22. 1. 2007

This is The End

V sobotu jsem úspěšně prodal kolo jednomu chlapíkovi, co se před nějakým časem přistěhoval do Amsterdamu z Angoly, uměl jenom portugalsky a německy a nikoho tady neznal. A tak se protly dva kruhy – zatímco on je na začátku svého holanského putování, já se ho tímhle příspěvkem chystám zakončit.

Pět měsíců mezi tulipány (obrazně, jelikož kvetoucí tulipány v tuto roční dobu nepotkáte) rozhodně stálo za to – od trampot s kolem (Bob mi za něj tentokrát nazpátek nabídl směšných 25 euro…) přes závodní nadšení v Maastrichtu a v Brabantech nebo cestu za Všudybudovým mistrem do Naardenu po jazzové vystoupení (to moje ovšem díru do světa neudělalo..). Taky jsem musel udělat exkurzi do holandského zdravotnictví a do světa místních gurmánů (sýrových a pivních). Ultimátním faktorem určujícím běh místního života byla ale Universiteit van Amsterdam, díky které jsem si vyzkoušel spoustu zajímavých věcí ke kterým bych se doma vůbec nedostal (třeba ono všudypřítomné sledování fotbalisty na videu)

A nebýt atletiky (a lidí z ASAV Aquila), nebyl bych se podíval na spoustu míst a dohromady ani nepoznal žádné Holanďany (na koleji je nenajdete, ve škole jen trochu…). Moje původní nadšení z toho, že se budu učit holandsky sice rychle vyprchalo potom co jsem zjistil, že všichni stejně umí anglicky, ale nějaké to chrochtání jsem snad stejně pochytil…

Tak to je tedy konec. Počítadlo Všudybudů se zastavilo na kulaté číslovce 10, i když možná ještě jeden (o úplně celém Amsterdamu) přibude. A já jdu balit… 😉

18. 1. 2007

Máme rádi jazz II

Vezměte výkon nějakých sta koňských sil a vypusťte ho do prstů, rukou, nohou a hlav party jazzmanů a dostanete podobný nářez, který se uskutečnil včera v amsterdamském Café Alto. Na svědomí ho mělo pět muzikantů vedených místní saxofonistickou legendou Hansem Dulferem. Spoluhráči mu byli – saxofonista vzezřením i vystupováním podobný Keithu Richardsovi, basista podobný Jamesi Bondovi, a pianista s bubeníkem, kteří nebyli podobní nikomu, zato hráli rychleji než Pixa z Visáčů (a to je co říct).

Řeklo by se, že na osvědčených jazzových standardech se nedá nic vylepšit – omyl. Když bubeník v půlce vystoupení spustil sólo s kadencí samopalu vzor 23, vypadalo to že se rozhodl svůj nástroj definitivně rozbít.. A teď si představte že celou tu dobu sedíte asi tak metr od pódia na kterém se dějou takovýhle věci – ještě teď mi hučí v uších.

To se musí slyšet, to se musí vidět.

14. 1. 2007

Egmond Kvaart Marathon

Asi třicet kilometrů severozápadně od Amsterdamu se na samotném břehu Severního moře nachází Egmond aan See. V tomto nevelkém letovisku (kdo by jezdil do Holandska k moři, že..) se každoročně touto dobou koná půl- a čtvrt maratón s masovou účastí a se specialitou, kterou jinde jen tak nenajdete – necelá polovina obou tratí vede po pláži, přímo na rozhraní pevniny a moře. No a na tu kratší štreku jsem se dneska vypravil i já.

Jak jsem ale už naznačil, nebyl jsem sám – závodu se účastnilo dalších asi 12 a půl tisíce běžců nejrůznější úrovně – od kenských profesionálů (ty ovšem běžný účastník nezahlédl) až po řadové Holanďany snažící se razantním způsobem shodit vánoční kila. A tak se opakoval obrázek známý z podobně populárních běhů: srocování na startu, běh indiánským způsobem (tedy střídaný s chůzí) krátce po něm, a zoufalá snaha dohnat zameškané vteřiny v posledních kilometrech závodu.

