28. 7. 2008

Cesta za polární kruh

Skandinávie je velmi návyková destinace. A Norsko obzvlášť. Navíc je značně rozlehlé, a tak každá cesta na sever místo ukojení cestovatelské touhy tuto spíš posiluje — je vám prostě líto, že jste neviděli všechnu tu nádheru, kolem které jste stihli jenom projet nebo proletět nebo jste o ní jen slyšeli. Mně se poštěstilo strávit v Norsku 2 letní měsíce roku 2004, a jak to tak bývá, můj cestovatelský “wish list” se tehdy rozrostl o pěkných pár položek. Letos jsem se rozhodl pár z nich “odfajfkovat” (a na oplátku přidat další) a uskutečnit čundr po kraji za polárním kruhem. Hlavním cílem bylo souostroví Lofoty a národní park Rago, Mekka českých turistů.

Kudy všude jsme projeli

Mapa naší cesty

Naše výprava čítala mě, Peťu Hlavíka a pak dva skoro dvacetikilové batohy. Za cestu se nám všem (včetně batohů) podařilo shodit tak 3-4 kila… Vyzbrojeni odhodláním, kapesními noži a domácími řízky jsme přistáli na letišti v Trondheimu v sobotu 12. července asi v půl jedné odpoledne. Norské slunce se na nás usmívalo, ale měli jsme poznat, že úsměv to byl spíše škodolibý…

Naším prvním cílem byla takzvaná “Arktická dálnice”, alias silnice E6 kousek od Stjordalu směřující do Narviku. Odtud jsme měli v plánu pro-stopovat se až na sever do Bodo, což je bratru nějakých 650 km. Se stopařskou naivitou sobě vlastní jsme si vyrobili ceduli s nápisem “Narvik” (1000 km severně od Trondheimu) a jali se stopovat. Co dodat – někteří řidiči na nás jen krčili rameny, někteří nás ignorovali a jiní se nám rovnou vysmáli. Každopádně asi po hodině začalo pršet a my se šli schovat pod okraj střechy statku, co stál kousek od silnice.

Asi po deseti minutách vedle nás vrzly dveře a z nich vykoukla norsky blonďatá hlava statkáře: “Pojďte dovnitř, a jestli chcete, můžete tady dneska přespat”. Vytáhl odněkud dvě židle, postavil je vedle sebe a přinesl dva kusy molitanu na spaní. My byli jak opaření: Podlaha maštale by sice žádnou Michelinovu hvězdičku nedostala, ale pro nás to bylo o dvě třídy lepší než co mohl nabídnout Peťův stan Jurek S+R. Asi hodinu jsme seděli na židlích, koukali svorně do zdi a přemýšleli co dál.

Statek ve Stjordalu

Statek ve Stjordalu

Pak to přišlo: vzali jsme osud do vlastních rukou a obrátili židle proti sobě. A potom se zrodil plán: Pojedeme do Bodo vlakem! Venku pořád pršelo, ale my si došli na nádraží pro zlevněné “Minipris” jízdenky na druhý den a byli jsme za vodou.

Druhý den ráno jsme měli být na nádraží v 8:20. Původně jsme si chtěli dát aspoň půlhodinovou rezervu, ale výsledkem bylo jen to, že jsme dorazili 5 minut před odjezdem vlaku. Balanc na hraně poprvé.

Vlak z Trondheimu do Bodo by si měl říkat vyhlídkový. Ne že by jel tak pomalu (je s přehledem rychlejší než auto), ale protože po cestě vám do seznamu míst, která byste v Norsku chtěli navštívit, přibude hned několik záznamů: národní parky Gresamoen, Borgefjell, Saltfjellet a Svartisen. A kromě toho také nespočet nám neznámých hor, jezer, vodopádů a fjordů. Určitě vám do něj ale nepřibude tzv. “Centrum polárního kruhu” — odpočívadlo u dálnice E6 (vlak projíždí nějakých 200 m od něj), kde si za “mírný” poplatek 50 NOK můžete koupit certifikát stvrzující, že jste překročili severní polární kruh. My ho překročili v neděli asi v půl třetí odpoledne, ale certifikátem budiž jen toto konstatování.

