Luogo di Luigi » 2008 » December

Ačkoliv zub času (a mocenské ambice všelijakých potentátů, od Alexandra Velikého po George Bushe, jr.) již v původním Babylonu odčinily jazykovou spoušť, která tam vznikla po neúspěšném projektu věže do nebe (aby tam vytvořili spoušť jinou), najdete na světě místo, kde se jazyky už nějaký ten pátek spokojeně mísí – ano, je to samozřejmě zase v tom dokolečka mnou omílaném Švýcarsku.

Se místním byrokratem můžete oficiálně koumunikovat pouze čtyřmi jazyky – německy, francouzsky, italsky nebo retorománsky. O své místo ve statistikách se však hlásí i další jazyky čerstvě přišedších obyvatel: srbochorvatština (přes 100 tisíc rodilých mluvčích), albánština (90 000), portugalština (90 000), španělština (77 000), angličtina (73 000) nebo turečtina (44 000). Za zmínku stojí, že všechny tyto zmíněné neoficiální jazyky jsou v početní převaze oproti oficiální retorománštině (kterou ovládá jako svůj rodný jazyk pouhých 35 000 Švýcarů).

Za svou současnou jazykovou bohatost vděčí Švýcaři samozřejmě bohaté historii. Po keltském kmeni Helvétů a pádu Římské říše se do hornaté země se ze všech směrů šířily germánské kmeny a s sebou přinesly i zárodky moderních jazyků: Burgunďané ze západu, Allemané ze severu a Lombarďané z jihu. K tomu si ještě přidejte keltský kmen Rhétů, který převzal (a zkomolil) latinu, a obrázek máte kompletní.

V horských údolích, oddělených od okolního světa, pak nebyl problém vypiplat a udržet řadu dialektů, z nichž mnohé přežívají dodnes: frankoprovensálština nebo ticinština jsou rozšířené ve venkovských oblastech francouzské, respektive italské části. Absolutními šampiony co se počtu dialektů týče jsou ale švýcarští Němci: co kanton, to jiný dialekt; v Basileji je to Baseldytsch, v Bernu Bärndütsch a v Zurichu Züridütsch, mimo jiné. Přestože němčina v psaných dokumentech, televizi nebo třeba na nádraží je pro našince znalého Hochdeutsch povědomá, s dialektem je to jiná: nejen že je naprosto nesrozumitelný, on je navíc všude jiný (ten, kterým mluvila moje bývalá spolubydlící, vzdáleně připomínal holandštinu)! Navíc si na svůj dialekt místní velmi potrpí, a na rozdíl od jiných zemí není jeho používání ostrakizováno jako plebejské, ale je přijímáno (a podporováno) i v nejvyšších vrstvách společnosti.

Rozdělení jazykových oblastí ve Švýcarsku

To s francouzštinou je to naštěstí jednodušší: Od její verze, kterou se mluví ve Francii (takzvané langue d’oïl) se liší jenom v drobných detailech. Místo otravného soixante-dix pro sedmdesát tu používají mnohem logičtější septante. Podobně je to pro osmdesát (quatre-vingt versus huitante; to ovšem pouze v kantonu Vaud) a devadesát (quatre-vingt-dix versus nonante). Francouzi si z frankofonních Švýcarů dělají legraci, že prý mluví pomalu. Mě to tak nepřijde…

Přestože v praxi je to často jinak, švýcarská ústava přiznává všem čtyřem oficiálním jazykům stejná privilegia. V souladu s federativním uspořádáním si pak může každý kanton, a dokonce každé město, stanovit vlastní oficiální jazyky – většina si vybrala jeden jediný, pouze Fribourg, Bern a Valais jsou dvoujazyčné (francouzsko-německé) a Graubünden dokonce tříjazyčný (německo-italsko-retorománský). Každý jazyk nich má svůj veřejnoprávní televizní a rozhlasový kanál (možná proto se tu za televizi a rádio tolik platí).

Ne všude ale jazyková rovnoprávnost funguje stoprocentně – třeba uživatelé Windows Vista si na jejich retorománskou verzi budou muset počkat až do druhé poloviny příštího roku…

Že je Ženeva město bohaté (a pro bohaté), o tom se můžete přesvědčit hned poté co vyjdete z tamního nádraží – výlohy na Rue du Mont Blanc se jenom hemží hodinkami značek jako Rolex, Breitling nebo Omega (s příznačnými cenami začínajícími nad 1000 CHF…). A podobně jako dnes, dobře se Ženevě dařilo i ve středověku. Toho si nemohli nevšimnout vládci nedalekého Savojského knížectví, kterým by se bývala Ženeva zamlouvala jako jejich hlavní město. Kromě toho jim také, jako katolíkům, leželo v žaludku reformní hnutí, které se v Ženevě v průběhu 16. století zformovalo.