Trať ovšem stála za to. Po asi dvou kilometrech kroužení městem jsme se konečně dostali na pláž – a tam začala pravá Ježourovina. Na výběr byly dvě cesty – jedna rozbředlým pískem, který si potom co v něm proběhlo několik stovek běžců před vámi nezadal s říjnovou oranicí, a druhá na tenkém pruhu písku, který byl co chvíli smáčen zpěněnými vlnami moře, takže měl člověk nohy co chvíli nad kotníky ve vodě. A jako by to nebylo málo, ještě jste museli přikrčeni podlézat jakési molo, které tam nic netušící místní vystavěli.

Druhá část trati (po obrátce) vedla o poznání bukoličtější krajinou – pobřeží je v těchto místech obklopeno písečnými dunami, které našinci připomínají zvlněným profilem domov, a které jsou (dost podstatným) důvodem, proč je Holandsko ještě na světě. Dokonce jsou vyhlášeny chráněnou rezervací, a protože v nich žije divoká zvěř (třeba koně :)), je do nich vstup jen na vlastní nebezpečí – to aspoň tvrdí tabulka na kraji Egmondu.

Ale to už se přiblížil Egmond a s ním i cíl. Ještě nabrat sponzorské suvenýry, prokousat se davem k šatně a davem ze šatny a je to – první zimní čtvrt maratón mám za sebou… (Jenom ten foťák jsem si s sebou nevzal, smůla).

Aktualizováno: Podle výsledků čtvrtmaratonu jsem skončil osmý,  i s časem přes 43 minut (africká konkurence totiž vyklidila pole a zúčastnila se jenom půlmaratonu..)

8. 1. 2007

Zpátky v Amsterdamu

Nad Prahou nesměle probleskávaly první paprsky slunce, údolí řek byla přikryta mlhou, a já zvolna stoupal do výšky dvanácti kilometrů, ve které se odbyla valná část mého letu do Amsterdamu. Vždycky když se letadlo odlepí od země, chce se mi hrozně smát.

Aby taky ne, jen tak tak jsem totiž předtím vyvázl z osudu mého spolubydliče Gonzala – už už jsem vyrážel z domova když jsem si vzpomněl (resp. jsem byl upozorněn), že jsem nechal klíče od koleje v jiném batohu. Stejné rozvzpomenutí se ovšem nepotkalo Gonzala, jehož klíče teď leží někde v Barceloně. Pešek..

Na kolej jsem dorazil hodinku a půl před polednem, pozval kolegu Tomáše na polévku (chuťově vyztuženou glutamanem sodným 🙂 a odpoledne jsem si dal první LVčko v novém roce v Amsterdamu. Potom mě ještě čekala schůzka nad projektem z logického programování, kterého se (podle názvu celkem logicky..) účastní jenom čtyři lidi. Témata jsou taková správně matfyzácká: napsat počítačového hráče pro Othello nebo návrh vlastního programovacího jazyka. No uvidíme..

A když už jsem se dostal oklikou ke škole, musím se taky pochlubit. Náš program (můj a Tomášův) na sledování fotbalistů na videu funguje! Udělal jsem k němu stránku, kde si můžete prohlédnout videa se sledovanými objekty a nebo stáhnout zdrojáky k tomu programu (pro v Matlabu se orientující čtenáře.. 🙂 ).

Tak dobrou.

22. 12. 2006

Váánocéé, vánocéé

Kdo z vás sem občas tenhle týden zaskočil, mohl být překvapen nezvyklou hláškou ve stylu “Fatal error”.. To jen admini na pipni.cz štelovali nastavení PHPka, a způsobili mi tak menší výpadek. Ono to zas tak moc nevadilo, jelikož jsa zabrán do zkouškového týdne, nezbývalo moc času na nějaké souvislé psaní. Ale zkoušky uplynuly jako voda, a (když nepočítám ty dvě, co mě čekají v Praze) zimní semestr tak mám víceméně za sebou. Ani to moc nebolelo..

