18. 1. 2009
Lausannský Všudybud VI: Ano – Ne
Před naším domem se usídlili havrani. Na tohle roční období to není nic zvláštní, tihle havrani ale sedí na bilboardu švýcarské Lidové strany k nadcházejícímu referendu o zavedení volného pohybu osob z Rumunska a Bulharska, nových členských zemí EU.
Rumunští a bulharští havrani oklovávající Švýcarsko
Pro Švýcary takové referendum není žádná novinka. Například o umožnění volného pohybu Čechům (a občanům dalších 10 zemí, které vstoupily do EU v roce 2004) rozhodli už v roce 2005, a ročně se mohou zúčastnit několika federálních, řady kantonálních a nepočítaně lokálních referend.
První stopy tohoto fenoménu nalezli pozorní historici už ve středověku, v podobě lidových shromáždění diskutujících aktuální ožehavé politické problémy. Na tuto tradici pak navázali po občanské válce z roku 1847 tvůrci moderní švýcarské ústavy v roce 1848, když se ukázalo, že ani jedna z válčících stran (liberálové a konzervativci) nemá ve společnosti jasnou převahu. Proto bylo rozhodnuto, že při referendech na federální úrovni se pro musí vyslovit nadpoloviční většina obyvatel a zároveň nadpoloviční většina kantonů.
Nejen to. Jakýkoliv zákon, který projde parlamentem, může napadnout pouhých 50 000 občanů, a vynutit si tak referendum, které ho může zrušit. Stotisícová koalice pak může sama od sebe navrhnout změnu ústavy, o které se pak musí hlasovat.
Taková přemíra hlasování překvapivě Švýcary nevede k radikalizaci, nýbrž k větší zodpovědnosti za svoje rozhodování. Narozdíl od systému “referendum jednou za uherský rok” (kdy třeba taková diskuse o americkém radaru dokáže českou politickou scénu dokonale rozdělit a úplně vymazat ostatní témata), si totiž při rozhodování co tři měsíce může volič vybrat, jaká témata ho zaujmou a jak se pro ně vysloví, aniž by se museli všichni hned dělit na “Losnovce a Mažnáky”. Paradoxně tak otázky, na které lze odpovědět “ano-ne”, ovšem kladené dostatečně často, vedou k lepší reprezentaci názorů v téhle jinak značně různorodé zemi.