30. 11. 2006

Matfyz vs. UvA I: Srovnání před koncem semestru

Už delší dobu se mi v hlavě klubala myšlenka na nějaké pěkné srovnání mé almy mater (Matfyzu) a jeho holandské kolegyně UvA. Takový sumář výhod a nevýhod, něco co by mohlo případně pomoci i následovníkům z řad Matfyzáků v rozhodování se nad poněkud strohým seznamem Erasmáckých dohod, kam že se to na semestr nebo dva vypravit.

Záměrně vynechám rozdíly administrativní, protože ty při výběru nehrajou zásadní roli – teda aspon u mě ne. A tak prvním rozdílem, kterého se čerstvě dorazivší matfyzák všimne je velikost třídy, a ročníku obecně. Učebny tu připomínají spíš třídy ze střední školy, a na přednášce se sejde tak deset až patnáct lidí. To na Matfyzu se vám stane i to, že je na přednášce víc lidí než míst k sezení (hlavně začátkem semestru, kdy dorazí i ti, co se pak ukážou až u zkoušky). Na druhou stranu na (aspon mnou) oblíbené malostranské přednášky na chodbě tady nenarazíte..

Dalším podstatným rozdílem je míra specializace jednotlivých oborů. Tak třeba já v Praze studuju program Informatika, obor Teoretická informatika, plán Umělá inteligence. Tady je všechno o stupen podrobnější – místní studenti se umělou inteligencí zabývají už jako bakaláři a na magisteském studiu (které mimochodem trvá jeden nebo dva roky, podle oboru) si vybírají užší specializaci – třeba informační systémy, data mining nebo zpracování jazyka. Podle mě to je trochu dvojsečná zbran (a víc se mi líbí matfyzácký přístup) – místní díky tomu můžou pracovat na specializovaných projektech dříve než u nás, na druhou stranu jim chybí části matematiky pro matfyzáka samozřejmé – třeba dneska narazil profesor na odmítavé vrtění holadských hlav nad pojmem “klika v grafu”. A s teorií množin tady taky nepochodíte…

Vztah vědy a školy se mi tady vůbec zdá přímočařejší než u nás – u studentů univerzity (tedy ne technické školy zaměřené na praxi) se předpokládá “vědecký přístup k řešení problémů” a že se budou tak nějak věnovat výzkumu (byť aplikovanému). Velká část jich proto pokračuje v doktorandském studiu. Nejspíš je to dáno strukturou holandské ekonomiky, která dokáže to dokáže ocenit a využít. “Pojídači koláčků” alias programátoři rutinních databázových aplikací ve VB.NET a XML se tedy na UvA nerodí..

Už to začíná vypadat příliš jednostraně – teď k těm špatným stránkám: třeba systém zkoušek je tady “divný”. Všechny jsou v jednom týdnu a časy určuje studijní oddělení. Pro mě to třeba znamená, že mám tři zkoušky ve dvou dnech.. Navíc opravné termíny jsou určovány taky centrálně – druhý je v únoru a třetí až na konci srpna (!). Je tady moc úkolů. Zadání úkolů jsou dost často nejasná a odpovědi učitelů vám do nich nevnesou jasno (prim v tomhle hrají databázisti..). A vůbec se s vámi tady nikdo nebaví česky.. 🙂

25. 11. 2006

Na okraj týdne hovoří…

Od posledního příspěvku uplynulo v místních grachtech hodně vody (přestože ta v nich teče rychlostí šnečí), a přiblížil se čas k napsání dalšího Všudybuda. Než k tomu ale dojde (a než se rozhodnu, jaké téma pro něj zvolit – mimochodem, volím mezi zásadním srovnáním Matfyzu a UvA a pojednáním o holandských sýrech – to jen na co je možné se tešit), ohlédnu se za sebou a za minulým týdnem.