No a protože už tady jsou skoro Vánoce, přeju je veselé všem co si to tu čtou, a zrovna tak i příští rok, no však to znáte.. Dobrou!

13. 12. 2006

Amsterdamský všudybud X: Olympish stadion

Nacházeje se právě v prostřed učebního procesu před zkouškovým (které vypukne přesně v pondělí, a obnáší v mém 5 písemek v pěti dnech, z toho dvě hned v pondělí), nemůžu se s Vámi podělit o žádné vlastní napínavé historky, a tak aspon přidám další díl Všudybuda.. Jednou z prvních místních pamětihodností, kterou jsem během svého pobytu navštívil, byl olympijský stadion. Navíc je to taky první olympijský stadion na kterém jsem běhal ;), takže mám o důvod víc o něm napsat.

Vznikl roku 1928, kvůli olympiádě, a od té doby se na něm vystřídaly různé sporty, prim ovšem hrál fotbal – samotný Ajax tu hrával důležité zápasy. Ale co si postavili Arenu před deseti lety, už si tady nekopli – a stadion místo toho zrekontruovali do původní podoby a dali do užívání atletům. Autentická podoba je (až na níže zmíněný moderní výstřelek) téměř dokonalá, a je z ní i poznat, že stadion vznikl před druhou světovou válkou – před stadionem stojí socha do trenek svlečeného sportovce s napřaženou pravicí (ovšem neonacisté si tu pokud vím srazy nedávají..)

Tedy, domovským klubem je tady Phanos, ale na nějaký klubismus se tu moc nehraje – běhají tu všichni, a třeba ve skupině se kterou trénuju je z Phanosu tak půlka lidí. A když už se nehledí na příslušnost ke klubům, nehledí se ani na běžecké schopnosti – a tak se tu míjejí výkonostní atleti s rekreačními “joggery” kteří si přišli jen tak (jednou za čas) protáhnout kosti (jenom by nemuseli klusat v první dráze, teda..).

Jelikož rekonstrukce stadionu byla drahá, bylo třeba na ní sehnat sponzory. A takový sponzor, když bude dávat, bude i chtít.. Uvnitř tribuny tak dnes mají kanceláře různé firmy, a její spodní část je prosklená, takže z kanceláře vidíte přímo na dráhu.. Ale jsme v Holandsku, nějaké závěsy tu nehledejte, takže i běžci můžou kontrolovat pracovní nasazení těch neštastníků, co zůstali déle v práci. Největší tréninkový nával je tu totiž i teď v zimě mezi 7. a 8. hodinou večer. Proč taky ne, když díky teplému podzimu je teď i večer kolem deseti stupnů. Takže na bruslení na kanálech asi nedojde.

Detailnímu technickému srovnání s naším stánkem se nakonec raději vyhnu, ale přeci jen – ta naše škvárová dráha má taky něco do sebe 🙂 Nakonec tedy ještě fotka z dob, kdy tu běhal (místo mě) třeba Paavo Nurmi

Amsterdamský olympijský stadion

8. 12. 2006

Amsterdamský Všudybud IX: Pivo

Poslední díl Všudybuda byl věnován jídlu, a protože po jídle přichází žízen, je třeba ji včas hasit. A čím jiným než nápojem (nejen v Česku) tradičním, tedy pivem.

