28. 10. 2008

Moje první švýcarské atletické krůčky

Podtitulek tohoto blogu sice tvrdí, že se jedná o “stránky (ex)matfyzáka a atleta”, ale můj dosavadní pobyt v Lausanne tuto upoutávku naplňoval jen velmi vzdáleně. Je sice pravda, že jakmile se člověk matfyzákem stane (a u některých lidí je tato tendence patrná už od útlého dětství), už mu to nikdo nikdy neodpáře, ale přeci jen se můj vztah k Matfyzu přesunul do roviny nostalgických vzpomínek. A co víc, ani druhá část kréda nebyla zatím příliš naplněna: nepočítaje občasné výběhy kolem Ženevského jezera, nijak jsem se atletického dění neúčastnil.

To se ovšem změnilo: Od včerejška trénuju s běžeckou skupinou “Dionysos” v atletickém klubu Lausanne Sport na lausannském Olympijském stadionu (příznačně se tak jmenoval i stadion, na kterém jsem trénoval v Amsterdamu…). Pod vedením trénéra Michella Herrena tu působí nějakých dvacet až pětadvacet běžců a běžkyň, od dorostu a juniorů po dospělé. Výkonnostní rozpětí je také značné: na dorostence bych (doufám) stačit měl, pelotonu ovšem vévodí Etiopec s patnáctistovkou za 3:43…

Tak jako kdysi u Cvéti, i tady jsem si první trénink s novou skupinou odbyl v pondělí v tělocvičně. Posilovalo se, hrál se basket, cvičila se kompenzační cvičení (zvlášť oblíbená jsou cvičení, při kterých se člověk učí kontrolovat jednotlivé svalové skupiny – zatínáním a uvolňováním), ale na legendární hodinový kruháč, kterým mě tehdy Cvéťa přivítal, to zdaleka nemělo 🙂 Úterní trénink pak byl formálně jednodušší: napřed třičtvrtěhodinový klus, po rozcvičení následovaný překážkovou abecedou, schody (tribunu tady mají vyšší než u nás, co naplat) a technickými rovinkami – klasika.

Další (a poslední trénink tenhle týden) je na plánu ve čtvrtek. Má příznačný název: “Jour de Wariner” (Warinerův den). Pokud mě moje francouzština nezklamala (a to ona dělá zatím často), mělo by se jednat o 10 km na dráze rozložených do kilometrových úseků: 400 m rychle, 600 m pomalu. Po nějaké době se rychlé úseky prodlouží na 500, 600, 700,… metrů a pomalé úseky se patřičně zkrátí.

Jak se ovšem poměřím s Warinerem já, o tom zas někdy příště.

27. 10. 2008

Le Mont Suchet

Nacházeje se opět v dosahu světové sítě, přináším vám fotoreportáž z dalšího (dalo by se říci pravidelného) sobotního výletu. Tentokráte jsme zamířili na sever od Lausanne, do pohoří Jura. Jurský park tam nenajdete, ale zato vám krajina připomene domovské Krkonoše.

Posuďte sami:

Vojenské bunkry jako by z oka vypadly našim "Řopíkům"

Vojenské bunkry jako by z oka vypadly našim

Mračna nad Lausanne a Alpy v pozadí

Mračna nad Lausanne a Alpy v pozadí

Černé ovce nejsou nijak výjimečné

Černé ovce nejsou nijak výjimečné

Zbytek fotek najdete jako tradičně v mé galerii.

A ještě: Včera jsem se zúčastnil závodu na 10 km (v rámci místního maratonského víkendu), a tady je výsledek (prý mi pošlou i fotky, tak jsem zvědav). Víc se o závodu zmíním v příštím (skoro určitě atletickém) příspevku – dneska jdu totiž konečně na první trénink!