  • Je mi třiadvacet. Tedy, včera mi bylo. Když mi bylo třináct, představoval jsem si, že až mi bude třiadvacet, budu mít plešatou hlavu a fousy – naplnilo se.. 🙂 (popravdě, trochu si vymýšlím, nic takového se nepamatuju). Tomášovi děkuju za dort (který za něj upekl pan Albert Heijn..), já přispěl jablečným koláčem z remosky – ještě zbyl..
  • Dneska jsem se měl zúčastnit štafetově-krosových závodů v Nijmegenu (kde vloni sněžilo), ale nakonec (i kvůli lehkému podzimnímu nachlazení) jsem místo toho spolupořádal jiný kros, kousek od Amsterdamu, v Landsmeeru. Přestože moje úloha spočívala v prostém stání u trati a směrování závodníků (mimochodem, kros to byl spíš pro mladší ročníky, do roku 1990, což vzhledem k bodu výše uvedenému zřejmě není můj případ), dostal jsem polévku a koláč plněný rozinkami. Taky jsem musel podávat instrukce v holandštině, což byl asi první případ kdy jsem narazil na dospělého Holanďana (konkrétně Holanďanku), který by neuměl anglicky.
  • Amsterdamskou sobotou cloumaly přípravy na den svatého Mikuláše (alias Sinterklaas), který tu je aspoň co se množství dárků týče daleko před Ježíškem. Slaví se samozřejmě až pátého prosince, ale už teď jsou ulice plné Mikulášů a lidí s obličejem obarveným načerno (dnes se v rámci politické korektnosti říká, že to je proto že se spouští komínem a dávají dětem dárky, ale pravda je taková, že jde o zpodobnění černých otroků z Afriky…)
  • Protože pořád se najde nějaký důvod slavit, Američané ve čtvrtek oslavili Den díkuvzdání. Brusinkový kompot na mě sice nezbyl, ale mnou upečený štrůdl zmizel rychle (ono ho taky moc nebylo, a musím přiznat, že na konzumaci jsem měl nemalý podíl).
  • A přestože ve středu hustě pršelo, amsterdamské technické služby to neodradilo od mytí ulic.

Tot ziens!

20. 11. 2006

Amsterdamský Všudybud VII: Utrecht

Dnešní Všudybud nebude tak úplně o Amsterdamu; spíš vůbec. Včera jsem se ale vypravil s místním ISN alias Mezinárodní Studentskou Sítí (??) do Utrechtu, a tak mi to nedá, abych malinko nevybočil z monotónního rytmu seriálu o místním hlavním městě.

Tak tedy – přestože dneska byste to do něj neřekli (je až čtvrtý mezi holandskými městy, co se velikosti týče), ve středověku to bylo největší město Nizozemských provincíí, mezi které třeba počítat i dnešní Belgii a část Lucemburska. Aby taky ne, když měl patřičný náskok – založili ho totiž už Rímané někdy v roce 47, což je třeba o dvanáct století dřív než Amsterdam. Tenkrát měl výhodnou polohu na jedné z větví delty Rýna, a dala se odtud pohodlně kontrolovat doprava na této řece jak ve směru do Atlantického oceánu, tak do Severního moře (a vlastně i do Německa, pardon, Germánie). Protože si ale Holanďané rádi hrají s přehradami, dneska místo mohutné řeky městem protéká kanál o šířce tak 6 metrů (a říkají mu Oudegracht, tedy Starý kanál).

Ze středověku si město zachovalo typickou spleť úzkých uliček a taky jednu zvláštnost. Dvě století tu stavěli katedrálu (to bylo ještě za katolických předreformačních časů), ale v 17. století přišlo tornádo, a půlku katedrály, zrovna mezi věží a zbytkem, zbořilo. Jenom odklidit kamení jim trvalo sto let (prý nebyly peníze…), a na obnovu tentokrát už prostestanského kostela už nedošlo. A tak tady mají katedrálu dvoudílnou – věž, pak 20 metrů nic, a pak zbytek.

Z dnešního Utrechtu stojí kromě univerzity – největší v Holandsku – (a spousty dalších věcí) za zmínku ještě muzeum hracích strojů. Exponáty vás spolehlivě přenesou do časů Járy Cimrmana (a jiných velikánů), a navíc připraví i témeř duchařský zážitek. To když průvodkyně spustí jeden takový klavír vybavený papírovou páskou, na které jsou zaznamenány uhozy a sešlapy pedálů (klavíristé prominou) Rachmaninova; a tak se dneska klaviatura rozpohybuje stejně jako kdyby na ní hrál samotný mistr, jen ho nebylo na židli vidět…

A na závěr tu máte ještě fotku “stromu” z nádvoří katolického muzea, bývalého kláštera – léty už ale malikno zreznul.. (je z roku 1967)

Socha stromu na nádvoří katolického muzea v Utrechtu

15. 11. 2006

Máme rádi jazz

Včera jsem se zúčastnil jedné zajímavé hudební akce, se kterou vás prostě musím seznámit – jazzově-improvizačního workshopu. Omlouvám se za anglické výrazivo, slovník mi dává na výběr mezi výrazy “dílna”, “pracovní schůzka odborníků” nebo dokonce “menší závod”.

