jsem tedy rady snad budoucího doktora Ježoura: “Běž za šamanem do černošský čtvrti, bude levnější” a v sobotu jsem vyrazil s Tomášem vstříc Onze Lieve Vrouw Gasthuis, tedy nemocnici.

Stanice pohotovosti tady mají připravenou na turisty, jen co je pravda. Vyplníte formulář, pěkně anglicky, vyptají se vás, co vám schází, zase anglicky, a pak vám bez přípravy od pasu vpálí do ucha teploměr (to už holandsky…). Když ho po třech sekundách a jednom pípnutí vyndají, máte počáteční diagnózu za sebou. Pak následuje čekání na distribuci k doktorům. Nutno podotknout, že čekání je to dlouhé, někteří pacienti proto s sebou berou celé rodiny. Například jedna plačící žena s sebou přibrala tři dcery, matku, a malé dítě jedné z dcer.
Po asi tříhodinovém střídavém prohlížení doktory a polehávání na papírovým prostěradlem potažené posteli jsem se dozvěděl verdikt – poležím si v nemocnici, s elegantní trubičkou pro dávkování antibiotik k tomu.
Nemám naštěstí mnoho zkušeností s nemocnicemi českými, nicméně jak vypadají pokoje tady, inu, luxus. Stavitelné postele, vše v elektrice, univerzální dálkový ovladač na televizi (ta je pro každého samostatná nad postelí) a přivolávač na sestřičku (ta ovšem musí obhospodařit pokojů několik), a co víc – když mi Tomáš přinesl na pokoj můj notebook a já ho zapnul, nevěřil jsem vlastním očím – výběr wifi sítí, jen zmáčknout a připojit se. Musím ale přiznat, že s těma sítěma to nebyla záležitost nemocnice, ale toho, že Amsterdam je prostě takových sítí plný…

Myslím že i toho největšího potenciálně nemocného euroskeptika (mimochodem, Václav Klaus je nastydlý..) by aspon vnitřně potěšilo, že za takovýto servis nemusí zaplatit ani euro – v Holandsku se totiž ze zdravotního pojištění hradí nejen pobyt v nemocnicích, ale třeba i startovné na běžeckých krosech. A s Evropskou kartou zdravotního pojištění se na mě vztahují stejné poplatky jako na domácí (tedy žádné). Malé upozornění je ovšem na místě: Cestovní pojištění se zdá se stále hodí, jelikož třeba v lékárně mi nechtěli kartu uznat a musel jsem zaplatit plnou cenu. A kromě toho, zdravotnictví má málo peněz všude, a sledovat reformní zákony procházející skrze Staaten-General (místní parlament) není pro našince úplně snadné (taky proto, že jsou holandsky..).

No a já? Mě včera z nemocnice pustili, teď se léčím doma, a brzo Vám napíšu znovu, jen co dodělám zkoušky (ano, už je to tady…).

Včera se stala na poměry mého pokoje zvláštní věc: Gonzalovi, jinak vášnivému kuchaři, přivezl jeho kamarád, který do Amsterdamu přijel odběhnout místní maratón (mimochodem, byl v neděli, a já místo abych běžel hrál fotbal), počítač. A tak se stalo co se muselo stát – když jsem přišel včera ve čtvrt na deset večer z tréninku, nebylo ještě nic hotového k večeři. Gonzalo se totiž tak nějak zapomněl u počítače (jak známý to obrázek v mém případě…), a tak bylo vaření na mě.
Ale nemyslete si – na svého spolubydlícího se nemůžu stěžovat ani v nejmenším. Tahle příhoda slouží jenom jako záminka, jak se dostat k oblíbenému tématu všech babiček a maminek – vaření. Tak vaří tu dobře, to nemohu říct. Gonzalo je totiž výborný kuchař, dokonce jeden semestr biologie studoval dálkově, aby mohl absolvovat půlroční kuchařský kurz, a v létě pracuje v Barceloně v restauraci jako (pomocný) kuchař. A co je hlavní – vaření ho baví, což mělo v minulých týdnech za následek mé lehké zpohodlnění…

