Luogo di Luigi » 2008 » November

Po krátkém pobytu na Avenue d’Echallens jsem dnes opět změnil bydliště: tyto řádky již píšu z Avenue Morges 76, který sdílím s jiným PhD studentem, Němcem Albrechtem. Naštěstí se v okolí našla dobrá duše, která nezabezpečila svůj wifi hotspot…  Jelikož zítra brzo vstávám (na lyže, juchů), připravil jsem jenom pár obrázků, jak takový nezařízený lausannský byt vypadá.

Moje místnost, spoře vybavena

Obývák, zatím sloužící jako odkladiště všeho možného

Výhled, v dálce pozorný čtenář odhalí světla Olympijského stadionu

A kuchyň, aby byl výčet místností úplný

Dobrou noc.

Před 25 lety:

• Zahájil Gustáv Husák jednání UV KSČ. Soudruh Svatopluk Potáč přednesl zprávu o plánu hospodářství na rok 1984. “V roce 1983 byla nastoupena cesta k urychlování dynamiky rozvoje státního hospodářství, aniž se zvyšovaly materiálové a surovinové vstupy.”
• Vojenská politická akadémia v Bratislavě na slavnostní promoci předala diplomy novým doktorům sociálně-politických věd.
• Zástupci cestovní kanceláře Čedok na tiskové besedě informovali o své nabídce zájezdů na jaro až podzim roku 1984. “Připraveno je 120 tisíc míst, což je o 5% více než vloni.” K novinkám patří i rekreace pro ty, kteří se ani v době dovolené nechtějí rozloučit se svým psem.
• Na horském hotelu na Klínovci trávili školu v přírodě školáci ze sokolovského okresu. “Přestože okolní svahy jsou zatím pokryty jen skromným popraškem sněhu, a na pořádné lyžování to ještě není, chlapcům a děvčatům to nevadí – spokojili se se sáňkami a boby, nebo prostým skotačením na sněhu. Hlavní přece je, že se do sytosti vyběhají na čerstvém vzduchu.”
• Na svou první předvánoční zatežkávací zkoušku se chystal nový obchodní dům Prior v Jihlavě.  “Jistě vhod přijde i možnost jihlavský Prior navštívit i o nedělích.”

Svět se rychle mění.

PS: Přidal jsem pár fotek do galerie.

Pod dojmem víkendové návštevy Gruyéres bych si dovolil i další díl Všudybuda věnovat všem gurmánům mezi čtenáři. Po čokoládě a musli přichází na řadu další švýcarská specialita: fondue.

Tato pochoutka vznikla vlastně z nouze: když v dávných dobách Švýcaři skladovali sýr a chléb přes zimu, stávalo se, že sýr i chléb ztvrdl tak, že se nedal ukrojit jinak než sekyrkou. Za dlouhých zimních večerů se tak scházely švýcarské rodiny u hrnce, ve kterém sýr rozehřáli, tak že se do něj dal ztvrdlý chléb namočit a sníst.

Moderní fondue, údajně pocházející z kraje okolo Neuchâtelu, zpopularizovali ve 20. století švýcarští sýroví průmyslnící, kteří se snažili zachránit své obchody (takhle eufemicky to aspoň tvrdí Grourmetsleuth; podle mě šlo o prostou reklamní kampaň). V 60. letech pak zaoceánští turisté přenesli tento alpský výdobytek na půdu Nového světa, a o obchodní úspěch bylo postaráno.

Na první pohled to celé vypadá jednoduše: Prostě roztavíte sýr (výběr je velký: Gruyère, Emmentaler, Appenzeller nebo Vacherin), postavíte ho na plynový vařič doprostřed stolu v jedno-uchém kastrolu zvaném caquelon a pak už do něj jen namáčíte chleba a jíte, co se do vás vejde. Ovšem tak jednoduché to zase není: protože se sýr rád připaluje, je třeba ho neustále udržovat v optimální tepolotě. Když se vám to podaří, jste na závěr odměněni lehce žlutavou krustou zaschlého sýra na dně hrnce, které místní říkají něžně la religieuse (alias jeptiška). Dejte si ale pozor, abyste o ní nepřišli – bývá o ní totiž zpravidla tuhý boj.

