Luogo di Luigi » 2006 » October

Kdyby mě dneska v noci přistihl Gonzalo jak vykřikuji ze spaní: “Auta, auta… Ne, prosím vás, už žádná auta…”, nebylo by to náhodou. Dnešní okružní jízda kolem Alkmaaru by v tom nebyla nevinně.

Zrekapitulujme si ale události posledních pár dnů: Ve čvrtek jsem nejdřív napsal písemku ze strojového učení, jakžtakž, uvidíme… Pak jsem byl v nemocnici na kontrole mé zanícené nohy – ta je skoro v pořádku, chystám se jí provětrat lehkým klusem někdy začátkem příštího týdne. A večer pak s lehkým zpožděním způsobeným dopravními problémy v Porůří dorazili mamka s taťkou a s Jirkou (alias Cigim). Když se po lehké večeři chystali vyrazit ze dvora mé koleje směrem do hotelu Formule 1, objevil se malý problém – vrátný, v návalu horlivosti, ale spíš protože to tak dělá každý den, zamkl výjezd ze dvora, a my se nemohli dostat ven. Několik desítek minut čekání a zvonění na různé strany přineslo odpověď a výsledek – vrátný se vrátil na běžnou obchůzku, a odemkl nám.

V pátek jsme vyrazili do muzea Vincenta Van Gogha. Osobně doporučuji (i když spíš v sezóně, kdy muzeum neokupuje toli návštěvníků jako teď), a to i milovníkům jiných velikánů, konkrétně cimrmanologů. Vincent Van Gogh je totiž zvěčněn všehovšudy na třech fotografiích. Jednu mají i v muzeu. Mistr na ní sedí v dlouhém kabátu a s klouboukem vraženým do čela… …zády k objektivu. A tak jediná jeho podoba, která se nám dodnes zachovala, je na jeho autoportrétech, což jak jistě uznáte je nestydatá manipulace historií. Ale byl to génius.

Odpoledne pak nastala naše oblíbená variace na téma Auto, Dvůr koleje a Zamčený výjezd. Tentokrát však zpestřený o majitele zánovní Audiny, který stál na naší straně barikády, a pokoušel se ji pomocí tažného zařízení a konských sil německé výroby vylomit. Marně.

Dneska jsme dokončili výpravu za holandským výtvarným uměním návštěvou Rijksmusea. Expozice je to komplexní, Noční hlídku, Mlékařku i další slavné obrazy Rembranta, Vermeera a ostatních tam najdete, jen je trochu, no, malá. Muzeum je totiž z velké části v opravě.

Před původně plánovaným výletem do Naardenu jsme si ještě udělali lehkou projížďku do Alkmaaru. Toto nevelké a téměř malebné město je centrem sýra – každý pátek v létě se tu konají velké sýrové trhy, dokonce největší v Holandsku. Pro nás už ale navždy zůstane městem dopravní zácpy. Po půlhodinové procházce jsme totiž nasedli do auta vstříc Amsterdamu. Lehký deštík, který patrně znemožnoval provádění dalších vylepšení na příbytcích místních, vyhnal Holanďany do ulic, za volanty jejich motorových miláčků. Když jsme za hodinu a půl (!) opuštěli Alkmaar, po chvílích strávených plazením se v kolonách, které stály snad ve všech směrech a průzích, Naarden byl už jenom mizející chimérou.

Ale všechna voda jednou steče dolů, a to že píšu tyto řádky je důkazem, že jsme se do Amsterdamu nakonec dostali. Zbytek mé rodiny teď veze naše škodovka domů, do Prahy, a já tady ještě dva měsíce pobudu..

Tenhle díl Všudybuda je poněkud neplánovaný, ale možná o to zajímavější bude. Pro ty z vás, co to ještě neví: Od minulé středy jsem se potácel s horečkou, a nevěda co to je (chvíli jsem si myslel, že mi třeba prodavačka v obchodě umolousanou rukou housku podala), léčil jsem to “po našem”, tedy Paralenem a vitamíny.

Horečka ale pořád nepřestávala, a navíc se k ní přidal zánět v levé noze. Poslechl jsem tedy rady snad budoucího doktora Ježoura: “Běž za šamanem do černošský čtvrti, bude levnější” a v sobotu jsem vyrazil s Tomášem vstříc Onze Lieve Vrouw Gasthuis, tedy nemocnici.

