Luogo di Luigi » Máme rádi jazz

Včera jsem se zúčastnil jedné zajímavé hudební akce, se kterou vás prostě musím seznámit – jazzově-improvizačního workshopu. Omlouvám se za anglické výrazivo, slovník mi dává na výběr mezi výrazy “dílna”, “pracovní schůzka odborníků” nebo dokonce “menší závod”.

Kousek od naší koleje, skryt mezi (hyper)moderní zástavbou, se nachází Bimhuis. To je místo, kde se téměř každý večer koná nějaký jazzový koncert, jam session nebo nějaká podobná zábava; úterní večery jsou ve znamení improvizace. Přijít může každý, hudebním nástrojům se meze nekladou (dokonce i pěvečtí improvizátoři se najdou). A jelikož jsem se v posledních čtyřech týdnech oddával tréninkové pauze způsobené mou nemocí, nemohlo mi už nic bránit v tom, abych nezkusil své štěstí a vypravil se s kytarou na zádech vstříc hudebním múzám.

Workshop probíhá zhruba takto – na začátku mistr (jinak učitel z místní konzervatoře, který popisem odpovídá typickému posluchači jazzu, s dlouhými ponožkami a vytahaným svetrem) vysvětlí pravidla, a pak jeden hráč sebere odvahu, a vydá se na jeviště. Má přitom plán, melodii, text, cokoliv, a pozve si na pódium spoluhráče. Ti se přitom nemusí navzájem vůbec znát, dost často spolu nikdy předtím nehráli. Ale první hráč spustí, podle sebe. Ostatní se postupně přidávají, a dál už se improvizuje. Občas se stane, že místo aby hráči hráli spolu, hrají “proti sobě”, a tu je hlavní mistr zastaví, popíchne dobře míněnou výtkou, a pokračuje se dál.

Lidi co na tenhle workshop chodí, nejsou (zhusta) žádní profesionálové. Na ty dojde až po workshopu – to když se do improvizace pustí studenti konzervatoře. Ale po zkušenosti z minulého týdne, kdy na pódiu hrála trojice – arytmická saxofonistka, rachetický basák a afektovaný bubeník – bych zvědavému diváku doporučil spíše tu amatérskou produkci…

Ale zpátky k mojí účasti – když mému improvizačnímu číslu jsem si přizval basáka a bubeníka. To se ukázalo jako špatná volba. Po pěti minutách mého zoufalého bluesování a ještě zoufalejší snahy ostatních se ke mně přidat nebyl mistr příliš nadšený. Až když jsem se vydal po vyšlapanější cestě prosté melodie, začalo se z toho klubat něco, čemu se mohlo říkat improvizace. Tedy, žádný B.B. King to nebyl, ale schovívavý posluchač by v sále vydržel.

Povrch atletických stadionů (na který se už brzo vrátím) je ale pořád jistějším kolbištěm..