22. 10. 2008

Lausannský Všudybud II: Čokoláda

Na Lausanne udeřil podzim, a vytrvalým deštěm se stará o udržování správné hladiny Ženevského jezera. Stromy na jeho březích sice stále ještě hrají všemi barvami, ale už už se chystají ponořit do zimního spánku. Co zbývá poutníkovi znavenému pozdně-říjnovými plískanicemi?

Švýcaři naštěstí znají odpověď – a to už skoro dvě století. Přesněji řečeno, od roku 1819, kdy François-Louis Cailler, inspirován italskými mistry, otevřel ve Vevey (asi 20 km od Lausanne) první továrnu na čokoládu ve Švýcarsku.

Prvenství ve výrobě čokolády samozřejmě Švýcarům nepatří – jako první objevili její kouzlo Aztékové. Těm sloužila nejen jako pochoutka, ale i jako platidlo. Po uspěšném rozbití jejich říše přenesli čokoládu do Evropy Španělé – to bylo v 16. století. Na dnešní poměry se pak čokoláda šířila po Evropě velmi pomalu. Trvalo skoro 150 let, než v roce 1697 starosta Zurichu navštívil Brusel, aby podal švýcarským měšťanům první zprávu o zázračném nápoji (čokoláda se tenkrát nejedla, ale pila).

Françoisi Caillerovi se podařil průlom – jako první na světě vytvořil jemnou čokoládu, která se prodávala v tabulkách, jak je známe dnes. A v tradici inovací pokračovali další slavní švýcarští čokoládovníci – roku 1875 Daniel Peter, zeť Françoise Caillera, přidává (opět ve Vevey) do čokolády kondenzované mléko svého souseda Henriho Nestlé, a dává vzniknout první mléčné čokoládě (budiž to také důkazem, jak je důležité mít ve Švýcarsku dobré známé). V roce 1879 pak Rudolph Lindt, tentokrát z Bernu, přichází z čokoládou tak jemnou, že se na jazyku rozpouští.

Živá fialová kráva prezentující Milku před Eifellovou věží v Paříži

Živá fialová kráva prezentující Milku před Eifellovou věží v Paříži

Na mapě švýcarských čokoládových pionýrů jsou ovšem mnohá další jména:

  • David Sprüngli, který v roce 1836 otevřel svůj první obchod s čokoládou, ze kterého se postupem času vyvinula Confiserie Sprüngli, výrobce špičkových čokolád a speciálních bonbónů, tzv. Luxemburgerli, údajně dodávaných na královské dvory celého světa (aspoň to tvrdí jejich webové stránky; pro našince je ovšem zajímavé, že firmě dnes vévodí “6. generace rodiny Sprüngli”, pánové Tomáš a Milan Přenosilovi…).
  • Bernští Theodor Tobler a Emil Baumann, vytvořivší v roce 1909 “Toblerone“, čokoládu tvarem připomínající Matterhorn a okupující duty-free obchody světových letišť
  • Phillipe Suchard, který jako první Švýcar otevřel továrnu v zahraničí (konrétně v roce 1880 v německém Lörrachu) a z jehož továren vzešla v roce 1901 světoznámá čokoláda Milka
  • Nebo rodina Freyů, nyní největšího producenta čokolády ve Švýcarsku

Při takto početné galerii čokoládových celebrit pak ani nepřekvapí, že Švýcařive světovém žebříčku konzumentů čokolády zaujímají stejnou pozici, jako my v pití piva: Jsou první.

15. 10. 2008

Lausannský Všudybud I: Město cyklistovo

Nějakou dobu jsem přemýšlel, jak navázat na (snad) oblíbenou sérii kulturně-zeměpisných příspěvků, kterými jsem vás zásoboval z Amsterdamu. Napadaly mě různé více či méně bizarní názvy (“Rukověť Lausančana” byla dlouhou dobu favoritem), až jsem se nakonec, stižen nedostatkem lepších nápadů, uchýlil k oprášení poutníkova průvodce amsterdamského, známého Všudybuda.

