Luogo di Luigi » 2009 » March

Po posledním poněkud techničtějším příspěvku nastal čas vzkřísit Všudybuda. Švýcaři mají pro tento účel (jakož i pro mnoho dalších použití) k dispozici své vyhlášené armádní nože.

Jejich historie sahá do roku 1891, kdy švýcarský výrobce chirurgického náčiní Karl Elsener z kantonu Schwyz s hrůzou zjistil, že kapesní nože používané švýcarskou armádou nejsou vyráběny ve Švýcarsku, nýbrž v Německu. Rozhodl se, že to změní, a nože začne vyrábět sám. Jeho první model měl dřevěnou rukojeť, a na dnešní poměry chudou výbavu: čepel nože, šroubovák, otvírák na konzervy a šídlo.

V roce 1896 pak Karl Elsener přišel se zásadním vylepšením, díky kterému se mu podařilo umístit na nůž dvakrát více nástrojů – speciální pružina držela najednou nástroje na obou stranách nože. Tak se na švýcarském noži objevila charakteristická vývrtka. Když pak roku 1909 zemřela Elsenerova matka Victoria, a když se roku 1921 začaly nože vyrábět z nerezové oceli, dostaly své jméno: Victorinox, spojením slov Victoria a inox, francouzské zkratky pro nerezovou ocel. 

Téměř ve stejné době jako Elsener, v roce 1893, začala nože švýcarské armádě dodávat i firma Paul Boechat & Cie z Delémontu ve francouzsky mluvícím kantonu Jura. Poté co tuto firmu koupil její ředitel Théodore Wenger, převzala i jeho jméno.

Originální nůž používaný švýcarskou armádou

Aby předešla soupeření mezi německou částí (reprezentovanou Victorinoxem) a francouzskou částí (zastoupenou Wengerem), rozdělila švýcarská armáda v roce 1908 své objednávky půl na půl mezi oba výrobce. Takovýto kartel vydržel až do roku 2005, kdy se Wenger dostal do finančních obtíží a byl koupen Victorinoxem. A tak zůstal švýcarské armádě opět jediný dodavatel. Podle pravidel Světové obchodní organizace sice musí armáda svá výběrová řízení zpřístupňovat i zahraniční konkurenci, ale znáte to: tradice je prostě tradice…

Armádní dodávky ovšem netvoří ani jedno procento výroby. Celkem Victorinox s Wengerem vyrobí ročně 25 milionů nožů ve všech možných variantách – nejmodernější verze obsahují i 16GB USB flashdisk.

V roce 2006, na počest stého výročí značky Wenger, pak vznikl jednokilový nůž The Giant, zahrnující všechny nástroje které se kdy na nožích Wenger za celou jejich historii objevily. Pravda, takový nůž se dá ztěží považovat za kapesní, nicméně pokud rádi hrajete golf, ohýbáte dráty nebo loupete pomeranče, nejlépe všechno najednou, je to nůž pro vás, jestli ovšem máte volných 1200 dolarů. O takovém noži si mohl MacGyver nechat jen snít…

Po krátké návštěvě Prahy se opět hlásím z Lausanne. Dnešním článkem bych dokončil miniseriál o internetovém telefonování. V prvním díle jsem popsal, co to je zač a zmínil jeho hlavní výhody. Tentokrát dojde na praktický příklad: nastavení Nokie E66 pro volání přes SIP poskytovatele 802.cz.

Nejprve je nutné si vytvořit účet na 802.cz a získat tak telefonní číslo. Pro použití v mobilním telefonu je vhodné vybrat číslo nomadické, tj. ve tvaru 910 xxx xxx. Takové totiž můžete použít odkudkoliv, ať už z Česka nebo ze zahraničí. Pokud vám na takové číslo bude někdo volat, bude ho hovor stát stejně jako kdyby volal na jakoukoliv jinou českou pevnou linku.

Po zaregistrování dostanete uživatelské jméno, heslo a zvolené telefonní číslo. S těmi pak můžete přistoupit k nastavení vašeho mobilního telefonu. ¨

Základní nastavení je podobné jako na Nokii E61, kterou uvádí 802.cz na svých stránkách mezi podporovanými zařízeními. Nejprve nastavíte přístupový bod k internetu (buď přes Wifi nebo přes mobilní síť) v Menu -› Nástroje -› Nastavení -› Připojení -› Přístupové body. Dále pokračujete podle “Nastavení přístupového bodu k Internetu pro bezdrátovou síť LAN” v návodu pro Nokii E66 (viz výše).