V Bodo jsme vystoupili v neděli v podvečer. To není dobrý čas pro návštěvu Bodo. S jedinou výjimkou — pokud jste fanoušky místního fotbalového klubu Bodo Glimt, který hraje v Norsku 1. ligu. My náhodou šli kolem jeho stadionu právě ve chvíli, kdy se hrál druhý poločas zápasu proti Molde a brány stadionu byly otevřené. Molde zrovna vyrovnalo na 2:2 a domácí už přes zoufalý nápor nedokázali na výsledku do konce nic změnit.

Náš plán nás ale hnal dál: do rána musíme být na Lofotech! Trajekt na Lofoty do Moskenes odjížděl sice ve tři čtvrtě na dvě v noci, ale to nám nevadilo. Horší bylo, že po necelých 4 hodinách na trajektu jsme museli v půl šesté v zamračeném Moskenes najít místo pro stan a dohnat spánkový deficit.

Jezero Avatnet

Jezero Avatnet

Když jsme kolem poledního v Moskenes snídali, psali pohledy a spřádali plány na další cestu podpořeni nově nabytou mapou Lofot, všimnul si nás jakýsi postarší pán z Holandska. Uchvátily ho naše batohy: Za nic na světě nemohl uvěřit, že všechno neseme jen v nich a že nepotřebujeme auto. Až když si je potěžkal, pochopil (a trochu to s ním zamávalo). A protože o sobě tvrdil, že je profesionální fotograf, může se stát, že naše fotka se objeví v nějakém zapadlém holandském plátku… …no asi spíš ne.

Pro každého návštěvníka Lofot je skoro povinností vyfotit se u cedule označující obec s nejkratším jménem na světě – Å. I my si tuto povinnost splnili. A když už jsme v Å byli, vylezli jsme i na kopec nad tamním jezerem Åvatnet a pohlédli tváří v tvář Atlantskému oceánu.

Já v A

Já v A

Večer jsme se chtěli dostat stopem do městečka Leknes, asi 60 km východně od Å a Moskenes (poučeni z přechozích nezdarů jsme si tentokrát kladli menší cíle – už žádné cílové město 1000 km daleko!). A ejhle, ono to vyšlo: Asi po tři čtvtě hodině nám zastavil italský pár, který zrovna přijel trajektem do Moskenes. Sice jeli jen asi 20 km, ale to nám nevadilo. Vystoupili jsme v Rambergu a stopovali dál. K večeru už moc aut neprojelo, a tak jsme se už už chystali stopování zabalit a jít hledat místo pro stan. Ještě ale zkusíme poslední auto… …a ono nám zastavilo! Asi osmnáctiletá blondýnka v postarším VW Golf (která ovšem auto neřídila, to její matka) se na nás usmála a soucitně oznámila, že jedou jen kousek, ale jestli to nevadí, vezmou nás. Nakonec nás ale dovezli až do Leknes, a zařídili, že nám večeře a obligátní jogurt ze supermarketu (který zavírá až v 11 večer) chutnala zase o něco lépe…

Když přijedete do Leknes, rychle jeho přijdete na to, proč mu místní říkají “cowboy town”. Centrum totiž tvoří jedna rovná ulice, kolem které se nachází saloony moderní doby: supermarkety Bunpris a Rema a stánek s občerstvení. Hlavně je ale centrem místní oblíbené kratochvíle: Znudění mladící se zde projíždějí dokola ve svých silných autech ve společnosti (možná podobně znuděných) blondýnek. Hlavní lekneská třída je k tomu účelu pěkně zařízená – na obou jejích koncích je kruhový objezd.