Jaké menu tedy bývá na našem kolejním stole? Španělé příliš nemilují koření, naopak milují těstoviny, rýži, zeleninu, olivový olej a víno. A když se to dá dohromady s pověstnou jižanskou lehkostí, musí z toho nutně vzniknout velká dobrota. Sliny se mi sbíhají pomyšlením na kuřecí stehýnka se žampiony a rýží Basmati. Ale i já se občas nenechám zahanbit. Z domova přivezené zásoby mouky se povážlivě tenčí, také proto, že si o víkendu prostě nemůžu odpustit tvarohové buchty. Tvaroh tu sice mají poněkud tekutější než ten náš, ale moje remoska se s tím nějak popere – výsledek sice nebývá vizuálně oblažující, nicméně chuťově nezklame. A o chuť by nám mělo jít především.

Trochu ošemetná situace je tady s místním chlebem – po delším pátrání se mi podařilo najít u Alberta Heijna chleba německého typu (tedy i toho českého) – bohužel jenom v trvanlivé, tudíž ne tak dobré variantě. Holandský chleba je totiž sice dobrý, ale, jak to říct, no prostě moc houbový. Takže třeba šunkové Lipno na něj nenamažete. A namažete-li, nepochutnáte si. A pochutnáte-li si, jen do času.

Celkově je Holandsko se svými sýry a palačinkami zemí gurmánům pohostinnou, ale o tom více v některém příštím Všudybudovi.

Holandsko je zemí v mnoha směrech výjímečnou. Rozhodně se nedá ale říct, že by nějak “vyčuhovalo” – právě naopak – průměrná nadmořská výška je tady 11 metrů a 60 procent obyvatel žije pod úrovní mořské hladiny. Takže ani ten nejvyšší kopec, Vaalserberg, se svými 322 a půl metry nemůže nic změnit na poněkud placatějším vzezření místní krajiny.

Značná část území byla totiž vydobyta, doslova vyrvána ze dna moře. To jsou ty známé poldery, na jejichž úrodných lánech se dneska pasou ovce, a kolem se prohánějí všudypřítomní cyklisté. Poldery samozřejmě nejsou čistě holandskou specialitou, sem tam nějaký najdete i u nás. V Holandsku jich je však přes tři tisíce, a celá jedna provincie – Flevoland – je jimi vytvořena. Mají tu na to takové pěkné úsloví – “Bůh stvořil svět, a Holanďané stvořili Holandsko”.

To všechno ale nebylo hned (jinak by to Pán Bůh určitě za ten týden stihnul sám). Ve dvanáctém století začaly vznikat první “dijky” – tedy hráze zabranující záplavám a umoznující nerušené zeměobdělávání na pevnině. Ve dvacátém století pak nastal hlavní rozmach těchto vodních děl. Na přelomu dvacátých a třicátých došlo (prostřednictvím hráze nazvané Afsluitdijk, až do letošního dubna nejdelší hrází světa – 32 km – než jí o kilometr překonali Korejci) k oddělení dnešního Ijsselmeer od Severního moře. Mimochodem, píše o tom Karel Čapek v Obrázcích z Holandska. V následujících letech pak došlo k odčerpání vody z části jezera, a tak roku 1986 vznikl Flevoland.

Největší mořský monument ale najdete na západním pobřeží, v deltě Rýna. Ta se potýkala trvale s povodněmi, a jelikož je v létě tak nějak pořád víc teplo (a ne každý je tak chytrý, aby si pořídil hausbot, jak poznamenal Kuba v jednom komentáři), řekli si místní – “no co, postavíme prostě o pár metrů vyšší hráze, a bude.” Tak tedy mezi lety 1958 a 2002 vznikly Delta Works, které jsou největší jednorázovou stavbou v historii lidstva a American Society of Civil Engineers je zařadila mezi sedm novodobých divů světa.
Tak to tedy je – když už Holandsko nemůže vyčnívat do výšky, nenechá se zahanbit aspon šířkou…

Ode dnešního dílu nečekejte pokračování středečního seriálu, byť lehké prolínání nemůžu vyloučit. Ale protože tento příspěvek bude spíše deníčkového rázu, nepřišlo mi vhodné ho do seriálu zařazovat.

