Luogo di Luigi » 2009 » January

Statisticky vzato, skoro každé místo na Zemi by se mohlo pokládat za “pupek světa” alespoň v jedné, více či méně bizarní disciplíně: (můj rodný) Pelhřimov je městem rekordů (a kuriozit), Plzeň městem piva a takový Skutvik v Norsku je významný tím, že v něm není vůbec, ale vůbec nic. Na malé alpské městečko Chateaux-d’Oex zbyl titul jiný – je to hlavní město balónů.

Právě odsud odstartoval v březnu roku 1999 Breitling Orbiter 3 řízený lausannským rodákem Bertrandem Picardem a Angličanem Brianem Jonesem na svou cestu kolem světa, kterou se mu jako prvnímu horkovzdušnému balónu v historii podařilo úspěšně dokončit. A právě tady se od minulého do tohoto víkendu koná mezinárodní festival balónů, letos už po jednatřicáté.

Obloha je tu skutečně pestrá: kromě běžných balónů se tu mezi alpskými vrcholky prohánějí i slepice, želvy nebo skotští dudáci. Nic nevadí, že občas Skotovi plandá nohavice, protože se jí nepodařilo dostatečně plynem napustit.

Skotský dudák nad Chateaux d'Oex

Ale nejenom předváděním se obecenstvu živ je pilot balónu. Pro zpestření jsou připraveny soutěže vyžadující značné navigační schopnosti: přesnost přistání, závod dona Quijota (spočívající v heroické snaze propíchnout kopím volně vypuštěné balónky s heliem) nebo hon na lišku (při kterém se piloti snaží zasáhnout ze vzduchu cíl umístěný na zemi).

A pokud si chcete zvýšit hladinu adrenalinu sami (a máte volných bratru 300 CHF), můžete se po vzoru bratří Montgolfierů vznést do vzduchu sami.

PS: Všechny fotky jsou v mojí galerii.

Lyžařská sezóna v Alpách je v plném proudu, a protože už i já okusil místní kopce, dovolil bych si tímto článkem položit základní kámen další nepravidelné sérii příspěvků, zaměřených na lyžařské areály. Prvním bude středisko, které jsem navštívil minulý víkend: Les Diablerets.

Tato vesnice ležící uprostřed Alpes Vaudoises, necelých 70 km od Lausanne, sice svou velikostí a věhlasem nemůže konkurovat mnohem známějším střediskům jako Zermatt, Crans-Montana nebo Portes du Soleil, ale i tak nabízí lyžařům 3 areály s celkovou délkou sjezdovek 125 km.

Plán sjezdovek v Diablerets

Nejvýše položený z nich, Glacier 3000, je (jakožto ledovec) otevřený nejdéle, od října do května. Pokud nemáte vlastní auto, můžete se k němu dopravit z Les Diablerets skibusem, jezdí každou půlhodinu. Nahoře pak na vás čekají vesměs modré sjezdovky, jejichž kvalitu jsem ovšem neměl možnost posoudit, jelikož v době mé návštěvy foukal na ledovci silný vítr a vleky tak byly zavřené.

Do druhého areálu, Isenau, vás z vesnice dopraví kabinová lanovka designem a stářím připomínající oblíbené pražské tramvaje Tatra T3. Samotné sjezdovky, většinou modré, občas červené, jsou obhospodařovány několika kotvami a pomami (sedačkovou lanovku tam ovšem nenajdete). I když je tento areál opět svým zaměřením vhodný spíše pro začátečníky, zkušenější lyžaři si v něm (snad) zábavu také najdou.

Poslední areál, Meilleret,  je vleky propojen s dalším střediskem, Villars, a zpřístupňuje tak další více než desítku červených a modrých sjezdovek. Oproti Isenau je modernější – čtyřsedačkové lanovky jsou standardem, hlavní lanovka z Les Diablerets má dokonce kryt proti větru (které se minulou neděli věru hodilo…). I sjezdovky jsou zajímavější a delší. Z mého pohledu tedy jednoznačně palec nahoru

Jednodenní permanentka na celý areál (včetně ledovce) přijde na 58 švýcarských franků (1100 Kč), jen do Isenau na 42 CHF (790 Kč) a do Isenau + Meilleret + Villars na 49 CHF (920 Kč). Ročníky 1985 a mladší mají navíc slevu 5 CHF (90 Kč).

Před naším domem se usídlili havrani. Na tohle roční období to není nic zvláštní, tihle havrani ale sedí na bilboardu švýcarské Lidové strany k nadcházejícímu referendu o zavedení volného pohybu osob z Rumunska a Bulharska, nových členských zemí EU.

Rumunští a bulharští havrani oklovávající Švýcarsko

Pro Švýcary takové referendum není žádná novinka. Například o umožnění volného pohybu Čechům (a občanům dalších 10 zemí, které vstoupily do EU v roce 2004) rozhodli už v roce 2005, a ročně se mohou zúčastnit několika federálních, řady kantonálních a nepočítaně lokálních referend.

První stopy tohoto fenoménu nalezli pozorní historici už ve středověku, v podobě lidových shromáždění diskutujících aktuální ožehavé politické problémy. Na tuto tradici pak navázali po občanské válce z roku 1847 tvůrci moderní švýcarské ústavy v roce 1848, když se ukázalo, že ani jedna z válčících stran (liberálové a konzervativci) nemá ve společnosti jasnou převahu. Proto bylo rozhodnuto, že při referendech na federální úrovni se pro musí vyslovit nadpoloviční většina obyvatel a zároveň nadpoloviční většina kantonů.

Nejen to. Jakýkoliv zákon, který projde parlamentem, může napadnout pouhých 50 000 občanů, a vynutit si tak referendum, které ho může zrušit. Stotisícová koalice pak může sama od sebe navrhnout změnu ústavy, o které se pak musí hlasovat.

Taková přemíra hlasování překvapivě Švýcary nevede k radikalizaci, nýbrž k větší zodpovědnosti za svoje rozhodování. Narozdíl od systému “referendum jednou za uherský rok” (kdy třeba taková diskuse o americkém radaru dokáže českou politickou scénu dokonale rozdělit a úplně vymazat ostatní témata), si totiž při rozhodování co tři měsíce může volič vybrat, jaká témata ho zaujmou a jak se pro ně vysloví, aniž by se museli všichni hned dělit na “Losnovce a Mažnáky”. Paradoxně tak otázky, na které lze odpovědět “ano-ne”, ovšem kladené dostatečně často, vedou k lepší reprezentaci názorů v téhle jinak značně různorodé zemi.

Jsem unavený. To ti Edíci a jejich meziklusy! O sedadlo předemnou se se odehrává holywoodské drama s finskými titulky.

Autobus zastavuje. Oranžové a modré sirény se míhají za okny; zima holt řidičům neodpouští.

Pokračujeme dál. “Beroun”. “Tady pramení” (Plzeň). Poslední hamburgery koupené za české koruny mizí v českých žaludcích.

“Guten abend, Grenzkontrolle. Passport bitte.” “Schengen, vole, Schengen!”, v duchu parafrázuju Jiřího Macháčka alias učitele Roberta z Vratných lahví (autobusový filmový program).

Spím. Švýcarsko. Kam se poděl všechen sníh? Jsem zpátky v Lausanne.

À bientôt!