I když pravou Mekkou pivních gurmánů je bezesporu Belgie, Holandsko se má také čím pochlubit – vždyť hranice mezi oběma zeměmi je nanejvýš formální. Většinu spotřeby místních pivařů tu pokrývají světlé ležáky (vycházející z plzenského vzoru..), jako jsou Heineken, Amstel a Grolsch. Podle mě mezi nimi není žádný rozdíl, i když štamgasti patřičných značek by asi nesouhlasili – není divu, když Amstel je vyráběn stejnou firmou jako Heineken… Zatímco v cizině jsou tato piva považována za výběrová (třeba Gonzalo tvrdil, že Amstel je jedno z nejlepších piv jaké můžete dostat ve Španělsku), pro Holanďany je to pivo nejobyčejnější – něco jako Gambrinus u nás.

Kdo ale zabrousí trochu hlouběji do regálů v oblíbeném supermarketu nebo dokonce navštíví některý specializovaný obchod, bude ohromen množstvím druhů a značek. Většina jich pochází z Belgie, ale najdete i speciální holandská piva (většinou ovšem podle belgického vzoru). Je to hlavně Ale, svrchně kvašené pivo (co to znamená přesně nevím, ale v zásadě jsou pro kvašení použity jiné kvasinky než pro spodně kvašená piva – třeba ležáky – a celé kvašení probíhá při vyšší teplotě kolem 15 až 24ËšC – no co, zase jsem to vyčetl z Wikipedie… 😉 ), které je tmavší a má ovocnější chuť – jako třeba Palm (který mě teda chutná moc). Navíc takový Ale může být kvašen i dvakrát nebo třikrát – tak vzniká Dubbel a Tripel. Tahle piva jsou sladší a taky silnější – Tripel obsahuje často až 10% alkoholu.

Specialitou uvnitř speciality je trappistní pivo – opět svrchně kvašený Ale (a opět hodně silný, s obsahem alkoholu až 14%), jehož kořeny sahají do 11. století k cisterciáckému klášteru La Trappe ve Francii. Aby mohlo být pivo označeno jako trappistní, musí být jeho výroba kontrolována mnichy cisterciáckého řádu. Dohromady se vaří v osmi pivovarech, sedmi v Belgii a jednom (De Koningshoeven) v Holandsku.

Chuť místního piva tedy potěší, co už poteší méně je cena a hlavně objem běžné pivní sklenice – v obyčejné amsterdamské putyce se vám dostane za 1,50 eura dvou decilitrů Heinekenu; navíc obsluha pečlivě ořízne pěnu. “Lahváče” jsou na tom lépe – Heineken v supermarketu pořídíte za příjemných 50 centů a speciality jako trapistní pivo nebo trippel stojí o málo více než jedno euro. Holanďané považují pivo buď za nástroj ke snadnému opití ( 🙂 ) nebo za pochoutku která se v nejlepší formě vyrovná vínu.

No a pro našince je příjemné, že tu najde i českou stopu – ležák Hertog Jan je vařen z českého chmele (jak jsem se dočetl na jedné jeho lahvi..).

3. 12. 2006

Amsterdamský Všudybud VIII: Sýry

Holandsko je ve všeobecném povědomí vedeno jako země mléčným výrobkům (a tím spíše sýrům) zaslíbená; kdo viděl zelenající se poldery a na nich příjemně tloustnoucí dobytek, nebude tím příliš překvapen. Přestože ale místním sýry řádně chutnají, nejsou co do absolutní spotřeby na světové špičce – tu okupují Řekové, na Holanďany zbývá až šestá příčka. A byť tu neholdují takovým sýrovým extravagancím jako třeba Francouzi a většina sýra vypadá stejně (žlutě), výběr je přesto docela pestrý.

Víc než 60 procent veškerého sýra snědeného v Holandsku připadá na Goudu. Ta pochází z města Gouda (odkud také jinud..) a má několik variant lišících se dobou skladování – nejmladší (Jong) je měkčí, s čerstvou chutí, starší (Belegen) pak více připomíná Eidam. A když to se skladováním úplně přeženete, po takovém roce nebo dvou vám vznikne hodně tvrdý Oude Kaas, který je výborný třeba na těstoviny (nechci ale hádat, co by se s takovým sýrem stalo kdyby byl skladován tak dlouho u nás v ledničce..).

