Vše bylo jak se patří: u stánků z občerstvením se rozléval svařák, hudba vyhrávala o sto šest a kolem trati burcovali občané udýchané závodníky kravskými zvonci a pokřikováním “Allez, allez!”. Já tentokrát pohrdl nadějí na snadnou výhru v kategorii Hommes I (s letošním výkonem by to nebylo ani zdaleka tak snadné…), a přihlásil se do hlavní kategorie, Escaladeelite. Přestože místo loňského třetího místa mezi Hommes I na mě zbylo pouhé místo 154., a přestože čas byl o necelou minutu horší, přesně 26:38, o dobrou náladu mě to nemohlo připravit. Jak by také mohlo, když mě pořadatelé obdařili startovním číslem, které by se spíš hodilo jako poznávací značka pro nějaký protekční Mercedes nebo BMW. Posudťe sami:

Moje doslova jedinečné startovní číslo

Všechno bylo jak má na Weltklasse být: Usain Bolt vyhrál stovku (i když těsně) a divákům předvedl své taneční kreace, Jelena Isinbajevová překonala světový rekord, poděkovala snad každému kromě našeho kocoura, a přihlížející Andreas Thorkildsen to nejspíš okomentoval suše: “Takových už jsem 10-20 viděl…”.

Petr Svoboda v cíli překážkového běhu

Jeremy Wariner na startu 400 m (po následné prohře s Lashawnem Merittem jen vztekle zmizel do šatny)

Jelena Isinbajevová před světovým rekordem

Ostatní fotky jsou jako obvykle v galerii.

Ale k věci. Březen je pro nás, co si libujeme v sebetrýznění běháním, zasvěcen hrubé přípravě a především krosům. V Česku se vrchol krosové sezóny teprve chystá (na 22. března), zato Švýcaři už mají svoje mistrovství od včerejška za sebou. I já měl to potěšení se zúčastnit.

Kros je disciplína mnoha tváří – pro účastníky všeljakých evropských či světových mistrovství je to prostě běh po trávě s tu a tam umístěnými překážkami. Pro veterány Velké Kunratické je to Hrádek s výsměšnými či závistivými pohledy kolemjdoucích. A pro pořadatele z Welschenrohru, malé vesničky v kantonu Solothurn (kde se sice oficiálně mluví německy, ale mě, Hochdeutsch znajícímu návštěvníkovi, to spíš znělo jako změť náhodných zvuků, které jenom náhodou připomínaly jazyk; to jen na okraj), to znamená dobře deset centimetrů hluboká vrstva bahna, rozprostírající na valné většině kilometrového okruhu. Čtenář nechť posoudí sám:

Trať welschenrohrského krosu

Mě naštěstí čekaly okruhy jenom tři, ovšem na vybrané něšťastníky (účastníky hlavního závodu) čekalo okruhů deset. Vyzbrojen tretrami s šestimilimetrovými hřebíky (do haly ideální…) jsem se postavil na start. Vzhůru na trať! Čtyřicítka borců v různobarevných dresech (v cíli byli ovšem všechny jednotně hnědé…) stříkala chuchvalce bláta všude kolem, a já si zase připadal jako pes ženoucí se se smečkou vlčáků švýcarskými pláněmi… …nádhera.

Po prvním okruhu se pole roztrhalo, a živočišnou radost vystřídalo úmorné trápení s podmáčenou tratí. Ve výsledku na mě zbylo čtrnácté místo (těsně za druhým Lausannským zástupcem v závodě).

Pro ilustraci ještě přikládám několik fotek:

Moje nohy po závodě

Tretry; dokonce občas tu tam prosvítne bílá barva...

]]> http://luigi.ackovosrot.cz/2009/03/08/championnats-de-cross-suisse-welschenrohr/feed/ 4 http://luigi.ackovosrot.cz/2008/12/07/course-de-lescalade-2008/ http://luigi.ackovosrot.cz/2008/12/07/course-de-lescalade-2008/#comments Sun, 07 Dec 2008 19:07:57 +0000 Luigi http://luigi.ackovosrot.cz/?p=264 Že je Ženeva město bohaté (a pro bohaté), o tom se můžete přesvědčit hned poté co vyjdete z tamního nádraží – výlohy na Rue du Mont Blanc se jenom hemží hodinkami značek jako Rolex, Breitling nebo Omega (s příznačnými cenami začínajícími nad 1000 CHF…). A podobně jako dnes, dobře se Ženevě dařilo i ve středověku. Toho si nemohli nevšimnout vládci nedalekého Savojského knížectví, kterým by se bývala Ženeva zamlouvala jako jejich hlavní město. Kromě toho jim také, jako katolíkům, leželo v žaludku reformní hnutí, které se v Ženevě v průběhu 16. století zformovalo.

