Luogo di Luigi » Už zase muzea?

Ačkoliv muzejím jsem již věnoval jeden příspěvek minulý týden, nemůžu si prostě pomoct – ještě jednu porci dneska přidám. Amsterdamem totiž včera doslova cloumala Muzejní noc, každoroční akce, při které příchozí nejsou vítáni jenom ospalým vrátným, ale veskrze zajímavým programem (a občas i tu kratšími, tu delšími frontami).

Sobota ovšem začala trochu jinak – výletem do Leidenu. Cestování je vám tady úplně jednoduché – v Amsterdamu stačí prostě přijít na hlavní nádraží, a do deseti minut se vezete v sedadlech vlaku, který neslyšně sviští přes letiště Schiphol a po půlhodince jízdy zastaví do Leidenu. Kdo by čekal, že cestou uvidí aspon kousek přírody, bude zklamán – venkov byl za okny vlaku sotva pět minut.

V Leidenu jsme nejdřív vyrazili obhlédnout tamní chloubu, větrný mlýn přetvořený na muzeum De Valk. V interiéru, jinak útulném, bylo na můj vkus až příliš mnoho obrazů větrných mlýnů, snad aby návštěvník nezapomněl, kde to vůbec je. Při odchodu nám byla doporučena návštěva muzea etnografického, že prý tam na výstavě jídla dostaneme najíst.

Na výstavu jídla ovšem naše muzejní karty nestačily – museli jsme si ke vstupu pomoci jedním eurem – a žádné hody se nekonaly. Dokonce bylo v celém muzeu jídlo zakázáno, snad z hygienických důvodů. Co dodat, výstava jak se na etnografické muzeum sluší obsahovala především cizokrajné pamlsky, jako tarantule, červy a sušené larvy…

Po jídelním fiasku jsme se vypravili do srdce Leidenu, na trh. Kromě sortimentu ne nepodobného našim vietnamským tržnicím tam oko návštěvníkovo zavadilo o nesčetná lákadla, jako sýry, ovoce nebo vafle. Ale nejlepší čich na dobrý nákup prokázal Tomáš – v (jak jinak než malém) obchůdku s kávou vybral ta nejlepší zrna, nechal je semlít, aby mu pak celý batoh voněl po kafi.

Když jsme se vrátili večer z Leidenu, patřičně uondaní, myšlenka na to, že já a Tomáš budeme celý večer chodit po muzejích nebyla úplně uvěřitelná. Zmobilizovali jsme však síly, a vyrazili – nejdřív do zoologické zahrady. Prohlídka zvířat potmě ale připomínala spíš Monty Pythonovský skeč “How Not Be Seen”; když průvodkyně nadšeně vykládala: “A v tomto výběhu nevidíte lva…”. Jediný kdo byl připraven na zájem a patřičně to dával najevo, byly sovy..

Další zastávkou bylo židovské muzeum. V expozici nemohl chybět Rembrandt (co by to bylo za muzeum, kde by nevisel aspon jeden jeho obraz…), a hlavně v ní nechyběly židle pro spočinutí unavených nohou. Když jsme nabrali síly, neodolali jsme vábeni jazzové hudby slibované v Anne Frank Huisu. Po další exkurzi po Novém a Starém kostele (v tom prvním se ozývala taneční hudba pochybného žánru a původu..) jsme zakotvili na břehu řeky Ij v takzvaném Nemu. Tohle muzeum se snaží dětem (a tedy i nám…) přiblížit fyzikální a vůběc vědecký svět, a tedy, musím smeknout. Nebýt pokročilé hodiny noční, vydržel bych si tam hrát asi až doteď.