Hory na ostrově Vestvagoya

Hory na ostrově Vestvagoya

Ráno nás čekal nejdelší výlet na Lofotech: přechod ostrova Vestvagoya z Leknes do Valbergu. Kdo by čekal čtyřbarevné značení jako od Klubu českých turistů, byl by zklamán. Kdo by čekal vůbec nějaké značení, byl by zklamán zrovna tak. Od příchozích se očekává, že projeví orientační smysl a z řady stezek vyšlapaných pasoucími se ovcemi si vyberou tu pravou, která je dovede do cíle. Netřeba podotýkat, že nás orientační smysl nás nejednou zklamal, a tak se z původně 25 km výletu vyklubal úmorný pochod přes kopce, deštěm a křovím. Výhledy na obě strany Vestvagoya ale stály za to. A když jsme konečně do Valbergu dorazili, utábořili jsme se na prvním kousku trávy před domem který se tvářil jako prázdný.

Středa byla odpočinkovým dnem. Náš plán nám velel dostat se do Svolvaeru, největšího města na Lofotech (má asi 4000 obyvatel) a dál trajektem na pevninu. K tomu ale bylo potřeba někoho stopnout. První stop vyšel nad očekávání: asi po 15 minutách nám zastavilo asi páté auto co za tu dobu projelo. Valberg leží totiž mimo hlavní trasy a ani autobusy do něj nezajíždějí. A když jsme cestou (už v autě) potkali dva stopaře kteří se kvůli nám už do auta nevešli, poznali jsme, jakou kliku jsme měli.

Most mezi ostrovy Vestvagoya a Austvagoya

Most mezi ostrovy Vestvagoya a Austvagoya

Na hlavní lofotské silnici E10 do Svolvaeru, kde jsme se ocitli, mělo jít všechno jako po drátkách. Ale ono ne: po 3 hodinách stopování už ve mě rostla nervozita a pošilhával jsem po autobusu. Peťa dál stopoval, a úsilí přineslo ovoce: zastavilo nám černé Audi A3. “You go to Svolvaer?” “Yeah, jump in!” opáčil dlouhovlasý řidič se vzhledem a hlasem jazzového pianisty. “Jedu pro kámoše na letiště do Narviku, mám prázdniny, tak co bych dělal” (další znuděný seveřan který prohání motor svého auta…). Cestou z něj vypadlo, že se sice narodil na Lofotech, ale studoval ve Singapuru a pracuje pro švýcarskou firmu. Svět je malý…

Svolvaer, to byla pro nás Civilizace – velká Rema 1000, kde jsme doplnili zásoby a ochutnali místní pivo (docela dobré), sportovní obchody, kde jsme konečně! koupili plynovou bombu na vařič, a hlavně trajekt na pevninu. Jenže… trajekt odjíždí ze Svolvaeru každý den ve 4 odpoledne, a to je zpráva, která vás v 6 večer rozhodně nepotěší. Chvíli jsme nevěděli co dál. Pak jsme bloumali po Svolvaeru a vymýšleli, co budeme celý ten den dělat. A když byla beznaděj největší, všimli jsme si v přístavu, že v půl sedmé ráno jede osobní loď do Skutviku na pevnině! Plán byl zachráněn. Balanc na hraně po druhé.