V noci z 11. na 12. prosince roku 1602, přesně v čase zimního slunovratu (Ženevští v té době ještě používali juliánský kalendář), přistoupil kníže savojský Karel Emanuel I. k akci. Podporován svým švagrem, španělským králem Filipem III., a papežem Clementem VII., dal dohromady na dva tisíce žoldáků a podél řeky Arve s nimi napochodoval až k městským hradbám. Speciální jednotka pak měla vniknout do města, otevřít bránu a umožnit tak vojákům snadný průnik do města.

Plán se však nezdařil: Městský ponocný Isaac Mercier zalarmoval spící obyvatele a ti zabránili knížecím vojákům, aby přelezli hradby. Domácí ztatili 18 mužů, zatímco útočnící přišli o 54 bojovníků a museli se stáhnout.

Dobový obrázek obléhání Ženevy

Od té doby si v Ženevě každoročně připomínají výročí této bitvy, známé jako L’Escalade (ve francouzštině totiž escalade znamená útok na hradby, nebo také lezení po stěně). K oslavám tradičně patří velké hrnce z čokolády (přesně z takového hrnce totiž Catherine Cheynel vylila na útočníky horkou polévku, načež ho upustila tak nešikovně, že jednoho z nich zabila; stala se tím symbolem statečné obrany), polévka rozdávaná na ulicích a od roku 1978 také (dnes) největší městský běh v celém Švýcarsku – Course de l’Escalade – kterého jsem se letos zúčastnil i já.

Počet účastníků (asi 26 tisíc) a umístění (ženevské Staré město) spolehlivě znemožňuje, aby všichni startující vybíhali najednou. Proto je závod rozdělen do více než dvaceti kategorií, které startují od rána až do večera. Závod ukončuje tradičně takzvaný Marmite, což je závod běžců ve všeljakých kostýmech za umělého osvětlení.

Moje kategorie (Muži I) startovala už za tmy, jako předposlední. Poučen z předchozích hromadných běhů, postavil jsem se na start už 20 minut před startovním výstřelem, a držel si místo, hned za americkými fotbalisty, kteří hlídali startovní čáru (po výstřelu ale měli co dělat, aby se stihli uklidit k postanímu hrazení, a nebyli běhuchtivým davem ušlapáni). Trať měřila 7250 m a sestávala z tří okruhů, se startem i cílem v parku Des Bastions. Po svižném začátku sice přišla lehká krize, skvělá atmosféra kolem tratě mě ale nenechala zpomalit… Když jsem doběhl do cíle, něveřil jsem vlastním očím: byl jsem třetí, v čase 25:43! (K tomu je ovšem třeba poznamenat, že jsem byl jako nováček závodu zařazen do B běhu – v hlavním mužském závodě, Escaladelite, totiž kralovali výhradně běžci z Afriky…)

PS: Prodám sporttester Polar RS400, nový nepouzitý (to byla cena za 3. místo; jako z udelání uz presne ten samý mám…).

Jak takové “kroužení po dráze” vypadá? Napřed se utvoří týmy po nějakých osmi až deseti lidech, a pak hodinu běhají kolem dokola, vždy v úsecích po 200 metrech jeden člen štafety. Každý sponzor si určí, kolik je ochoten za jedno kolo zaplatit, a podle toho, kolik kol všechny týmy dohromady odkrouží, je mu na závěr vystaven účet… Ne nadarmo je typická částka za jedno kolo v řádech centů, nikoliv franků – sponzor, který by si za jedno kolo připravil třeba 10 franků by při 10 týmech, z nichž každý zvládne třeba i 50 kol, zaplatil hezkých 5000 CHF…

Aby ze svých sponzorských darů příchozí měli i něco víc, než dobrý pocit, je pro ně (jakož i pro všechny běžící účastníky) připraveno pohoštění (velmi jednoduché, ovšem Gruyére nemůže chybět). A na závěr si v kvízu můžou tipnout, kdo vyhrál skok daleký na švýcarském mistrovství roku 1974…

To se ovšem změnilo: Od včerejška trénuju s běžeckou skupinou “Dionysos” v atletickém klubu Lausanne Sport na lausannském Olympijském stadionu (příznačně se tak jmenoval i stadion, na kterém jsem trénoval v Amsterdamu…). Pod vedením trénéra Michella Herrena tu působí nějakých dvacet až pětadvacet běžců a běžkyň, od dorostu a juniorů po dospělé. Výkonnostní rozpětí je také značné: na dorostence bych (doufám) stačit měl, pelotonu ovšem vévodí Etiopec s patnáctistovkou za 3:43…

Tak jako kdysi u Cvéti, i tady jsem si první trénink s novou skupinou odbyl v pondělí v tělocvičně. Posilovalo se, hrál se basket, cvičila se kompenzační cvičení (zvlášť oblíbená jsou cvičení, při kterých se člověk učí kontrolovat jednotlivé svalové skupiny – zatínáním a uvolňováním), ale na legendární hodinový kruháč, kterým mě tehdy Cvéťa přivítal, to zdaleka nemělo Úterní trénink pak byl formálně jednodušší: napřed třičtvrtěhodinový klus, po rozcvičení následovaný překážkovou abecedou, schody (tribunu tady mají vyšší než u nás, co naplat) a technickými rovinkami – klasika.