Až vám někdo bude zase v Praze tvrdit, že tu či onde nejde postavit cyklostezku, nebo jen namalovat na silnici pruh pro cyklisty, protože “v Praze je přeci tolik kopců”, nevěřte mu. A nebo ho rovnou pošlete do Lausanne.

To čemu v Praze říkají “kopce”, by tady byla nanejvýš drobná vyvýšenina, která by místním ani nestála za řeč. Jen považte: hladina Ženevského jezera je ve výši 373 m n.m., severní okraj Lausanne se tyčí až do nadmořské výšky přes 700 m. Proti tomu je Petřín i s rozhlednou jenom malým kopečkem (a uznejte že na Petřín běžný Pražan na kole tak často nejezdí).

A přesto, když osedláte svůj bycikl a vyrazíte do ulic, místo riskantního proplétání se kolonami aut a drkotání zuby po kočičích hlavách na vás čekají vyhrazené pruhy pro cyklisty, podjezdy a speciální semafory. Někde jsou takové pruhy spojené s vyhrazenými pruhy pro autobusy hromadné dopravy, a o to jsou pak širší.

Jistě, k dokonalosti to má daleko. Najdou se ulice, kde chtě nechtě mezi ostatní dopravu musíte. Každodenním cestováním na kopcovaté okraje si sice zlepšíte fyzičku, ale pokud nemáte v práci sprchu, kolegové z vás moc radosti mít nebudou. Taky je tady cyklistů o poznání méně než třeba v Amsterdamu, a většina lidí pořád jezdí hromadnou dopravou, auty, nebo na motorce.

O to ale nejde: Kdo chce, může se na kole bezpečně a rychle městem pohybovat. A o tom, že o přívětivosti města k cyklistům rozhodují malé detaily, bych si dovolil přesvědčit čtenáře následujícím obrázkem:

České víko kanálu, s rovnými dírami

České víko kanálu, s rovnými dírami

A víko kanálu lausannské, s jemně vlnkovaté, ve kterém vám galuzka neuvízne

A víko kanálu lausannské, s jemně vlnkovaté, ve kterém vám galuzka neuvízne

12. 10. 2008

Champéry & Portes du Soleil

Ano přátelé, další víkend, další foto-reportáž z alpských vrcholků (ale slibuju, že příští týden žádná nebude, nanejvýš tak zpod Taxisova příkopu…).

Tak tedy: výlet do Champéry proběhl v lehce hektické atmosféře. Po lehkém komunikačním šumu jsme se sešli v sobotu na nádraží v Lausanne tři – já, Vlasta (Česka přišedší do Lausanne před dvěma týdny) a Čínan Chen, jinak též můj spolustolovník v kanceláři na EPFL.

Po poněkud zdlouhavější cestě (na které nám ujel vlak z Aigle do Champéry a následně také lanovka z Champéry na Planachaux) jsme se ocitli uprostřed údolí v zimně hojně využívaného lyžaři – milovníky zasněžených svahů je tato oblast označována jako “Portes du Soleil”, neboli sluneční brána.

A slunce skutečně svítilo dosyta – čtenář nechť posoudí na přiložených fotografiích:

Vlak z Aigle to Monthey (v zimě pokračující až do Champéry)

Vlak z Aigle to Monthey (v zimě pokračující až do Champéry)

Údolí nad Planachaux, zplanýrované pro potřeby lyžařů

Údolí nad Planachaux, zplanýrované pro potřeby lyžařů

Dents du Midi - třítisicový masiv tyčící se nad Champéry

Dents du Midi - třítisicový masiv tyčící se nad Champéry

A kompletní fotogalerie.

7. 10. 2008

EPFL

Podle seznamu posledních příspěvků na tomhle blogu by se mohlo pravidelnému čtenáři zdát, že místo vědecké práce jsem si vyrazil do Švýcarska na příjemnou dovolenou mezi alpskými vrcholky. Vězte že realita je (jen o trochu) jiná: většinu mého pracovního času si pro sebe vyhradila École de Polytechnique Féderale de Lausanne.