Kousek od naší koleje, skryt mezi (hyper)moderní zástavbou, se nachází Bimhuis. To je místo, kde se téměř každý večer koná nějaký jazzový koncert, jam session nebo nějaká podobná zábava; úterní večery jsou ve znamení improvizace. Přijít může každý, hudebním nástrojům se meze nekladou (dokonce i pěvečtí improvizátoři se najdou). A jelikož jsem se v posledních čtyřech týdnech oddával tréninkové pauze způsobené mou nemocí, nemohlo mi už nic bránit v tom, abych nezkusil své štěstí a vypravil se s kytarou na zádech vstříc hudebním múzám.

Workshop probíhá zhruba takto – na začátku mistr (jinak učitel z místní konzervatoře, který popisem odpovídá typickému posluchači jazzu, s dlouhými ponožkami a vytahaným svetrem) vysvětlí pravidla, a pak jeden hráč sebere odvahu, a vydá se na jeviště. Má přitom plán, melodii, text, cokoliv, a pozve si na pódium spoluhráče. Ti se přitom nemusí navzájem vůbec znát, dost často spolu nikdy předtím nehráli. Ale první hráč spustí, podle sebe. Ostatní se postupně přidávají, a dál už se improvizuje. Občas se stane, že místo aby hráči hráli spolu, hrají “proti sobě”, a tu je hlavní mistr zastaví, popíchne dobře míněnou výtkou, a pokračuje se dál.

Lidi co na tenhle workshop chodí, nejsou (zhusta) žádní profesionálové. Na ty dojde až po workshopu – to když se do improvizace pustí studenti konzervatoře. Ale po zkušenosti z minulého týdne, kdy na pódiu hrála trojice – arytmická saxofonistka, rachetický basák a afektovaný bubeník – bych zvědavému diváku doporučil spíše tu amatérskou produkci…

Ale zpátky k mojí účasti – když mému improvizačnímu číslu jsem si přizval basáka a bubeníka. To se ukázalo jako špatná volba. Po pěti minutách mého zoufalého bluesování a ještě zoufalejší snahy ostatních se ke mně přidat nebyl mistr příliš nadšený. Až když jsem se vydal po vyšlapanější cestě prosté melodie, začalo se z toho klubat něco, čemu se mohlo říkat improvizace. Tedy, žádný B.B. King to nebyl, ale schovívavý posluchač by v sále vydržel.

Povrch atletických stadionů (na který se už brzo vrátím) je ale pořád jistějším kolbištěm..

10. 11. 2006

Amsterdamský Všudybud VI: UvA

Dnešní díl Všudybuda se zaměří na hlavní důvod, proč jsem tady – Amsterdamskou univerzitu, v holandštině Universiteit van Amsterdam alias UvA (zkratka navíc má tu výhodu, že se v ní nevyskytují pro holandštinu typické souhlásky ‘g’ a ‘r’, které způsobují drobnou nejistotu v cizincově mluvě).

Podle Šangajské univerzity je UvA na 102. až 150. místě ve světovém žebříčku univerzit, zatímco moje Alma mater je podle téhož žebříčku mezi dvoustým a třístým místem (obě školy přitom spojuje to, že na nich neučí ani jeden nositel Nobelovy ceny..). A to všechno přesto, že je mnohem mladší – její kořeny sahají do roku 1632, kdy vznikl malý spolek učenců s názvem Atheaneum Illustre. Ten ale nikdy neměl moc studentů – prý něco kolem dvěstě padesáti. Pořádná univerzita se z něj stala až v roce 1877, a dneska má lehce přes 23 tisíc studentů. Druhá amsterdamská univerzita, Svobodná univerzita (Vrije Universiteit) má studentů jenom 17 tisíc.