Podle typu použitého sýra se fondue dělí na několik druhů, z nichž ty nejčastější jsou: Moitié-moitié (půl na půl, sestávající s Gruyère a friburgského Vacherinu), friburgské (čistý Vacherin – v Gruyéres tvrdili, že je prý mezi znalci fondue nejoblíbenější; každopádně na něm měli nejvyšší cenovku… ), neuchatelské (Gruyère a ementál) nebo appenzellské (z Appenzelleru, jak jinak). Kromě čistě sýrových variací můžete do fondue přidat i víno, rajčata, chilli nebo žampiony. Existují i masová fondue: nejoblíbenější je asi fondue chinois alias čínské fondue. To se ponoří (hovězí) maso do rozehřátého sýra a nechá se v něm upéct. Recept na něj vznikl kombinací čínského horkého hrnce a klasického fondue.

Ať už v jakékoliv variaci, fondue rozhodně stojí za ochutnání, minimálně proto, že se při jeho konzumaci nemusí na nikoho čekat: kdo jí pomalu, prostě na něj zbyde míň…

Ulice, kde teď už skoro týden bydlím, meří v celé své délce skoro dva kilometry. Kdyby se ale mělo změřit, jak daleko sem cestovali její obyvatelé, vyšlo by vám číslo o několik řádů vyšší. Jak je totiž pro Švýcarsko typické, sešel se tu celý svět – tu narazíte na portugalský krámek, onde zase na italskou restauraci, támhle prodává Turek svou “Kebab pizzu” a v autobuse zase potkáte rodinu třeba ze Sri Lanky. Vedle ne až tak všudypřítomné francouzštiny zaslechnete angličtinu, rumunštinu nebo arabštinu.

Švýcarsko klame tělem – na jednu stranu zapřísáhle neutrální, do institucí okolního světa se nikterak nezapojující země, která může působit trochu odtažitě. Statistia ovšem hovoří jasně: ve Švýcarsku žije přes 1,5 milionu cizinců, dohromady 21% populace – to je nejvíc v Evropě, pokud nepočítáme dva trpaslíky, Lichtenštejnsko a Lucembursko. Čechů zde žije přes 4 tisíce – mimochodem, prostým dělením mi z toho vychází, že v Lausanne by jich mělo být 129.000/7.480.000 * 4157 = 71,7.

Je pravdou, že za tak vysokým číslem stojí i opatrná politika švýcarské konfederace, co se udělování občanství týče: Nejen že musíte 12 let žít na jednom místě (resp. ve stejné obci) a mluvit místním jazykem, ale v některých případech o vaší žádosti rozhodují i vaši sousedé v referendu. Řada cizinců ani nepokouší občanství získat, a spokojí se s povolením k pobytu, skýtajícím téměř stejné možnosti jaké mají domorodci – možná i díky tomu tady nevznikají ghetta nebo samostatné cizinecké čtvrtě, jak to je třeba v Amsterdamu.

I když se to možná některým místním nelíbí (a švýcarska Lidová strana, kterou v posledních volbách podpořilo 29% hlasujících, to svými plakáty urgujícími k “dosažení bezpečnosti” dává najevo), Švýcarsko tak jako v řadě jiných oborů udává směr i v úspěšné integraci cizinců.

Hochům z hnutí by se takový plakát jistě líbil

A tak se zdá, že k devíti (!) jazykům, ve kterých se vyučují pravidla silničního provozu v autoškole nedaleko mého nového bytu, budou neustále přibývat další.

Včera jsem se úspěšně přestěhoval z mého dosavadního bytu v jižansky nazvané čtvrti “Provence” do nejižansky nazvané čtvrti Montetan, a spolubydlící Nadju vyměnil za spolubydlícího Alexandra. Moje nová adresa zní:

Avenue d’Echallens 92

1004 Lausanne

Spolubydlícím mi je sedmatřicetiletý Kolumbijec, který podle všeho žije ve Švýcarsku již delší dobu (aby taky ne, když už se tu stihl rozvést a čas od času sem zavítá i jeho asi pětiletý syn). Pracuje na městském úřadě sociální pracovník se zaměřením na drogově závislé (podle země původu je zřejmě kvalifikován dostatečně .

Nabízím náhled mého pokoje, ještě v uklizeném stavu:

Zátiší s kytarou

Zátiší s notebookem (a remoskou!)

A kuchyň

PS: Do své galerie jsem přidal fotky z Bernu.