EPFL z ptačí perspektivy

EPFL z ptačí perspektivy

Tato instituce, mimochodem 18. na světě mezi technickými univerzitami, vznikla v roce 1853 jako École Spéciale de Lausanne, a z několika transformací a změn názvu vyšla v roce 1969 jako druhá univerzita spravovaná přímo švýcarskou konfederací. Tou první je sesterská technika ETH v Zurichu – ostatní švýcarské vysoké školy jsou totiž spravovány přímo jednotlivými kantony. Pro mě z toho vyplývá, že jako doktorand jsem tu “zaměstnanec švýcarské konfederace”…

Ačkoliv název naznačuje něco jiného, EPFL nesídlí přímo v Lausanne, ale na jeho předměstí Ecublens (přísně úřednicky řečeno je to jiná obec, což pro cizince znamená mírně komplikovanou proceduru zachce-li se mu někdy přestěhovat se mezi Ecublens a Lausanne). Její campus, jak se na správnou techniku sluší, je vzorovým slepencem budov z různých období – od 70. let až po současnost (dejvičtí vědí, o čem mluvím). Běžný student v něm najde vše, co by mohl potřebovat: posluchárny, laboratoře, dostatečný přísun pizzy a kávy (na kterou si ovšem musíte vystát patřičnou frontu), jaderný reaktor nebo tokamak…

Uvnitř budovy BC, nejmodernějšího to sídla mojí fakulty

Uvnitř budovy BC, nejmodernějšího to sídla mojí fakulty

Zabrousíte-li do nejodlehlejšího koutu celého komplexu, na samém okraji najdete budovy mojí fakulty – Faculté Informatique et Communications, zkráceně I&C. Hned vedle polí je budova INR, v jejímž přízemí má dočasný azyl necelá desítka začínajících doktorandů, včetně mě (poloha nedaleko pole se projevuje ve zvýšeném výskytu myší v mé kanceláři).

Co tu takový doktorand začátečník dělá? Asi to co každý průměrný doktorand kdekoliv jinde… Ráno přijde do kanceláře (ráno je ovšem velmi volně definovaný pojem), přečte maily, zprávy, zajde na kafe… Mezitím je ovšem tu a tam potřeba přečíst nějaký článek na semestrální projekt (u mě jde o hledání optimálních strategií v internetových

Moje kancelář

Moje kancelář

aukcích), zajít na přednášku nebo mrknout na domácí úkoly – úhrnem tedy to samé jako na magisterském studiu – učit prváky naštěstí mou povinností zatím není. Výše zmíněné ovšem platí pouze pro doktorandy bez určeného školitele a tématu dizertace (jakým jsem i já). Ti ostatní jsou čile zapojeni do projektů svých laboratoří, mají tedy menší volnost výběru tématu dizertace než já.

Jak ovšem vyplývá z 2. Newtonova zákona dostudování PhD, délka studia je nepřímo úměrná motivaci a přímo úměrná volnosti, kterou student od školitele má…

4. 10. 2008

Lac de Taney

Vím, sliboval jsem, že nejbližší příspěvek se už konečně zaměří na mého chlebo- a práco-dárce (EPFL), ale dneska mi to ještě nedá: musím vám poreferovat o pravděpodobně posledním letošním letním (ovšem zato prvním zimním) výletu do Alp, k jezeru Lac de Taney.

