Luogo di Luigi » Hart van Brabantloop

Máte rádi štafety? Vím, na tohle téma proběhlo v Kovošrotu několik (někdy i bouřlivých) diskusí. Dneska se pokusím poodhalit u nás pravděpodobně neznámou stránku této oblíbené disciplíny. Včera jsem se totiž zúčastnil takové “menší” atletické akce v barvách studenstké atletické organizace A.S.A.V. Aquila, a sice 23. ročníku Hart van Brabantloop, alias Běhu srdcem Brabantska. To je závod patnáctičlenných smíšených štafet (9 kluků, 6 holek) na asi 120 kilometrů, přičemž délka jednotlivých úseků je mezi 5 a 12 kilometry.

Jak už naznačuje název závodu, závod se konal v samém centru provinci Noord-Brabant, v Tilburgu. To je město u nás známé snad jen tím, že za místní fotbalový klub kdysi kopal Tomáš Galásek, a pro turistu je jinak docela nezajímavé – prostě město, no. Z Amsterdamu je to asi 70 minut autem, jak jinak než po dálnici.

Abych ale nepředbíhal: když jsem se včera ráno probudil, moje vyhlídky na účast v závodě nebyly právě růžové. Z Amsterdamu jsme totiž vyráželi v 5:15 autem, a já se vzbudil přesně v 5:09. Zapomněl jsem totiž, že budík, který jsem si předtím nastavil, je zapnutý jenom v pracovní dny… Nechápu, jaktože jsem se sám od sebe vzbudil, ale jeden rychlý telefonát všechno vyřešil a v půl šesté už jsem si spokojeně podřimoval v autě do Tilburgu. Rychlé ranní vstávání ovšem způsobilo, že jsem stihnul popadnout jenom 8 Horalek, po chlebu ani stopy. Snídaně se tedy odbyla čistě v diktátu arašídů, což se lehce projevilo na stavu mého žaludku…

V Tilburgu jsme na nádraží vypůjčili kola (mimochodem zadarmo, jelikož nás sponzorovala půjčovna kol…) a jeli jsme na start. Kolo bylo vůbec důležitou součástí závodu – na start každého úseku se musel dotčený běžec nějak dopravit, a při běhu mu sekundoval další člen týmu právě na kole, přičemž mu také vezl věci.

Závod byl rozdělen asi do 4 etap, v každé etapě byly 3 až 6 úseků. Etapa začínala hromadným startem (mimochodem, závodu se zúčastnilo asi 100 štafet), počítal se pak celkový čas ze všech etap. Aquila postavila do závodu dvě štafety, áčko a béčko. Já byl v běčku, a běžel jsem šestý úsek, 11,7 km. Ačková štafeta měla hodně silné obsazení (s ambicemi na vítězství), včetně 9 španělských borců ze Salamanky. Z nich nejlepší (který běžel stejný úsek jako já) běhá steepla za 8:56, a mezičas na desítce byl pod 31 minut… Já si běžel tempem Lvčka (poslední kilák za 3:30, jinak asi 3:35 – 3:40), až na malé orientační zaváhání, kdy jsme ani já, ani můj holandský cyklistický průvodce nevděli, kudy dál, a prodloužili jsme si cestu tak o 200 metrů, se běželo dobře. Jak by taky ne, po rovince a na asfaltu… Ježour by si tady liboval.

Ještě ke španělské účasti v závodě: Asi před dvěma roky se jeden Amsterdamčan (člen Aquily) vypravil na kole do Salamanky. Když tam po měsíci dorazil, odstudoval jeden semestr jako výměnný student, a po další čtrnácti dnech na kole se vrátil, pozval známé ze Španělska na lonský ročník. Přijeli, a letos přijeli zase. Také díky nim naše “áčko” zvítězilo jak loni, tak letos. Moje štafeta byla celkově pátá (myslím, výsledky ještě nemám), ale vyhráli jsme cyklistickou podsoutěž. Týmy, jejichž členové se dopravovali všude na kole (a pro mě to za včerejšek znamenalo takových 70 km v sedle, s batohem na zádech) totiž měli vlastní soutěž. Naše áčko samozřejmě taky všude cestovalo na kole, ale z cyklistické tabulky se odhlásilo, “abyste taky něco vyhráli vy…”

Večer pak proběhla párty v holandském stylu – tedy “tuc tuc tuc tudu tuc tuc tudu tudu tuc tuc…”. Většina lidí zůstávala přes noc na karimatkách v tělocvičně, já (nemaje téhož) jsem asi v 11 vyrazil autem do Amsterdamu.

Jo a pro zájemce z řad atletických statistiků – našel jsem výsledky z NSK Teams v Maastrichtu, 9. září.