O víkendu se totiž nad Amsterdamem umoudřilo počasí, a oproti stavu tak z půlky týdne to bylo doslova nebe a dudy – skoro jasno, a hlavně bez deště. Díky tomu jsme mohli uskutečnit plánovaný cyklisticko-poznávací výlet do Naardenu, místa českému turistovi velmi příhodného, jelikož na kousku České republiky je zde pochován Jan Amos Komenský.

Vyrazili jsme zčerstva v půl jedenácté… …v šestičlenné sestavě, v níž kromě mě a Tomáše nechyběly demografky Lucka a Linda, můj spolubydlič Gonzalo a Američanka Taylor. Ještě na poslední chvíli jsme vzali nářadí na kolo, co kdyby se něco stalo, a Bob byl příliš daleko… První zastávkou na cestě bylo městečko Muiden, asi 11 km východně od Amsterdamu, vše po cyklistické stezce, auta nevidno. V Muidenu (který samozřejmě přesně odpovídá definici domečku pro panenky z předchozího článku) je jeden z nejstarších hradů v Holandsku, z roku 1280. Vyzbrojeni Muzejní kartou (která za 20 euro zajišťuje vstup do asi 400 muzejí po celém Nizozemí na jeden rok) jsme neohroženě vstoupili do útrob hradu. Expozice byla celkem pěkná, i když největší atrakce, videohra simulující rytířský souboj, byla neustále v obležení jakýchsi malých dětí, které si nedaly vysvětlit, že my jsme přece taky ještě trochu děti…

Po asi 6 kilometrech jsme dorazili do Naardenu. To je ještě menší město než Muiden, s ještě menšími uličkami, a ještě menšími okny, a vůbec, a nejlepší pohled je na něj tak ze stometrové výšky, jelikož má zachovalé barokní opevnění vypínající se do dvanáctihvězdy a obkopené kanály. Před Naardenem se ale stala mrzutost – Američanka Taylor píchla kolo, a tak nás čekala jeho oprava.

Předtím jsme ale vyrazili do muzea Jana Amose. Před naardenským kostelem stojí jeho velká socha, s českými nápisy (není divu, nechalo jí tam postavit Československo roku 1957), a v jeho muzeu o ne-Čecha téměř nezavadíte. A tak zatímco česká část naší výpravy byla u vytržení z českých nápisů, českých věnců u Komenského hrobu (jeden z nich byl i ze ZŠ Nad přehradou…) a českého filmu promítaného v kinosále, Španěl a Američanka jenom znuděně postávali před muzeem, nevědouce, co že na tom muzeu vlastně máme…

Ještě nás ale čekala oprava kola. Tedy, v českých podmínkách, s českým kolem, a českým nářadím záležitost na 10 minut. Ne tak na nádvoří před kostelem v Naardenu. Což o to, nářadí jsme měli, ale při rozebírání zadního holanského kola bržděného holandskou ruční brzdou a opatřeného holandským ručním řetězem jsme strávili dobrou hodinku, a nakonci jsme stejně, špinaví až za špičkami bot, museli konstatovat neopravitelnou závadu – díru kolem ventilku…

Poté, co jsme se umyli od oleje (já s Tomášem jsme pro ten účel zašli do jednoho vinařství, kde v kuchyni měli, nevěřili byste tomu, sklenici Pilsner Urquell), jsme vyrazili nazpátek, přitom jsme se střídali ve vezení Taylor na nosiči kola a v souběžném vedení jejího kola. Kolem osmé jsme úspěšně přistáli na Prins Hendrikkade. Tedy, konec dobrý, všechno dobré.

A nakonec ještě malou odbočku: Vypadá to, že zkoušky se mi podařilo srovnat na pondělí a úterý, takže bych se měl objevit ve Zdeslavicích, aspon na poslední dva dny, čili i v Číhošti… Dobrou.