Stanice pohotovosti tady mají připravenou na turisty, jen co je pravda. Vyplníte formulář, pěkně anglicky, vyptají se vás, co vám schází, zase anglicky, a pak vám bez přípravy od pasu vpálí do ucha teploměr (to už holandsky…). Když ho po třech sekundách a jednom pípnutí vyndají, máte počáteční diagnózu za sebou. Pak následuje čekání na distribuci k doktorům. Nutno podotknout, že čekání je to dlouhé, někteří pacienti proto s sebou berou celé rodiny. Například jedna plačící žena s sebou přibrala tři dcery, matku, a malé dítě jedné z dcer.
Po asi tříhodinovém střídavém prohlížení doktory a polehávání na papírovým prostěradlem potažené posteli jsem se dozvěděl verdikt – poležím si v nemocnici, s elegantní trubičkou pro dávkování antibiotik k tomu.
Nemám naštěstí mnoho zkušeností s nemocnicemi českými, nicméně jak vypadají pokoje tady, inu, luxus. Stavitelné postele, vše v elektrice, univerzální dálkový ovladač na televizi (ta je pro každého samostatná nad postelí) a přivolávač na sestřičku (ta ovšem musí obhospodařit pokojů několik), a co víc – když mi Tomáš přinesl na pokoj můj notebook a já ho zapnul, nevěřil jsem vlastním očím – výběr wifi sítí, jen zmáčknout a připojit se. Musím ale přiznat, že s těma sítěma to nebyla záležitost nemocnice, ale toho, že Amsterdam je prostě takových sítí plný…

Myslím že i toho největšího potenciálně nemocného euroskeptika (mimochodem, Václav Klaus je nastydlý..) by aspon vnitřně potěšilo, že za takovýto servis nemusí zaplatit ani euro – v Holandsku se totiž ze zdravotního pojištění hradí nejen pobyt v nemocnicích, ale třeba i startovné na běžeckých krosech. A s Evropskou kartou zdravotního pojištění se na mě vztahují stejné poplatky jako na domácí (tedy žádné). Malé upozornění je ovšem na místě: Cestovní pojištění se zdá se stále hodí, jelikož třeba v lékárně mi nechtěli kartu uznat a musel jsem zaplatit plnou cenu. A kromě toho, zdravotnictví má málo peněz všude, a sledovat reformní zákony procházející skrze Staaten-General (místní parlament) není pro našince úplně snadné (taky proto, že jsou holandsky..).

No a já? Mě včera z nemocnice pustili, teď se léčím doma, a brzo Vám napíšu znovu, jen co dodělám zkoušky (ano, už je to tady…).

Včera se stala na poměry mého pokoje zvláštní věc: Gonzalovi, jinak vášnivému kuchaři, přivezl jeho kamarád, který do Amsterdamu přijel odběhnout místní maratón (mimochodem, byl v neděli, a já místo abych běžel hrál fotbal), počítač. A tak se stalo co se muselo stát – když jsem přišel včera ve čtvrt na deset večer z tréninku, nebylo ještě nic hotového k večeři. Gonzalo se totiž tak nějak zapomněl u počítače (jak známý to obrázek v mém případě…), a tak bylo vaření na mě.
Ale nemyslete si – na svého spolubydlícího se nemůžu stěžovat ani v nejmenším. Tahle příhoda slouží jenom jako záminka, jak se dostat k oblíbenému tématu všech babiček a maminek – vaření. Tak vaří tu dobře, to nemohu říct. Gonzalo je totiž výborný kuchař, dokonce jeden semestr biologie studoval dálkově, aby mohl absolvovat půlroční kuchařský kurz, a v létě pracuje v Barceloně v restauraci jako (pomocný) kuchař. A co je hlavní – vaření ho baví, což mělo v minulých týdnech za následek mé lehké zpohodlnění…

Jaké menu tedy bývá na našem kolejním stole? Španělé příliš nemilují koření, naopak milují těstoviny, rýži, zeleninu, olivový olej a víno. A když se to dá dohromady s pověstnou jižanskou lehkostí, musí z toho nutně vzniknout velká dobrota. Sliny se mi sbíhají pomyšlením na kuřecí stehýnka se žampiony a rýží Basmati. Ale i já se občas nenechám zahanbit. Z domova přivezené zásoby mouky se povážlivě tenčí, také proto, že si o víkendu prostě nemůžu odpustit tvarohové buchty. Tvaroh tu sice mají poněkud tekutější než ten náš, ale moje remoska se s tím nějak popere – výsledek sice nebývá vizuálně oblažující, nicméně chuťově nezklame. A o chuť by nám mělo jít především.

