Luogo di Luigi » 2006 » September

Těm z vás, kteří ještě pamatujete maturitní otázky z mateřštiny, nebo se snad na ně dříve nebo později chystáte, jistě nemusím vysvětlovat, kdo to byl Všudybud, ale pro jistotu – průvodce poutníkův z Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského, mimochodem úzce spjatého s Amsterdamem. Stylizuje se do role poutníka, postava Všudybuda mi budiž oslím můstkem k volné a nepravidelné sérii příspěvků o místních zvyklostech, reáliích, a tak vůbec.

Prvním v této sérii budiž článek o amsterdamských kanálech (aka grachtech), jednom ze silně charakteristických atributů města. Hlavní roli bude hrát takzvaný Grachtengordel: Toto slovo, při jehož vyslovení v jazyce domordců našinec poprská osoby stojící v dosahu dvou metrů, označuje celou soustavu kanálů, včetně tří nejstarších a nejdůležitějších – Herengracht, Keizersgracht a Prinsengracht. Vodní panorama Amsterdamu pak ještě doplnuje řeka Amstel (nápadně připomínající název místního pivovaru – jen doufám, že pivo z její vody už nevaří) a Ij.

Nejdůležitější kanály (ty tři výše zmíněné) vznikly na počátku 17. století, zrovna v době, kdy začínal zlatý věk Nizozemí – to dominovalo evropskému obchodu (který obnášel mimo jiné i obchod s otroky..), a vůbec bylo tak nějak “na špici”, kde se ostatně pohybuje dodnes. Později byly spojeny s řekou Amstel, a vytvořily tak charakteristickou síť, na které se dnes prohánějí lodě, kterou cyklista musí překonávat pomocí zdvihacích mostů – nejede-li ovšem nějaká loď kolem. S novými čtvrtěmi vznikla celá řada dalších kanálů, zběžným průchoděm Wikipedistické stránky jsem jich napočítal 74. Kanály slouží k různým účelům, mimo jiné jako odkladiště nepotřebných byciklů… Kromě toho jsou jejich břehy zhusta obleženy hausboty.
Pokusil jsem se o lehce kýčovitou fotku takového jednoho kanálu (konkrétně Niewe Keizergracht) i s obligátním kolem (ne, není moje).

Dneska se vám musím pochválit: Upekl jsem totiž tvarohovou bábovku, tak, jak ji všichni jistě máte rádi, pěkně mramorovou (říká se to tak?), část těsta bílého, část s kakaem, s jemně propečenou kůrkou, no prostě paráda… Tak zase úplně ideální to nebylo, na menší nezdary taky došlo, třeba když jsem zapomněl vymazat formu předtím, než jsem do ní dal těsto. A protože “dělám do počítačů”, návod jsem našel na internetu

Neděle to byla skoro až starosvětská – dopoledne jsme s Gonzalem (pro neznalé – to je můj spolubydlící) vyrazili na kolech do města, podívat se, jestli by se nenašlo nějaké pěkné muzeum, do kterého by se nechalo zajít. Amsterdam je připraven na turisty snad v každou denní dobu, neděle v 9 ráno je ale zářnou výjimkou – jelikož šla většina města (nebo alespon jeho centra) spát tak v 6 ráno, není divu, že jediný, koho potkáte, jsou popeláři, uklízeči, a zbloudilí turisté valící své kufry z letiště k hotelu, protože jim letadlo muselo letět zrovna v neděli brzo ráno a nikdy jindy. Kolem půl desáté se ale už začínají probouzet první stánky trhovců, ať už s cyklistickými zámky, nebo tulipány a kaktusy. Asi v deset jsme stáli před museem Vincenta van Gogha, a před námi slušná řádka turistů. Jelikož návštěva takového muzea je záležitost na celý den, rozhodli jsme se, že jí necháme až na listopad, kdy se stejně venku moc dělat nedá.

Na odpoledne byl domluven křest mojí remosky – ona teda samozřejmě už použitá byla, ve středu – ale teď to mělo být se vší parádou. S Tomášem jsme uvařili oběd (pro hladové – byly to kuřecí nudličky na kari se sýrem a těstovinami) pro jeho spolubydliče (Švéda) a tři české studentky demografie z FSV; původně měl přijít i Filip Lexa (kterého možná někteří pamatujete od pana Květa – teď je z něj student čínštiny, který byl tenhle víkend byl u Tomáše). K tomu všemu samozřejmě moje bábovka. Prostě – nedělní odpoledne skoro jako doma…

No a na závěr – nechal jsem vám kousek bábovky na fotce, ale teď už by byla stejně studená a tvrdá, tak jsem jí prostě sněd.

Můj dosavadní život na pokoji probíhal víceméně poklidným tempem, jsa jediným obyvatelem sdílené místnosti. Dnešek však znamenal zlom – přijel mi totiž spolubydlící, který byl zatím obestřen závojem neznáma a tajemna. Vy co jste tipovali Španěla, jste mířili správně – jméno si ještě nepamatuju (pro nedočkavé – iniciály jsou GF), to zachvíli pochytim, ale jinak je to student biologie z Barcelony, taktéž na výměně na půl roku, jako já.