Poté pro každý přístupový bod přes který se budete chtít přihlašovat k internetovému volání definujete v Menu -› Nástroje -› Nastavení -› Připojení -› Nastavení SIP samostatný profil SIP (v odkazovaném návodu je nastavení popsáno v sekci “Nastavení nového profilu SIP”). Pokud chcete, aby váš telefon internetové hovory i přijímal, nastavte v SIP profilu u “Registrace” na “Vždy zapnuto”. Kdykoliv se pak dostanete do dosahu zvolené Wifi sítě (nebo 3G mobilní sítě), telefon se automaticky přihlásí k SIP účtu. Můžete se přihlašovat i ručně, z aktivní pohotovostní obrazovky výběrem volby “Vyhledávání sítí WLAN” a volbou “Přihlásit se k 802.cz” (vlastní popisek záleží na názvu SIP profilu, který jste pro něj uvedli).

Nokia E66 standardně umí telefonovat přes internet jen přes Wifi síť. Pokud máte dostatečně velkorysý datový paušál, můžete volat i přes síť 3G (v Česku zatím u O2 a zkušebně v Praze u Vodafonu). K tomu je potřeba si ze stránek Nokie stáhnout aplikaci pro podrobné nastavení SIPu. Po jejím nainstalování se v Menu -› Instalace objeví položka “SIP VoIP Settings”. Po jejím otevření vyberte “VoIP Services” a vybraný SIP profil (pokud se vám žádný neobjeví, vytvořte nový pomocí Volby -› Nový -› Použít výchozí profil). Po otevření (resp. vytvoření) SIP profilu vyberte “Profile Settings” a v něm povolte volbu “Allow VoIP over WCDMA”. V menu “Used SIP profiles” ještě zkontrolujte, že je jako používaný přístupový bod použit i ten pro 3G síť.

Tak, a to je snad o VoIP vše. Dlužno podotknout, že uvedený postup funguje (až na drobné odlišnosti v pojmenování) na celé řadě telefonů s operačním systémem Symbian S60.

Po velmi dlouhé prodlevě se opět hlásím na vlně Luogo di Luigi. Poslední příspěvek spatřil světlo světa ještě v únoru, téměř před měsícem. Lyžařské zájezdy (moje se školou i přespolních z Prahy – zdravím!) a následná klinická smrt mého počítače způsobily, že jsem svou internetovou nástěnku nechal poněkud chátrat. Za to že dnešní příspěvek vzniká vděčím spolubydličovi, který mi ochotně zapůjčil svůj notebook.

Ale k věci. Březen je pro nás, co si libujeme v sebetrýznění běháním, zasvěcen hrubé přípravě a především krosům. V Česku se vrchol krosové sezóny teprve chystá (na 22. března), zato Švýcaři už mají svoje mistrovství od včerejška za sebou. I já měl to potěšení se zúčastnit.

Kros je disciplína mnoha tváří – pro účastníky všeljakých evropských či světových mistrovství je to prostě běh po trávě s tu a tam umístěnými překážkami. Pro veterány Velké Kunratické je to Hrádek s výsměšnými či závistivými pohledy kolemjdoucích. A pro pořadatele z Welschenrohru, malé vesničky v kantonu Solothurn (kde se sice oficiálně mluví německy, ale mě, Hochdeutsch znajícímu návštěvníkovi, to spíš znělo jako změť náhodných zvuků, které jenom náhodou připomínaly jazyk; to jen na okraj), to znamená dobře deset centimetrů hluboká vrstva bahna, rozprostírající na valné většině kilometrového okruhu. Čtenář nechť posoudí sám:

Trať welschenrohrského krosu

Mě naštěstí čekaly okruhy jenom tři, ovšem na vybrané něšťastníky (účastníky hlavního závodu) čekalo okruhů deset. Vyzbrojen tretrami s šestimilimetrovými hřebíky (do haly ideální…) jsem se postavil na start. Vzhůru na trať! Čtyřicítka borců v různobarevných dresech (v cíli byli ovšem všechny jednotně hnědé…) stříkala chuchvalce bláta všude kolem, a já si zase připadal jako pes ženoucí se se smečkou vlčáků švýcarskými pláněmi… …nádhera.

Po prvním okruhu se pole roztrhalo, a živočišnou radost vystřídalo úmorné trápení s podmáčenou tratí. Ve výsledku na mě zbylo čtrnácté místo (těsně za druhým Lausannským zástupcem v závodě).

Pro ilustraci ještě přikládám několik fotek:

Moje nohy po závodě

Tretry; dokonce občas tu tam prosvítne bílá barva...