Eidam (holandsky Edam) je korunním princem holandských sýrů. Je tvrdší než Gouda, a pochází z městečka jen kousek od Amsterdamu (samozřejmě Edamu). Wikipedisté k němu doporučují Pinot Noir, tuto kombinaci jsem ovšem neověřoval. Jako konkurence dražšímu švýcarskému Ementálu vznikl počátkem devadesátých let minulého století Maasdamer, a svému švýcarskému kolegovi se podobá (snad jen je prý trochu vlhčí).. Z dalších sýrů stojí za zmínku ještě Leidenský sýr nebo sýr Romano.

Samostatnou kapitolou jsou sýrové trhy. Ty se konají už jen ve čtyřech městech, a z toho ve třech z nich jde o pouhou podívanou pro turisty (v Alkmaaru, Goudě a Edamu) a jenom ve Woerdenu je trh skutečným handlem mezi farmáři podomácku sýr vyrábějícími a nákupčími. Většina sýra je totiž dnes vyráběna průmyslově…

Jak takový holandský sýr servírovat? O víně už řeč byla, já osobně jsem si ze Švédska přivezl zvyk krájet ho na plátky na chleba a navrch ještě namazat marmeládou… A když už jsme u krájení na plátky – ultimátním řešením tohoto problému je krájítko na sýr (vyrábí ho i ve verzi pro revmatiky..), které (ač je to vynález norský) je nepostradatelnou součástí každé holandské domácnosti.

A srovnání Matfyzu a sýra? Rekl bych že Matfyz je takový pěkně uleželý Oude Kaas, ze začátku s trošku nezvyklou chutí, na kterou ale jeho pravidelní konzumenti nedají dopustit…

30. 11. 2006

Matfyz vs. UvA I: Srovnání před koncem semestru

Už delší dobu se mi v hlavě klubala myšlenka na nějaké pěkné srovnání mé almy mater (Matfyzu) a jeho holandské kolegyně UvA. Takový sumář výhod a nevýhod, něco co by mohlo případně pomoci i následovníkům z řad Matfyzáků v rozhodování se nad poněkud strohým seznamem Erasmáckých dohod, kam že se to na semestr nebo dva vypravit.

Záměrně vynechám rozdíly administrativní, protože ty při výběru nehrajou zásadní roli – teda aspon u mě ne. A tak prvním rozdílem, kterého se čerstvě dorazivší matfyzák všimne je velikost třídy, a ročníku obecně. Učebny tu připomínají spíš třídy ze střední školy, a na přednášce se sejde tak deset až patnáct lidí. To na Matfyzu se vám stane i to, že je na přednášce víc lidí než míst k sezení (hlavně začátkem semestru, kdy dorazí i ti, co se pak ukážou až u zkoušky). Na druhou stranu na (aspon mnou) oblíbené malostranské přednášky na chodbě tady nenarazíte..

Dalším podstatným rozdílem je míra specializace jednotlivých oborů. Tak třeba já v Praze studuju program Informatika, obor Teoretická informatika, plán Umělá inteligence. Tady je všechno o stupen podrobnější – místní studenti se umělou inteligencí zabývají už jako bakaláři a na magisteském studiu (které mimochodem trvá jeden nebo dva roky, podle oboru) si vybírají užší specializaci – třeba informační systémy, data mining nebo zpracování jazyka. Podle mě to je trochu dvojsečná zbran (a víc se mi líbí matfyzácký přístup) – místní díky tomu můžou pracovat na specializovaných projektech dříve než u nás, na druhou stranu jim chybí části matematiky pro matfyzáka samozřejmé – třeba dneska narazil profesor na odmítavé vrtění holadských hlav nad pojmem “klika v grafu”. A s teorií množin tady taky nepochodíte…

Vztah vědy a školy se mi tady vůbec zdá přímočařejší než u nás – u studentů univerzity (tedy ne technické školy zaměřené na praxi) se předpokládá “vědecký přístup k řešení problémů” a že se budou tak nějak věnovat výzkumu (byť aplikovanému). Velká část jich proto pokračuje v doktorandském studiu. Nejspíš je to dáno strukturou holandské ekonomiky, která dokáže to dokáže ocenit a využít. “Pojídači koláčků” alias programátoři rutinních databázových aplikací ve VB.NET a XML se tedy na UvA nerodí..

