Luogo di Luigi » Za Všudybudovým Mistrem

Ode dnešního dílu nečekejte pokračování středečního seriálu, byť lehké prolínání nemůžu vyloučit. Ale protože tento příspěvek bude spíše deníčkového rázu, nepřišlo mi vhodné ho do seriálu zařazovat.

O víkendu se totiž nad Amsterdamem umoudřilo počasí, a oproti stavu tak z půlky týdne to bylo doslova nebe a dudy – skoro jasno, a hlavně bez deště. Díky tomu jsme mohli uskutečnit plánovaný cyklisticko-poznávací výlet do Naardenu, místa českému turistovi velmi příhodného, jelikož na kousku České republiky je zde pochován Jan Amos Komenský.

Vyrazili jsme zčerstva v půl jedenácté… …v šestičlenné sestavě, v níž kromě mě a Tomáše nechyběly demografky Lucka a Linda, můj spolubydlič Gonzalo a Američanka Taylor. Ještě na poslední chvíli jsme vzali nářadí na kolo, co kdyby se něco stalo, a Bob byl příliš daleko… První zastávkou na cestě bylo městečko Muiden, asi 11 km východně od Amsterdamu, vše po cyklistické stezce, auta nevidno. V Muidenu (který samozřejmě přesně odpovídá definici domečku pro panenky z předchozího článku) je jeden z nejstarších hradů v Holandsku, z roku 1280. Vyzbrojeni Muzejní kartou (která za 20 euro zajišťuje vstup do asi 400 muzejí po celém Nizozemí na jeden rok) jsme neohroženě vstoupili do útrob hradu. Expozice byla celkem pěkná, i když největší atrakce, videohra simulující rytířský souboj, byla neustále v obležení jakýchsi malých dětí, které si nedaly vysvětlit, že my jsme přece taky ještě trochu děti…

Po asi 6 kilometrech jsme dorazili do Naardenu. To je ještě menší město než Muiden, s ještě menšími uličkami, a ještě menšími okny, a vůbec, a nejlepší pohled je na něj tak ze stometrové výšky, jelikož má zachovalé barokní opevnění vypínající se do dvanáctihvězdy a obkopené kanály. Před Naardenem se ale stala mrzutost – Američanka Taylor píchla kolo, a tak nás čekala jeho oprava.

Předtím jsme ale vyrazili do muzea Jana Amose. Před naardenským kostelem stojí jeho velká socha, s českými nápisy (není divu, nechalo jí tam postavit Československo roku 1957), a v jeho muzeu o ne-Čecha téměř nezavadíte. A tak zatímco česká část naší výpravy byla u vytržení z českých nápisů, českých věnců u Komenského hrobu (jeden z nich byl i ze ZŠ Nad přehradou…) a českého filmu promítaného v kinosále, Španěl a Američanka jenom znuděně postávali před muzeem, nevědouce, co že na tom muzeu vlastně máme…

Ještě nás ale čekala oprava kola. Tedy, v českých podmínkách, s českým kolem, a českým nářadím záležitost na 10 minut. Ne tak na nádvoří před kostelem v Naardenu. Což o to, nářadí jsme měli, ale při rozebírání zadního holanského kola bržděného holandskou ruční brzdou a opatřeného holandským ručním řetězem jsme strávili dobrou hodinku, a nakonci jsme stejně, špinaví až za špičkami bot, museli konstatovat neopravitelnou závadu – díru kolem ventilku…

Poté, co jsme se umyli od oleje (já s Tomášem jsme pro ten účel zašli do jednoho vinařství, kde v kuchyni měli, nevěřili byste tomu, sklenici Pilsner Urquell), jsme vyrazili nazpátek, přitom jsme se střídali ve vezení Taylor na nosiči kola a v souběžném vedení jejího kola. Kolem osmé jsme úspěšně přistáli na Prins Hendrikkade. Tedy, konec dobrý, všechno dobré.

A nakonec ještě malou odbočku: Vypadá to, že zkoušky se mi podařilo srovnat na pondělí a úterý, takže bych se měl objevit ve Zdeslavicích, aspon na poslední dva dny, čili i v Číhošti… Dobrou.