Luogo di Luigi » 2007 » January

V sobotu jsem úspěšně prodal kolo jednomu chlapíkovi, co se před nějakým časem přistěhoval do Amsterdamu z Angoly, uměl jenom portugalsky a německy a nikoho tady neznal. A tak se protly dva kruhy – zatímco on je na začátku svého holanského putování, já se ho tímhle příspěvkem chystám zakončit.

Pět měsíců mezi tulipány (obrazně, jelikož kvetoucí tulipány v tuto roční dobu nepotkáte) rozhodně stálo za to – od trampot s kolem (Bob mi za něj tentokrát nazpátek nabídl směšných 25 euro…) přes závodní nadšení v Maastrichtu a v Brabantech nebo cestu za Všudybudovým mistrem do Naardenu po jazzové vystoupení (to moje ovšem díru do světa neudělalo..). Taky jsem musel udělat exkurzi do holandského zdravotnictví a do světa místních gurmánů (sýrových a pivních). Ultimátním faktorem určujícím běh místního života byla ale Universiteit van Amsterdam, díky které jsem si vyzkoušel spoustu zajímavých věcí ke kterým bych se doma vůbec nedostal (třeba ono všudypřítomné sledování fotbalisty na videu)

A nebýt atletiky (a lidí z ASAV Aquila), nebyl bych se podíval na spoustu míst a dohromady ani nepoznal žádné Holanďany (na koleji je nenajdete, ve škole jen trochu…). Moje původní nadšení z toho, že se budu učit holandsky sice rychle vyprchalo potom co jsem zjistil, že všichni stejně umí anglicky, ale nějaké to chrochtání jsem snad stejně pochytil…

Tak to je tedy konec. Počítadlo Všudybudů se zastavilo na kulaté číslovce 10, i když možná ještě jeden (o úplně celém Amsterdamu) přibude. A já jdu balit…

Vezměte výkon nějakých sta koňských sil a vypusťte ho do prstů, rukou, nohou a hlav party jazzmanů a dostanete podobný nářez, který se uskutečnil včera v amsterdamském Café Alto. Na svědomí ho mělo pět muzikantů vedených místní saxofonistickou legendou Hansem Dulferem. Spoluhráči mu byli – saxofonista vzezřením i vystupováním podobný Keithu Richardsovi, basista podobný Jamesi Bondovi, a pianista s bubeníkem, kteří nebyli podobní nikomu, zato hráli rychleji než Pixa z Visáčů (a to je co říct).

Řeklo by se, že na osvědčených jazzových standardech se nedá nic vylepšit – omyl. Když bubeník v půlce vystoupení spustil sólo s kadencí samopalu vzor 23, vypadalo to že se rozhodl svůj nástroj definitivně rozbít.. A teď si představte že celou tu dobu sedíte asi tak metr od pódia na kterém se dějou takovýhle věci – ještě teď mi hučí v uších.

To se musí slyšet, to se musí vidět.

Asi třicet kilometrů severozápadně od Amsterdamu se na samotném břehu Severního moře nachází Egmond aan See. V tomto nevelkém letovisku (kdo by jezdil do Holandska k moři, že..) se každoročně touto dobou koná půl- a čtvrt maratón s masovou účastí a se specialitou, kterou jinde jen tak nenajdete – necelá polovina obou tratí vede po pláži, přímo na rozhraní pevniny a moře. No a na tu kratší štreku jsem se dneska vypravil i já.

Jak jsem ale už naznačil, nebyl jsem sám – závodu se účastnilo dalších asi 12 a půl tisíce běžců nejrůznější úrovně – od kenských profesionálů (ty ovšem běžný účastník nezahlédl) až po řadové Holanďany snažící se razantním způsobem shodit vánoční kila. A tak se opakoval obrázek známý z podobně populárních běhů: srocování na startu, běh indiánským způsobem (tedy střídaný s chůzí) krátce po něm, a zoufalá snaha dohnat zameškané vteřiny v posledních kilometrech závodu.

Trať ovšem stála za to. Po asi dvou kilometrech kroužení městem jsme se konečně dostali na pláž – a tam začala pravá Ježourovina. Na výběr byly dvě cesty – jedna rozbředlým pískem, který si potom co v něm proběhlo několik stovek běžců před vámi nezadal s říjnovou oranicí, a druhá na tenkém pruhu písku, který byl co chvíli smáčen zpěněnými vlnami moře, takže měl člověk nohy co chvíli nad kotníky ve vodě. A jako by to nebylo málo, ještě jste museli přikrčeni podlézat jakési molo, které tam nic netušící místní vystavěli.

Druhá část trati (po obrátce) vedla o poznání bukoličtější krajinou – pobřeží je v těchto místech obklopeno písečnými dunami, které našinci připomínají zvlněným profilem domov, a které jsou (dost podstatným) důvodem, proč je Holandsko ještě na světě. Dokonce jsou vyhlášeny chráněnou rezervací, a protože v nich žije divoká zvěř (třeba koně ), je do nich vstup jen na vlastní nebezpečí – to aspoň tvrdí tabulka na kraji Egmondu.

Ale to už se přiblížil Egmond a s ním i cíl. Ještě nabrat sponzorské suvenýry, prokousat se davem k šatně a davem ze šatny a je to – první zimní čtvrt maratón mám za sebou… (Jenom ten foťák jsem si s sebou nevzal, smůla).

Aktualizováno: Podle výsledků čtvrtmaratonu jsem skončil osmý,  i s časem přes 43 minut (africká konkurence totiž vyklidila pole a zúčastnila se jenom půlmaratonu..)

Nad Prahou nesměle probleskávaly první paprsky slunce, údolí řek byla přikryta mlhou, a já zvolna stoupal do výšky dvanácti kilometrů, ve které se odbyla valná část mého letu do Amsterdamu. Vždycky když se letadlo odlepí od země, chce se mi hrozně smát.

Aby taky ne, jen tak tak jsem totiž předtím vyvázl z osudu mého spolubydliče Gonzala – už už jsem vyrážel z domova když jsem si vzpomněl (resp. jsem byl upozorněn), že jsem nechal klíče od koleje v jiném batohu. Stejné rozvzpomenutí se ovšem nepotkalo Gonzala, jehož klíče teď leží někde v Barceloně. Pešek..

Na kolej jsem dorazil hodinku a půl před polednem, pozval kolegu Tomáše na polévku (chuťově vyztuženou glutamanem sodným a odpoledne jsem si dal první LVčko v novém roce v Amsterdamu. Potom mě ještě čekala schůzka nad projektem z logického programování, kterého se (podle názvu celkem logicky..) účastní jenom čtyři lidi. Témata jsou taková správně matfyzácká: napsat počítačového hráče pro Othello nebo návrh vlastního programovacího jazyka. No uvidíme..

A když už jsem se dostal oklikou ke škole, musím se taky pochlubit. Náš program (můj a Tomášův) na sledování fotbalistů na videu funguje! Udělal jsem k němu stránku, kde si můžete prohlédnout videa se sledovanými objekty a nebo stáhnout zdrojáky k tomu programu (pro v Matlabu se orientující čtenáře.. ).

Tak dobrou.