Už to začíná vypadat příliš jednostraně – teď k těm špatným stránkám: třeba systém zkoušek je tady “divný”. Všechny jsou v jednom týdnu a časy určuje studijní oddělení. Pro mě to třeba znamená, že mám tři zkoušky ve dvou dnech.. Navíc opravné termíny jsou určovány taky centrálně – druhý je v únoru a třetí až na konci srpna (!). Je tady moc úkolů. Zadání úkolů jsou dost často nejasná a odpovědi učitelů vám do nich nevnesou jasno (prim v tomhle hrají databázisti..). A vůbec se s vámi tady nikdo nebaví česky.. 🙂

25. 11. 2006

Na okraj týdne hovoří…

Od posledního příspěvku uplynulo v místních grachtech hodně vody (přestože ta v nich teče rychlostí šnečí), a přiblížil se čas k napsání dalšího Všudybuda. Než k tomu ale dojde (a než se rozhodnu, jaké téma pro něj zvolit – mimochodem, volím mezi zásadním srovnáním Matfyzu a UvA a pojednáním o holandských sýrech – to jen na co je možné se tešit), ohlédnu se za sebou a za minulým týdnem.

  • Je mi třiadvacet. Tedy, včera mi bylo. Když mi bylo třináct, představoval jsem si, že až mi bude třiadvacet, budu mít plešatou hlavu a fousy – naplnilo se.. 🙂 (popravdě, trochu si vymýšlím, nic takového se nepamatuju). Tomášovi děkuju za dort (který za něj upekl pan Albert Heijn..), já přispěl jablečným koláčem z remosky – ještě zbyl..
  • Dneska jsem se měl zúčastnit štafetově-krosových závodů v Nijmegenu (kde vloni sněžilo), ale nakonec (i kvůli lehkému podzimnímu nachlazení) jsem místo toho spolupořádal jiný kros, kousek od Amsterdamu, v Landsmeeru. Přestože moje úloha spočívala v prostém stání u trati a směrování závodníků (mimochodem, kros to byl spíš pro mladší ročníky, do roku 1990, což vzhledem k bodu výše uvedenému zřejmě není můj případ), dostal jsem polévku a koláč plněný rozinkami. Taky jsem musel podávat instrukce v holandštině, což byl asi první případ kdy jsem narazil na dospělého Holanďana (konkrétně Holanďanku), který by neuměl anglicky.
  • Amsterdamskou sobotou cloumaly přípravy na den svatého Mikuláše (alias Sinterklaas), který tu je aspoň co se množství dárků týče daleko před Ježíškem. Slaví se samozřejmě až pátého prosince, ale už teď jsou ulice plné Mikulášů a lidí s obličejem obarveným načerno (dnes se v rámci politické korektnosti říká, že to je proto že se spouští komínem a dávají dětem dárky, ale pravda je taková, že jde o zpodobnění černých otroků z Afriky…)
  • Protože pořád se najde nějaký důvod slavit, Američané ve čtvrtek oslavili Den díkuvzdání. Brusinkový kompot na mě sice nezbyl, ale mnou upečený štrůdl zmizel rychle (ono ho taky moc nebylo, a musím přiznat, že na konzumaci jsem měl nemalý podíl).
  • A přestože ve středu hustě pršelo, amsterdamské technické služby to neodradilo od mytí ulic.

Tot ziens!

Další stránka »