Luogo di Luigi » Championnats de Cross Suisse, Welschenrohr

Po velmi dlouhé prodlevě se opět hlásím na vlně Luogo di Luigi. Poslední příspěvek spatřil světlo světa ještě v únoru, téměř před měsícem. Lyžařské zájezdy (moje se školou i přespolních z Prahy – zdravím!) a následná klinická smrt mého počítače způsobily, že jsem svou internetovou nástěnku nechal poněkud chátrat. Za to že dnešní příspěvek vzniká vděčím spolubydličovi, který mi ochotně zapůjčil svůj notebook.

Ale k věci. Březen je pro nás, co si libujeme v sebetrýznění běháním, zasvěcen hrubé přípravě a především krosům. V Česku se vrchol krosové sezóny teprve chystá (na 22. března), zato Švýcaři už mají svoje mistrovství od včerejška za sebou. I já měl to potěšení se zúčastnit.

Kros je disciplína mnoha tváří – pro účastníky všeljakých evropských či světových mistrovství je to prostě běh po trávě s tu a tam umístěnými překážkami. Pro veterány Velké Kunratické je to Hrádek s výsměšnými či závistivými pohledy kolemjdoucích. A pro pořadatele z Welschenrohru, malé vesničky v kantonu Solothurn (kde se sice oficiálně mluví německy, ale mě, Hochdeutsch znajícímu návštěvníkovi, to spíš znělo jako změť náhodných zvuků, které jenom náhodou připomínaly jazyk; to jen na okraj), to znamená dobře deset centimetrů hluboká vrstva bahna, rozprostírající na valné většině kilometrového okruhu. Čtenář nechť posoudí sám:

Trať welschenrohrského krosu

Mě naštěstí čekaly okruhy jenom tři, ovšem na vybrané něšťastníky (účastníky hlavního závodu) čekalo okruhů deset. Vyzbrojen tretrami s šestimilimetrovými hřebíky (do haly ideální…) jsem se postavil na start. Vzhůru na trať! Čtyřicítka borců v různobarevných dresech (v cíli byli ovšem všechny jednotně hnědé…) stříkala chuchvalce bláta všude kolem, a já si zase připadal jako pes ženoucí se se smečkou vlčáků švýcarskými pláněmi… …nádhera.

Po prvním okruhu se pole roztrhalo, a živočišnou radost vystřídalo úmorné trápení s podmáčenou tratí. Ve výsledku na mě zbylo čtrnácté místo (těsně za druhým Lausannským zástupcem v závodě).

Pro ilustraci ještě přikládám několik fotek:

Moje nohy po závodě

Tretry; dokonce občas tu tam prosvítne bílá barva...