Další (a poslední trénink tenhle týden) je na plánu ve čtvrtek. Má příznačný název: “Jour de Wariner” (Warinerův den). Pokud mě moje francouzština nezklamala (a to ona dělá zatím často), mělo by se jednat o 10 km na dráze rozložených do kilometrových úseků: 400 m rychle, 600 m pomalu. Po nějaké době se rychlé úseky prodlouží na 500, 600, 700,… metrů a pomalé úseky se patřičně zkrátí.

Jak se ovšem poměřím s Warinerem já, o tom zas někdy příště.

Jak jsem ale už naznačil, nebyl jsem sám – závodu se účastnilo dalších asi 12 a půl tisíce běžců nejrůznější úrovně – od kenských profesionálů (ty ovšem běžný účastník nezahlédl) až po řadové Holanďany snažící se razantním způsobem shodit vánoční kila. A tak se opakoval obrázek známý z podobně populárních běhů: srocování na startu, běh indiánským způsobem (tedy střídaný s chůzí) krátce po něm, a zoufalá snaha dohnat zameškané vteřiny v posledních kilometrech závodu.

Trať ovšem stála za to. Po asi dvou kilometrech kroužení městem jsme se konečně dostali na pláž – a tam začala pravá Ježourovina. Na výběr byly dvě cesty – jedna rozbředlým pískem, který si potom co v něm proběhlo několik stovek běžců před vámi nezadal s říjnovou oranicí, a druhá na tenkém pruhu písku, který byl co chvíli smáčen zpěněnými vlnami moře, takže měl člověk nohy co chvíli nad kotníky ve vodě. A jako by to nebylo málo, ještě jste museli přikrčeni podlézat jakési molo, které tam nic netušící místní vystavěli.

Druhá část trati (po obrátce) vedla o poznání bukoličtější krajinou – pobřeží je v těchto místech obklopeno písečnými dunami, které našinci připomínají zvlněným profilem domov, a které jsou (dost podstatným) důvodem, proč je Holandsko ještě na světě. Dokonce jsou vyhlášeny chráněnou rezervací, a protože v nich žije divoká zvěř (třeba koně ), je do nich vstup jen na vlastní nebezpečí – to aspoň tvrdí tabulka na kraji Egmondu.

Ale to už se přiblížil Egmond a s ním i cíl. Ještě nabrat sponzorské suvenýry, prokousat se davem k šatně a davem ze šatny a je to – první zimní čtvrt maratón mám za sebou… (Jenom ten foťák jsem si s sebou nevzal, smůla).

Aktualizováno: Podle výsledků čtvrtmaratonu jsem skončil osmý,  i s časem přes 43 minut (africká konkurence totiž vyklidila pole a zúčastnila se jenom půlmaratonu..)

Aby taky ne, jen tak tak jsem totiž předtím vyvázl z osudu mého spolubydliče Gonzala – už už jsem vyrážel z domova když jsem si vzpomněl (resp. jsem byl upozorněn), že jsem nechal klíče od koleje v jiném batohu. Stejné rozvzpomenutí se ovšem nepotkalo Gonzala, jehož klíče teď leží někde v Barceloně. Pešek..

Na kolej jsem dorazil hodinku a půl před polednem, pozval kolegu Tomáše na polévku (chuťově vyztuženou glutamanem sodným a odpoledne jsem si dal první LVčko v novém roce v Amsterdamu. Potom mě ještě čekala schůzka nad projektem z logického programování, kterého se (podle názvu celkem logicky..) účastní jenom čtyři lidi. Témata jsou taková správně matfyzácká: napsat počítačového hráče pro Othello nebo návrh vlastního programovacího jazyka. No uvidíme..

A když už jsem se dostal oklikou ke škole, musím se taky pochlubit. Náš program (můj a Tomášův) na sledování fotbalistů na videu funguje! Udělal jsem k němu stránku, kde si můžete prohlédnout videa se sledovanými objekty a nebo stáhnout zdrojáky k tomu programu (pro v Matlabu se orientující čtenáře.. ).

Tak dobrou.

Jaké si myslíte, že jsou důvody téhle statistické odchylky? Má matematika, případně exaktní myšlení nějakou souvislost s běhy na dlouhou trať? Nebo je to jenom náhoda?

Můžete si taky stáhnout PDFko o oblíbeném rozměru A4.