Trochu ošemetná situace je tady s místním chlebem – po delším pátrání se mi podařilo najít u Alberta Heijna chleba německého typu (tedy i toho českého) – bohužel jenom v trvanlivé, tudíž ne tak dobré variantě. Holandský chleba je totiž sice dobrý, ale, jak to říct, no prostě moc houbový. Takže třeba šunkové Lipno na něj nenamažete. A namažete-li, nepochutnáte si. A pochutnáte-li si, jen do času.

Celkově je Holandsko se svými sýry a palačinkami zemí gurmánům pohostinnou, ale o tom více v některém příštím Všudybudovi.

Holandsko je zemí v mnoha směrech výjímečnou. Rozhodně se nedá ale říct, že by nějak “vyčuhovalo” – právě naopak – průměrná nadmořská výška je tady 11 metrů a 60 procent obyvatel žije pod úrovní mořské hladiny. Takže ani ten nejvyšší kopec, Vaalserberg, se svými 322 a půl metry nemůže nic změnit na poněkud placatějším vzezření místní krajiny.

Značná část území byla totiž vydobyta, doslova vyrvána ze dna moře. To jsou ty známé poldery, na jejichž úrodných lánech se dneska pasou ovce, a kolem se prohánějí všudypřítomní cyklisté. Poldery samozřejmě nejsou čistě holandskou specialitou, sem tam nějaký najdete i u nás. V Holandsku jich je však přes tři tisíce, a celá jedna provincie – Flevoland – je jimi vytvořena. Mají tu na to takové pěkné úsloví – “Bůh stvořil svět, a Holanďané stvořili Holandsko”.

To všechno ale nebylo hned (jinak by to Pán Bůh určitě za ten týden stihnul sám). Ve dvanáctém století začaly vznikat první “dijky” – tedy hráze zabranující záplavám a umoznující nerušené zeměobdělávání na pevnině. Ve dvacátém století pak nastal hlavní rozmach těchto vodních děl. Na přelomu dvacátých a třicátých došlo (prostřednictvím hráze nazvané Afsluitdijk, až do letošního dubna nejdelší hrází světa – 32 km – než jí o kilometr překonali Korejci) k oddělení dnešního Ijsselmeer od Severního moře. Mimochodem, píše o tom Karel Čapek v Obrázcích z Holandska. V následujících letech pak došlo k odčerpání vody z části jezera, a tak roku 1986 vznikl Flevoland.

Největší mořský monument ale najdete na západním pobřeží, v deltě Rýna. Ta se potýkala trvale s povodněmi, a jelikož je v létě tak nějak pořád víc teplo (a ne každý je tak chytrý, aby si pořídil hausbot, jak poznamenal Kuba v jednom komentáři), řekli si místní – “no co, postavíme prostě o pár metrů vyšší hráze, a bude.” Tak tedy mezi lety 1958 a 2002 vznikly Delta Works, které jsou největší jednorázovou stavbou v historii lidstva a American Society of Civil Engineers je zařadila mezi sedm novodobých divů světa.
Tak to tedy je – když už Holandsko nemůže vyčnívat do výšky, nenechá se zahanbit aspon šířkou…

Ode dnešního dílu nečekejte pokračování středečního seriálu, byť lehké prolínání nemůžu vyloučit. Ale protože tento příspěvek bude spíše deníčkového rázu, nepřišlo mi vhodné ho do seriálu zařazovat.

O víkendu se totiž nad Amsterdamem umoudřilo počasí, a oproti stavu tak z půlky týdne to bylo doslova nebe a dudy – skoro jasno, a hlavně bez deště. Díky tomu jsme mohli uskutečnit plánovaný cyklisticko-poznávací výlet do Naardenu, místa českému turistovi velmi příhodného, jelikož na kousku České republiky je zde pochován Jan Amos Komenský.

Vyrazili jsme zčerstva v půl jedenácté… …v šestičlenné sestavě, v níž kromě mě a Tomáše nechyběly demografky Lucka a Linda, můj spolubydlič Gonzalo a Američanka Taylor. Ještě na poslední chvíli jsme vzali nářadí na kolo, co kdyby se něco stalo, a Bob byl příliš daleko… První zastávkou na cestě bylo městečko Muiden, asi 11 km východně od Amsterdamu, vše po cyklistické stezce, auta nevidno. V Muidenu (který samozřejmě přesně odpovídá definici domečku pro panenky z předchozího článku) je jeden z nejstarších hradů v Holandsku, z roku 1280. Vyzbrojeni Muzejní kartou (která za 20 euro zajišťuje vstup do asi 400 muzejí po celém Nizozemí na jeden rok) jsme neohroženě vstoupili do útrob hradu. Expozice byla celkem pěkná, i když největší atrakce, videohra simulující rytířský souboj, byla neustále v obležení jakýchsi malých dětí, které si nedaly vysvětlit, že my jsme přece taky ještě trochu děti…