Jak se na takovou univerzitu sluší, je roztažená po celém městě – hlavním stanem je ovšem Oudemanhuisport 4, který má několik specialit; v průchodu před ním je bleší trh s použitými knihami a mapami (měli tam i mapu Prahy z počátku 20. století, kterou jsem promptně zakoupil, to abych se tady neztratil), a hlavně se v okolních uličkách záhadně ztrácejí kola, která se ovšem o několik dní později jako zázrakem objevují v rukou místních junkies, aby si je mohli jejich původní (nebo i nepůvodní) majitelé odkoupit za nějakých 10 euro… Já mám naštěstí všechny hodiny na jiném místě, v Roeterseilandu. To je komplex budov postavený k typickém amsterdamském stylu “vlaštovčího hnízda” – prostě se na sebe někdy před osmdesáti lety začaly lepit budovy různé velikosti a stavebního stylu, a tak to pokračovalo až do dneška. Nejvíc to asi připomíná dejvický ČVUT.

Co se tady vlastně studuje? Oblíbená jsou práva, všelijaké ty humanitní obory jako politologie, Evropská studia, Media’n’Communication (řečeno slovy jedné Newyorčanky), ekonomie,… …a pak je tu taky fakulta přírodních věd, na které jsem já, se svojí teoretickou fyzikou, biologií a počítači. Tady bych si dovolil malý povzdech: humanisté mají za každý předmět 10 kreditů (a jako předmět se počítá i příprava a účast na týdenní konferenci o světové chudobě), zatímco my od počítačů musíme vystačit s 6 kredity za předmět, přičemž limit na semestr (30 kreditů) je stejný… Většina magisterských oborů je v angličtině, domácí jazyk je vytlačen do bakalářkých oborů. To samozřejmě láká mezinárodní studenty, ať už na Erasmus nebo (častěji) na celé magisterské studium. Většina si vybírá (chytře) právě humanitní obory – z nízkého stavu úřednictva v budoucnu tedy strach nemám 🙂

Na člověka uvyklého matfyzáckému rytmu – začátek semestru, pohoda, půlka semestru, pohoda, blíží se zkouškové, začnu se učit, zkoušky, nějaký ten zápočťák a pak zase až do května pohoda – tady čeká lehké vystřízlivění – na většině předmětů se musí celý semestr dělat všelijaké úkoly, programy a příklady, a zkoušky jsou rozděleny na část v půlce semestru a část na konci semestru. Všechny zkoušky jsou navíc v jeden týden, centrálně vypsané, a náhradní termíny jsou (taky centrální) v únoru a nakonec v srpnu (doufám teda, že sem v srpnu nebudu muset..). Studium je navíc zaměřeno daleko víc na výzkum, a předpokládá se, že většina magisterských studentů bude pokračovat jako doktorandi. Tomu taky odpovídá velikost ročníku – plus mínus 30 lidí.

A oproti Matfyzu je tu ještě jeden podstatný rozdíl – zatím jsem o UvAcích neslyšel žádný vtip…

5. 11. 2006

Už zase muzea?

Ačkoliv muzejím jsem již věnoval jeden příspěvek minulý týden, nemůžu si prostě pomoct – ještě jednu porci dneska přidám. Amsterdamem totiž včera doslova cloumala Muzejní noc, každoroční akce, při které příchozí nejsou vítáni jenom ospalým vrátným, ale veskrze zajímavým programem (a občas i tu kratšími, tu delšími frontami).

Sobota ovšem začala trochu jinak – výletem do Leidenu. Cestování je vám tady úplně jednoduché – v Amsterdamu stačí prostě přijít na hlavní nádraží, a do deseti minut se vezete v sedadlech vlaku, který neslyšně sviští přes letiště Schiphol a po půlhodince jízdy zastaví do Leidenu. Kdo by čekal, že cestou uvidí aspon kousek přírody, bude zklamán – venkov byl za okny vlaku sotva pět minut.

V Leidenu jsme nejdřív vyrazili obhlédnout tamní chloubu, větrný mlýn přetvořený na muzeum De Valk. V interiéru, jinak útulném, bylo na můj vkus až příliš mnoho obrazů větrných mlýnů, snad aby návštěvník nezapomněl, kde to vůbec je. Při odchodu nám byla doporučena návštěva muzea etnografického, že prý tam na výstavě jídla dostaneme najíst.