V noci z 11. na 12. prosince roku 1602, přesně v čase zimního slunovratu (Ženevští v té době ještě používali juliánský kalendář), přistoupil kníže savojský Karel Emanuel I. k akci. Podporován svým švagrem, španělským králem Filipem III., a papežem Clementem VII., dal dohromady na dva tisíce žoldáků a podél řeky Arve s nimi napochodoval až k městským hradbám. Speciální jednotka pak měla vniknout do města, otevřít bránu a umožnit tak vojákům snadný průnik do města.

Plán se však nezdařil: Městský ponocný Isaac Mercier zalarmoval spící obyvatele a ti zabránili knížecím vojákům, aby přelezli hradby. Domácí ztatili 18 mužů, zatímco útočnící přišli o 54 bojovníků a museli se stáhnout.

Dobový obrázek obléhání Ženevy

Od té doby si v Ženevě každoročně připomínají výročí této bitvy, známé jako L’Escalade (ve francouzštině totiž escalade znamená útok na hradby, nebo také lezení po stěně). K oslavám tradičně patří velké hrnce z čokolády (přesně z takového hrnce totiž Catherine Cheynel vylila na útočníky horkou polévku, načež ho upustila tak nešikovně, že jednoho z nich zabila; stala se tím symbolem statečné obrany), polévka rozdávaná na ulicích a od roku 1978 také (dnes) největší městský běh v celém Švýcarsku – Course de l’Escalade – kterého jsem se letos zúčastnil i já.

Počet účastníků (asi 26 tisíc) a umístění (ženevské Staré město) spolehlivě znemožňuje, aby všichni startující vybíhali najednou. Proto je závod rozdělen do více než dvaceti kategorií, které startují od rána až do večera. Závod ukončuje tradičně takzvaný Marmite, což je závod běžců ve všeljakých kostýmech za umělého osvětlení.

Moje kategorie (Muži I) startovala už za tmy, jako předposlední. Poučen z předchozích hromadných běhů, postavil jsem se na start už 20 minut před startovním výstřelem, a držel si místo, hned za americkými fotbalisty, kteří hlídali startovní čáru (po výstřelu ale měli co dělat, aby se stihli uklidit k postanímu hrazení, a nebyli běhuchtivým davem ušlapáni). Trať měřila 7250 m a sestávala z tří okruhů, se startem i cílem v parku Des Bastions. Po svižném začátku sice přišla lehká krize, skvělá atmosféra kolem tratě mě ale nenechala zpomalit… Když jsem doběhl do cíle, něveřil jsem vlastním očím: byl jsem třetí, v čase 25:43! (K tomu je ovšem třeba poznamenat, že jsem byl jako nováček závodu zařazen do B běhu – v hlavním mužském závodě, Escaladelite, totiž kralovali výhradně běžci z Afriky…)

PS: Prodám sporttester Polar RS400, nový nepouzitý (to byla cena za 3. místo; jako z udelání uz presne ten samý mám…).

Slíbil jsem, že napíšu něco o místních atletických trénincích. A protože je zrovna prosinec, období hrubé přípravy, začnu tak, jak se na tento čas sluší a patří: tréninkem v tělocvičně.

Na každé pondělí má trenér Michel Herren (sám sebe nazývající Clyde Hart Junior) připraveno podobné tréninkové menu. To dnešní vypadalo následovně: Po rozklusu a protažení následují lehké posilovací cviky:

• rychlé kroužení (nebo spíš vrtění) rozpaženými rukami
• v sedě na zemi, s trupem a nohama ve vzduchu: 9 sed-lehů (trup ani nohy se nedotýkají země), 9 kmitů nohama, 9 krát kroužení nohama; to celé třikrát
• v kliku: střídavě špičku jedné nohy pokládat na patu druhé nohy
• vzepření na jedné ruce, bokem na zem, asi 30 s, mezitím lehké kmitání trupem
• v “obráceném kliku” (zády k zemi): opět pokládat patu na špičku
• překážkový sed střídavě na jednu a druhou stranu (rychle střídat)

Poté byl na řadě “kruháč”:
• dřepy se vzpěračskou tyčí na polonafouklých míčích, dolů pomalu, nahoru rychle
• skipink
• kliky s nohama na lavičce, rukama na polonafouklých míčích
• rovinky ve dvojici: jeden vždy brzdí druhého (oblíbený cvik Karla Bešťáka)
• slalom mezi za sebou postavenými tyčemi – tenhle cvik patrně slouží k nácviku předbíhacích manévrů v cílové rovince (se kterými mám bohaté zkušenosti – pan Reis by mohl vyprávět )
• sed-lehy, nohama držíte medicibal
• člunkáč: na obou stranách je žíněnka, a při každé obrátce si na ní musíte lehnout a zase se zvednout
• leh břichem na švédské bedně, zvedání nohou
• přitahování na lano, nohama vzhůru, hlavou dolů, po vzoru tyčkařů
• rychlé výskoky na lavičku
• střídavě překážkový sed na jednu a druhou nohu, rychle měnit

V první sérii se cvičilo 1 minutu + 1 min pauza, v druhé se jak cvičení tak pauza zkrátily na 45 sekund.

Nakonec (aby se pro samou sílu nezapomněla rychlost) se šlo ještě 8 startů z poloh. To bylo pro dnešek vše.