Po asi 6 kilometrech jsme dorazili do Naardenu. To je ještě menší město než Muiden, s ještě menšími uličkami, a ještě menšími okny, a vůbec, a nejlepší pohled je na něj tak ze stometrové výšky, jelikož má zachovalé barokní opevnění vypínající se do dvanáctihvězdy a obkopené kanály. Před Naardenem se ale stala mrzutost – Američanka Taylor píchla kolo, a tak nás čekala jeho oprava.

Předtím jsme ale vyrazili do muzea Jana Amose. Před naardenským kostelem stojí jeho velká socha, s českými nápisy (není divu, nechalo jí tam postavit Československo roku 1957), a v jeho muzeu o ne-Čecha téměř nezavadíte. A tak zatímco česká část naší výpravy byla u vytržení z českých nápisů, českých věnců u Komenského hrobu (jeden z nich byl i ze ZŠ Nad přehradou…) a českého filmu promítaného v kinosále, Španěl a Američanka jenom znuděně postávali před muzeem, nevědouce, co že na tom muzeu vlastně máme…

Ještě nás ale čekala oprava kola. Tedy, v českých podmínkách, s českým kolem, a českým nářadím záležitost na 10 minut. Ne tak na nádvoří před kostelem v Naardenu. Což o to, nářadí jsme měli, ale při rozebírání zadního holanského kola bržděného holandskou ruční brzdou a opatřeného holandským ručním řetězem jsme strávili dobrou hodinku, a nakonci jsme stejně, špinaví až za špičkami bot, museli konstatovat neopravitelnou závadu – díru kolem ventilku…

Poté, co jsme se umyli od oleje (já s Tomášem jsme pro ten účel zašli do jednoho vinařství, kde v kuchyni měli, nevěřili byste tomu, sklenici Pilsner Urquell), jsme vyrazili nazpátek, přitom jsme se střídali ve vezení Taylor na nosiči kola a v souběžném vedení jejího kola. Kolem osmé jsme úspěšně přistáli na Prins Hendrikkade. Tedy, konec dobrý, všechno dobré.

A nakonec ještě malou odbočku: Vypadá to, že zkoušky se mi podařilo srovnat na pondělí a úterý, takže bych se měl objevit ve Zdeslavicích, aspon na poslední dva dny, čili i v Číhošti… Dobrou.

Holandsko, jsa zemí malou, ale přesto početně zalidněnou, si nikdy nemohlo dovolit nějakou moc velkou prostorovou roztahovačnost – jediné území (nepočítaje v to kolonie), na které se mohl Holanďan hledající neobdělanou půdu obrátit, bylo mořské dno. A jak sami uznáte, to se samo nezíská.

Nejspíš právě proto v generacích domorodců vykristalizovala (nesčetným opakováním trochu otřepaná) pravda, že co je malé, je i hezké. Ono totiž moc velkého tady nenajdete. Jistě, z Rotterdamu je třeba největší přístav světa, ale jinak si tady na moc velkou (a zbytečnou) okázalost nepotrpí. Na co si ale potrpí, je neúnavná píle, s jakou dokáží obdělávat každý čtvereční metr země, a s jakou dokáží opečovávat své domy a zahrádky.

Tak třeba minulou sobotu – počasí ještě ukusovalo poslední zbytky babího léta, a pilní Holanďané sekali trávníky na svých již tak perfektně upravených zahrádkách, natírali snad časem trochu zašlé barvy na plotech, nebo leštili lucerničky u dveří svých domů. Do toho všude květiny, někdo si dopřával odpolední piknik, jiný snad radši se sousedem poklábosil, prostě, kdo neviděl, neuvěří.

Celé Holandsko je pak takovým pěkným domečkem pro panenky, vše ve velikosti S.

V sobotu se chystá vrchol pětiletého snažení všech Kovošroťáků mužských složek (řečeno slovy ročenky). Já u toho budu chybět, a tak jsem si dovolil alespon malý plakát ze své zahrádky… Nandejte jim to!

Můžete si taky stáhnout PDFko o oblíbeném rozměru A4.