Mapa naší cesty po Lofotech

Mapa naší cesty po Lofotech

Ráno ve 4 (i když co je na Lofotech ráno, když nezapadá Slunce, že) jsme se probudili do nejdelšího dne naší výpravy. Tentokrát jsme se rozhodli neponechat nic náhodě a u přístaviště lodí jsme byli už hodinu před odjezdem. No a než jsme se nadáli, v půl osmé jsme byli ve Skutviku. Odtud jsme chtěli stopovat a dostat se na hlavní silnici E6 z Narviku do Trondheimu. Ale zkuste si stopovat v ospalé severské vesnici kde projedou dvě auta za hodinu. Nezbylo nám nic jiného než jet autobusem, kterým jsme se dostali do Ulvsvagu. Mysleli jsme si, že teď už máme vyhráno a dostopujeme se až do Fauske, resp. národního parku Rago, ale chyba lávky. Ulvsvag je ještě vetší díra než Skutvik, a po E6 projíždí většinou jenom karavanisti na cestě z dovolených. A ti vám nezastaví, ani kdybyste se rozkrájeli. Ale protože autobus na jich jel až za 8 hodin, nezbylo nám nic jiného než trpělivě držet palec nahoru. Po 5 hodinách, jedné polévce a jedné Snickersce jsme se konečně dočkali. Zastavil nám Nor s vzezřením masového vraha, který měl v kufru svého VW Transporter motorovou pilu a dámské kolo. A jako vrah i řídil: E6 mezi Ulvsvagem a Fauske projíždí nádhernými horami utvářenými ledovcem, plnými jezer a vodopádů, ale také tunelů. A v tunelech nebyl pro našeho řidiče problém jet 100 km/h, přestože silnice byla mokrá a tunely obousměrné. Dovolíte malou odbočku? Ty tunely postavili ruští zajatci ve službách německých okupantů za 2. světové války. Neskutečná práce.

Mapa NP Rago

Mapa NP Rago

Ale dost kochání se přírodou: po dvou hodinách jízdy jsme vystoupili u odbočky k národnímu parku Rago. A nebyli jsme sami: Hned vedle nás totiž z aut vystoupila skupina asi 15 Čechů, kteří měli namířeno tamtéž. A když jsme po třech hodinách výstupu nádherným údolím řeky (připomíná to tu trochu Kanadu) k chatě Storskogvasshytta (první chata v NP Rago) narazili na kolonii stanů české výroby, bylo nám jasno: Rago je nejsevernější “český” národní park.

Údolí řeky v NP Rago

Údolí řeky v NP Rago

Přespali jsme u Storskogvasshytty a v pátek ráno vyčetli z map přítomných Čechů, kam vyrazit (na sehnání mapy vlastní nebyl čas). Po zkušenosti z Lofot mě z myšlenky na cestu na vrchol Rago bez mapy lehce mrazilo, a i šéf druhé skupiny (od pohledu “pan Radílek”) se tvářil trochu pohrdavě (“jak můžou jet do Norska bez mapy?”). Ale cesty v Ragu jsou značeny o poznání lépe než na Lofotech. Tedy až po vrchol samotného Raga. Tam, v krajině žulových kamenů a skal jako vystřižené z Vesmírné odysey (chybí už jenom zuřící gorily) si musí každý najít cestu vlastní. Bez mapy to ovšem byl problém, a tak jsme po několikahodinovém obcházením hory uznali porážku a utábořili se na jediné louce široko daleko.

Jurek S+R pod Ragem

Jurek S+R pod Ragem

Louka to byla pěkná, ovšem měla dva problémy: komáry a silný vítr. Naštěstí se oba fenomény vzájemně vylučovaly, resp. vítr vylučoval komáry. A v noci byl vítr opravdu silný. Ještě štěstí že bratři Jurkové navrhli náš stan opravdu fortelně, jinak už by se dnes proháněl širými pláněmi Nordlandu. Druhý den, v sobotu, jsme se vrátili ke Storskogvasshyttě a naplno si užili veškerý komfort, který toto prvotřídní turistické zařízení nabízelo (zdarma!). Plynový vařič, měkké postele, solární článek dodávající elektřinu, nádherné jezero s pitnou vodou poblíž a až nenorské dávky slunečního záření. Pohoda…

V neděli nás pak čekal sestup kolem jezera Lillverivatnet na silnici E6, odkud jsme měli v plánu dostat se co nejdál na jich stopem. Opět jsme se ocitli v dosahu civilizace a mobilního signálu a mě napadlo, že zkontroluji, v kolik že přesně jede vlak do Trondheimu (jenom pro jistotu, kdybychom nic nestopli). Ale to co mi Opera Mini ukázala mě zaskočilo: Zbývaly už jen jediné dva vlaky do Trondheimu, ve kterých bylo místo a kterými bychom stíhali letadlo domů. Ostatní byly beznadějně vyprodané. Nezbývalo tedy nic jiného, než koupit lístky: z mobilu, kartou, během stopování u silnice E6. Balanc na hraně potřetí.