Švýcaři jsou autory řady vynálezů, z nichž některé nic netušícího návštěvníka zrovna nepotěší: třeba takový “prací den”. Ve většině domů je jen jedna společná prádelna, na jejíž užívání se vedou pořadníky s někdy velmi dlouhou periodou (v mém případě jsou to 3 týdny). Někdy je ale možné prací den použít i jako omluvenku do práce, pokud vám vyjde na dopoledne…

A protože právě teď se kalendář ustálil na pracím dnu, a sušička si dává řádně na čas (prý bude hotova o půlnoci), můžu vám aspoň povědět o jiném švýcarském vynálezu, tentokráte ovšem pozitivním – oblíbeném “müsli”.

Kolem roku 1900 se v Curyšském sanatoriu pana Maxmiliana Birchera-Bennera zvaném “Lebendige Kraft” (něco jako živoucí síla) zrodila směs složená z ovesných vloček namáčených přes noc ve vodě, lžíce citrónové šťávy, smetany, nastrouhaných jablek a lískových oříšků. Inspirací panu Bircherovi bylo “podivné jídlo”, kterého se jemu a jeho ženě dostalo na výletě v Alpách (a ač jeho fantazie co se jídelníčku týče byla značná, s názvem nijak neexperimentoval – své müsli nazýval prostě “d’Spys”, ve švýcarské němčině “jídlo”).

Müsli bylo součástí Bircherovy komplexní léčby, která spočívala v přísném denním režimu (pacienti chodili spát v 9 večer – evidentně si nemuseli sami prát…), zahradnických pracech, cvičení a vydatném pobytu na slunci. I přes tyto spartánské podmínky (nebo právě proto) přilákala “Lebendige Kraft” svého času takové celebrity, jako Thomasse Manna, Rainera Maria Rilkeho nebo Hermanna Hesseho (maturanti zbystří…).

Moderní věda pak v müsli odhalila tolik zdravých vlastností, že se z toho jednomu až zatočí hlava: tak například ovoce a zelenina snižují riziko rakoviny, ovesné vločky zase příznivě působí na hladinu cholesterolu v krvi, mléčné produkty obsahují vápník, a nenasycené omega-3 mastné kyseliny obsažené v některých typech ořechů mají tolik příznivých účinků, že je ani nestačím vyjmenovat.

Není proto divu, že Švýcaři jedí müsli nejen k snídani (jako lidé jinde), ale někdy i k večeři. A jelikož i já jsem si svůj večerní díl müsli už spořádal, a navíc mi právě skončil prací den, popřeju už jenom dobrou noc…

PS: A příší týden se stěhuju! Moje nová adresa bude Avenue d’Echallens 92.

Příběhy amerických prezidentských voleb a studentů EPFL shánějících ubytování (i já mezi takové patřím) se protly v nejnovějším vydání PhD komiksu:

PhD comics: Hope

Doporučuji

Moje špionážní mise v Lausanne Sport Athletisme měla dnes (v sobotu) další pokračování: Na začátku tréninkové sezóny (nebo, jak trefně poznamenal Jean na Guestbooku, v prvním týdnu atletického roku) klub pořádá takzvanou “Tour de Piste”, nebo-li hodinovou štafetu na dráze spojenou se získáváním sponzorských darů (převážně od přišivších rodičů a dalších příznivců).

Jak takové “kroužení po dráze” vypadá? Napřed se utvoří týmy po nějakých osmi až deseti lidech, a pak hodinu běhají kolem dokola, vždy v úsecích po 200 metrech jeden člen štafety. Každý sponzor si určí, kolik je ochoten za jedno kolo zaplatit, a podle toho, kolik kol všechny týmy dohromady odkrouží, je mu na závěr vystaven účet… Ne nadarmo je typická částka za jedno kolo v řádech centů, nikoliv franků – sponzor, který by si za jedno kolo připravil třeba 10 franků by při 10 týmech, z nichž každý zvládne třeba i 50 kol, zaplatil hezkých 5000 CHF…

Aby ze svých sponzorských darů příchozí měli i něco víc, než dobrý pocit, je pro ně (jakož i pro všechny běžící účastníky) připraveno pohoštění (velmi jednoduché, ovšem Gruyére nemůže chybět). A na závěr si v kvízu můžou tipnout, kdo vyhrál skok daleký na švýcarském mistrovství roku 1974…