Máte rádi štafety? Vím, na tohle téma proběhlo v Kovošrotu několik (někdy i bouřlivých) diskusí. Dneska se pokusím poodhalit u nás pravděpodobně neznámou stránku této oblíbené disciplíny. Včera jsem se totiž zúčastnil takové “menší” atletické akce v barvách studenstké atletické organizace A.S.A.V. Aquila, a sice 23. ročníku Hart van Brabantloop, alias Běhu srdcem Brabantska. To je závod patnáctičlenných smíšených štafet (9 kluků, 6 holek) na asi 120 kilometrů, přičemž délka jednotlivých úseků je mezi 5 a 12 kilometry.

Jak už naznačuje název závodu, závod se konal v samém centru provinci Noord-Brabant, v Tilburgu. To je město u nás známé snad jen tím, že za místní fotbalový klub kdysi kopal Tomáš Galásek, a pro turistu je jinak docela nezajímavé – prostě město, no. Z Amsterdamu je to asi 70 minut autem, jak jinak než po dálnici.

Abych ale nepředbíhal: když jsem se včera ráno probudil, moje vyhlídky na účast v závodě nebyly právě růžové. Z Amsterdamu jsme totiž vyráželi v 5:15 autem, a já se vzbudil přesně v 5:09. Zapomněl jsem totiž, že budík, který jsem si předtím nastavil, je zapnutý jenom v pracovní dny… Nechápu, jaktože jsem se sám od sebe vzbudil, ale jeden rychlý telefonát všechno vyřešil a v půl šesté už jsem si spokojeně podřimoval v autě do Tilburgu. Rychlé ranní vstávání ovšem způsobilo, že jsem stihnul popadnout jenom 8 Horalek, po chlebu ani stopy. Snídaně se tedy odbyla čistě v diktátu arašídů, což se lehce projevilo na stavu mého žaludku…

V Tilburgu jsme na nádraží vypůjčili kola (mimochodem zadarmo, jelikož nás sponzorovala půjčovna kol…) a jeli jsme na start. Kolo bylo vůbec důležitou součástí závodu – na start každého úseku se musel dotčený běžec nějak dopravit, a při běhu mu sekundoval další člen týmu právě na kole, přičemž mu také vezl věci.

Závod byl rozdělen asi do 4 etap, v každé etapě byly 3 až 6 úseků. Etapa začínala hromadným startem (mimochodem, závodu se zúčastnilo asi 100 štafet), počítal se pak celkový čas ze všech etap. Aquila postavila do závodu dvě štafety, áčko a béčko. Já byl v běčku, a běžel jsem šestý úsek, 11,7 km. Ačková štafeta měla hodně silné obsazení (s ambicemi na vítězství), včetně 9 španělských borců ze Salamanky. Z nich nejlepší (který běžel stejný úsek jako já) běhá steepla za 8:56, a mezičas na desítce byl pod 31 minut… Já si běžel tempem Lvčka (poslední kilák za 3:30, jinak asi 3:35 – 3:40), až na malé orientační zaváhání, kdy jsme ani já, ani můj holandský cyklistický průvodce nevděli, kudy dál, a prodloužili jsme si cestu tak o 200 metrů, se běželo dobře. Jak by taky ne, po rovince a na asfaltu… Ježour by si tady liboval.

Ještě ke španělské účasti v závodě: Asi před dvěma roky se jeden Amsterdamčan (člen Aquily) vypravil na kole do Salamanky. Když tam po měsíci dorazil, odstudoval jeden semestr jako výměnný student, a po další čtrnácti dnech na kole se vrátil, pozval známé ze Španělska na lonský ročník. Přijeli, a letos přijeli zase. Také díky nim naše “áčko” zvítězilo jak loni, tak letos. Moje štafeta byla celkově pátá (myslím, výsledky ještě nemám), ale vyhráli jsme cyklistickou podsoutěž. Týmy, jejichž členové se dopravovali všude na kole (a pro mě to za včerejšek znamenalo takových 70 km v sedle, s batohem na zádech) totiž měli vlastní soutěž. Naše áčko samozřejmě taky všude cestovalo na kole, ale z cyklistické tabulky se odhlásilo, “abyste taky něco vyhráli vy…”

Večer pak proběhla párty v holandském stylu – tedy “tuc tuc tuc tudu tuc tuc tudu tudu tuc tuc…”. Většina lidí zůstávala přes noc na karimatkách v tělocvičně, já (nemaje téhož) jsem asi v 11 vyrazil autem do Amsterdamu.

Jo a pro zájemce z řad atletických statistiků – našel jsem výsledky z NSK Teams v Maastrichtu, 9. září.