Místo: Lausanne, hlavní nádraží. Čas: 7:25 ráno. Všichni očekávaní výletníci (tentokráte nás vyrazilo 6 – kromě sestavy z minula ještě další dvě Američanky) jsou s nacvičenou švýcarskou dochvilností připraveni v nádražní hale. Vybaveni odhodláním, nikoliv však jízdenkami, vrháme se na prodejní automaty CFF. Designéři jejich sofwaru ovšem nepočítali se spěchajícími turisty nepamatujícími si na první pokus PIN své platební karty – výsledkem je, že necelou půl minutu před odjezdem vlaku startujeme zoufalý sprint na nástupiště. Je pozdě? Dveře vagónu už jsou zavřené, na poslední chvíli se nám však jedny otevřít podaří, a ledva je za sebou zabouchneme, vlak se rozjíždí.

V přestupní stanici Villeneuve tak tak stíháme jediný autobus, který nás ten den může dovézt do vesnice Le Flon, odkud zahajujeme výstup. Cestou po očku sledujeme mírně sílící déšť: je tohle to pravé počasí pro výlet na hory?

Naštěstí ve chvíli, kdy z autobusu vystoupíme, déšť ustane a nahradí ho sněžení. Při pohledu na cestu zavátou v nižší polohách nějakými deseti, ve vyšších polohách čtyřiceti a více centimetry sněhu je jasné, že dnešní cíl (vrchol Cornettes de Bise, 2432 m n.m.) není v našich možnostech. I tak se ale vydáváme na cestu k jezeru Lac de Taney, a dále na chatu Montagne de Lox (1832 m n.m.). Přesně podle předpovědi, kolem poledne se vyjasní, a okolní vrcholky se proberou do nefalšované zimní scenérie.

Pokračování vyprávění naráží na relativní nedostatek mých vyjadřovacích schopností ve srovnání se silou obrazu, a proto (lacině) přidám jen pár fotek:

Horské usedlosti v Taney

Horské usedlosti v Taney

Údolí nad Taney

Údolí nad Taney

Vrcholky kolem Montagne de Lox

Vrcholky kolem Montagne de Lox

Jezero Lac de Taney

Jezero Lac de Taney

A celá galerie fotek.

2. 10. 2008

Tajemství dopravních značek

Standardizace v řadě odvětví lidské činnosti již dokonale smazala krajové odlišnosti, a i dopravní předpisy neušly jejímu přísnému oku. Díky tomu můžeme bezstarostně cestovat mezi různými zeměmi bez obav, že značka znamenající v Česku “zákaz vjezdu” nebude ve Švýcarsku označovat “Pozor dobytek”.

Jsou ovšem dopravní značky, které snad jakoby vznikaly podle skutečné události, a takové dávají svým lokálním tvůrcům prostor pro fantazii. A protože si Švýcaři rádi potrpí na svou výjimečnost, hned v mojí ulici se takových značek najde několik. Posuďte sami:

Ve Švýcarsku jako v zemi hor (a tedy sněhu) mají smyky nejspíš dramatičtější průběh než v české kotlině...

Ve Švýcarsku jako v zemi hor (a tedy sněhu) mají smyky nejspíš dramatičtější průběh než v české kotlině...

Česká verze téhož

Česká verze téhož

Že by čert a Káča? Jeníček honící Mařenku? Ve Švýcarsku se narozdíl od nás upozorňuje i na nebezpečně přecházející teenagery...

Že by čert a Káča? Jeníček honící Mařenku? Ve Švýcarsku se narozdíl od nás upozorňuje i na nebezpečně přecházející teenagery...

A česká verze téhož, o poznání infantilnější :)

A česká verze, o poznání infantilnější 🙂

A na závěr můj oblíbený přecházející chodec:

Optimisticky naladěný chodec švýcarský (a to i v čase finanční krize, týkající se i švýcarské UBS, kde jsem si zrovna založil účet...)

Optimisticky naladěný chodec švýcarský (a to i v čase finanční krize, týkající se i banky UBS, kde jsem si zrovna založil účet...)

Vedle toho norský "stepující newyorčan"...

Vedle toho norský "stepující Newyorčan"...

A nakonec český, seriózní pán, s buřinkou švihácky do čela.

A nakonec český, seriózní pán, s buřinkou švihácky do čela.