Tající sníh na úpatí Rago

Tající sníh na úpatí Rago

Náš cíl bylo Fauske, asi 30 km vzdálené, ale podle proudu kempařů s karavany nám bylo jasné, že dostat se tam nebude žádná legrace. Až po hodině přijel na odpočívadlo chlapík v audině, a příští půlhodinu se zapnutým motorem neustále mluvil do telefonu. “Ten nás určitě vezme”, odtušil Peťa. A měl pravdu: když domluvil, rozjel se proti nám (přitom málem naboural do našich báglů) a se slovy “Fauske?” ukázal na dveře svého auta. A bylo to: cesta do Trondheimu byla volná! Řidič zjevně anglicky neuměl, a tak se ani nepokoušel zjistit, co jsme zač, ve Fauske na benzínce zahlásil “Fauske”, my poděkovali a vystoupili a on byl ten tam.

Fauske ovšem nebylo rozhodně místem, kde jsme chtěli strávit další den (náš vlak jel až v pondělí večer). Ve skrytu duše jsme pošilhávali po tom dostat se do Mo i Rany, což je město nějakých 200 km jižně od Fauske (podle Lonely Planet nejpřátelštější v celém Norsku). Silnice E6 ovšem zklamala – ani po 2 hodinách nám nikdo nezastavil, a protože začalo pršet, skončil náš poslední stop stejně jako ten první – neúspěšně.

Noc jsme strávili na plácku před místní školou, rušeni jenom školníkovým Mercedesem (inu Norsko, ale byl trochu starší…) a k ránu stavebními stroji. A přestože ve Fauske to v pondělí žije tak o 300% než v neděli, pořád je to město kde člověku asi opravdu nezbývá než jezdit dokola autem aby nemusel myslet na tu nudu všude kolem. Tak jsme alespoň vylezli na nedaleký kopec (výhled na fjord stál ovšem za to) a večer hurá na vlak.

Mapa cesty po Nordlandu

Mapa cesty po Nordlandu

Ve vlaku jsme rozluštili Tajemství vyprodaných vlaků: v úterý večer hrají v Trondheimu Iron Maiden, a “metly” z celého Severu už od neděle mířily na jih, aby vzdaly hold svým hrdinům. Nás ovšem jejich zájem stál nějakých 500 NOK (což byl rozdíl mezi zlevněnou jízdenkou Minipris – ty už byly vyprodané – a plnou cenou).

Trondheim, to byl teprve ten pravý civilizační šok. Z pustiny, kde za celý den potkáte třeba jen pár dalších lidí (Rago) jsme vpadli do metropole o 150 tisících obyvatel. A navíc ti metaláci všude kolem… Ještě že jsme si spravili chuť v místním bazénu. Ten vám má ideální parametry: stojí v přístavu hned na břehu moře a když si válíte šunky ve vířivce, od vln vás dělí jenom prosklená střecha…

Katedrála v Trondheimu

Katedrála v Trondheimu

Večer jsme tábořili na zahradě jednoho mého kolegy z práce (za což mu patří velký dík!). A ráno už jsme si to mířili na letiště. Nebýt incidentu s bezpečnostní službou, která mi zabavila speciální severskou marmeládu (Multesyltetoy – prý je moc tekutá, a co kdyby v ní byla výbušnina), nestál by let ani za řeč (i letušky byly na cestě do Trondheimu hezčí než na cestě zpáteční…). A v půl jedné už naše letadlo dosedlo v Ruzyni.

Když letadlo vzlétá, vždycky se musím smát. Ale ten pocit když přistane doma, to je úplně jiná liga…

PS: Kompletní fotogalerie z Norska