Na výstavu jídla ovšem naše muzejní karty nestačily – museli jsme si ke vstupu pomoci jedním eurem – a žádné hody se nekonaly. Dokonce bylo v celém muzeu jídlo zakázáno, snad z hygienických důvodů. Co dodat, výstava jak se na etnografické muzeum sluší obsahovala především cizokrajné pamlsky, jako tarantule, červy a sušené larvy…

Po jídelním fiasku jsme se vypravili do srdce Leidenu, na trh. Kromě sortimentu ne nepodobného našim vietnamským tržnicím tam oko návštěvníkovo zavadilo o nesčetná lákadla, jako sýry, ovoce nebo vafle. Ale nejlepší čich na dobrý nákup prokázal Tomáš – v (jak jinak než malém) obchůdku s kávou vybral ta nejlepší zrna, nechal je semlít, aby mu pak celý batoh voněl po kafi.

Když jsme se vrátili večer z Leidenu, patřičně uondaní, myšlenka na to, že já a Tomáš budeme celý večer chodit po muzejích nebyla úplně uvěřitelná. Zmobilizovali jsme však síly, a vyrazili – nejdřív do zoologické zahrady. Prohlídka zvířat potmě ale připomínala spíš Monty Pythonovský skeč “How Not Be Seen”; když průvodkyně nadšeně vykládala: “A v tomto výběhu nevidíte lva…”. Jediný kdo byl připraven na zájem a patřičně to dával najevo, byly sovy..

Další zastávkou bylo židovské muzeum. V expozici nemohl chybět Rembrandt (co by to bylo za muzeum, kde by nevisel aspon jeden jeho obraz…), a hlavně v ní nechyběly židle pro spočinutí unavených nohou. Když jsme nabrali síly, neodolali jsme vábeni jazzové hudby slibované v Anne Frank Huisu. Po další exkurzi po Novém a Starém kostele (v tom prvním se ozývala taneční hudba pochybného žánru a původu..) jsme zakotvili na břehu řeky Ij v takzvaném Nemu. Tohle muzeum se snaží dětem (a tedy i nám…) přiblížit fyzikální a vůběc vědecký svět, a tedy, musím smeknout. Nebýt pokročilé hodiny noční, vydržel bych si tam hrát asi až doteď.

1. 11. 2006

Amsterdamský Všudybud V: Ráj cyklistů?

První věc, kterou musí čerstvě příchozí návštěvník Amsterdamu vzít na vědomí, jsou kola. Jsou prostě všude. Už několik mých předchozích referátů o tento artefakt holandského univerza zavadilo, takže pravidelný čtenář jistě nebude tímto zjistěním překvapen. Dneska zkusím cyklistickou mozaiku posadit na solidní základ – řeč bude totiž o stezkách, po kterých se tu můžete (nejen) na kole prohánět.

Totiž – jestliže kola jsou všude, pak i cyklostezky musí být všude. Pro taky ne, vždyť tu je všude (prachobyčejná) rovina. V každé ulici najdete necelý metr široký vyhrazený pruh pro cyklisty, na hlavních cyklotazích pak takový pruh okupuje celou šířku ulice, s vyjímkou tramvajového pásu, na kterém se navíc tísní auta. A to nemluvím o speciálních rádobychodnících, na kterých jste úplně odděleni od dvoustopých vozidel.

Ovšem pozor – o pach spáleného benzínu ani na takovýchto cestách nepřijdete. Kromě kol se na nich totiž můžou pohybovat i skůtry a dokonce i malá auta pro dvě osoby. Pod pojmem auto si ale nepředstavujte žádný Smart – místní varianta je proti Smartu tak tříčtvrtinová, velikostně (ale nikoli vzhledově) odpovídá snad oblíbenému Velorexu. Kdesi jsem se dočetl, že by pro ně měl platit teoretický rychlostní limit 30 km/h. Radar v oku tedy nemám, ale tipoval bych, že hlavně skůtry se tímto limitem řídí asi stejně jako náš pan policejní prezident…

Na jedno si ale musím postežovat – je to dlažba, kterou jsou stezky vyloženy. Tedy, tam kde zůstali urbanisté konzervativní a podrželi se tradičního (pro odlišení od běžné silnice lehce načervenalého) asfaltu, srdce cyklistovo plesá a kolo nedrnčí. Ale tam, kde převážila estetika nad užitkem, a kde musíte na kole překonávat hrboly v dlažbě, to je jiná. A třeba v severní části Amsterdamu, kam jezdím na úterní tréninky (teda aspon jezdil jsem) se pustili do rekonstrukce, při které asfaltovou cestu nahradili dlážděnou…

Otazník v nadpisu by se tedy zdál na místě (jinak bych ho tam ani nedával…), ale vlastně – podobný článek o pražských cyklostezkách by byl nejspíš mnohem kratší…