Ještě s jednou tajemnou osobou jsem se dneska setkal – a sice s Miss Joke Hendriks, což je koordinátorka výměnných pobytů na Faculty of Science. Proč tajemná – tato dáma totiž odpovídá na maily s přibližně dvoutýdenním odstupem, navíc má úřední hodiny jednou týdně asi 15 minut od školy, což není sice tak daleko, ale taky to není běžný cíl mých cest. Nikdo mě známý jí doposavad neviděl, až mě se to dnes poštěstilo. Potřeboval jsem totiž zařídit účet do počítačové laboratoře na Faculty of Science, kterýžto je třeba pro plnohodnotnou účast na cvičeních. Ano, po třech týdnech školy se mi konečně dostalo této výsady… Naštěstí se mi podařilo tuto starší dámu, jako vystřiženou z povídek Emily Bronteové, zastihnout, a účet získat.

Ale zpátky k mému spolubydličovi. Co bych vám tak o něm – tedy, je to výměnný student, ale nemá žádné předměty, jenom tady bude jeden semestr pracovat na nějakém projektu, téma neznámo. Takže by měl být každý den od 8 do 2 v laboratoři, a jinak má volno. Pohoda. Rád hraje basketbal, hrával na basovou kytaru, celkově myslím že budeme vycházet dobře. Doufám.

No musim do školy, mějte se.

Po menší přestávce vyplněné návštěvou Prahy (a byla to návštěva plodná a úspěšná) jsem se v pondělí opět vrátil do Amsterdamu, a dneska se vracím i na vlny Luogo di Luigi… Chvíli jsem musel přemýšlet, o čem vlastně napsat, chvíli to vypadalo, že se pokusím o vzkřísení nápadu s pravidelným zamyšlením, ale nakonec jsem se rozhodl přispět malinko k technickému povědomí budoucích cestovatelů..

Teď zrovna si dělám oběd – kuřecí plátek se sýrem a salámem, v kombinaci se zapečenými brambory. Je to (nebo aspon bude, snad, když na to nezapomenu) určitě velká dobrota, ale především to je křest mé čerstvě přivezené remosky. Jejímu zprovoznění přecházela menší anabáze týkající se elektrických zásuvek.

Totiž, abyste rozuměli: V Holandsku se používá německý standard zásuvek, jinak též nazývaný “Schuko”, nebo také Typ F, zatímco u nás doma se používá standard francouzský, takzvaný Typ E (jako vždy, Wikipedia ví více). Neptejte se mě proč tomu tak je, každopádně u nás obvyklý zemnící kolík sloužící k odvedení napětí s kostry přístroje při poškození vnitřní izolace tady nenajdete. Místo toho má každá zásuvka dva pásky nahoře a dole, se stejnou funkcí.

Většina nových přístrojů u nás prodávaných používá “hybridní” typ konektoru, který lze bezpečně zastrčit jak v Česku, tak v Holandsku. Pro remosku bych použil řadu superlativů, “nový” mezi nimi však rozhodně není. A tak jsem se vydal shánět redukci (první nápad s podomácku upravenou zástrčkou jsem naštěstí včas zavrhnul…). Po několika dobře mířených otázkách v nejbližším obchodě s kuchynskými spotřebiči mi byla doporučena prodejna Aurora v centru Amsterdamu. Takový elektrikářský obchod se vším možným. Na otázku – “Potřebuju redukci z francouzké zástrčky na německou” se tvářil prodavač nechápavě – “Jsou stejný, ne?”. Když jsem mu ukázal remosku, řekl jen – “Uříznout, a namontovat novej konektor.”.

Jak řekl, tak jsem učinil. A skutečně – teď, chvilku po vlastnoručně uvařeném obědě můžu s klidem prohlásit – funguje to, přátelé!

Před chvílí jsem si ex-post zkusil spočítat svůj kondiciogram pro dnešní den. Světe div se, tři hvězdičky, a jak všichni jistě víte: Hvězdička znamená úspěch! Po dnešku ale takovým pověrám raději věřit nebudu.

Třeba ráno: Jelikož ještě (kvůli komunikačnímu šumu mezi koordinátorkou pro výměnné studenty a správou počítačových laboratoří) nemám účet v labech Faculty of Science, jal jsem se oběhat příslušné kanceláře a všechno zařídit. Zastavil jsem se ale už u vrátnice – prý jim ráno lehl server a nevědí, kdy bude zase vzhůru…

Moje kolo značky Gazella, jinak sloužící k plné spokojenosti, začalo vykazovat nepříjemnou míru zpuchřelosti na přední pneumatice. A to až do té míry, že z ní kouká duše a jen tak tak, že se neprotrhne. Po neúspěšné školní misi jsem se proto vypravil do servisu, zjistit, na kolik taková výměna pneumatiky přijde. V servisu MacBike měli jasno: “10 euro práce, 10 euro guma. Máme dost práce, takže jestli se vám to nelíbí, můžete chodit pěšky..”. Dalším po ruce byl náš známý Bob – osoba pochybná, nicméně tvářící se, že ví v čem je problém a za 10 euro ochotená kolo spravit.. Nechal jsem mu ho tam tedy, šel se na kolej naobědvat a za 2 hodiny se vrátil. Bob slavnostně hlásil: “Tak tu duši jsem vyměnil”. “Jakou duši?”. “No řikal jste, že chcete vyměnit duši, ne?”. Nezbylo než s výrazem zpráskaného psa odejít, o 10 euro chudší, nicméně o zkušenost bohatší.

Moje jediná dnešní školní hodina bylo cvičení z Machine Learning: Pattern Recognition (aka rozpoznávání vzorů) v počítačové laboratoři. Ano, tušíte správně – servery stále polehávaly, ne a ne se probrat.. Aspon jsem se dozvěděl, že budeme potřebovat Matlab – nikomu to neříkejte, ale podíval jsem se na torrent – a byl tam…

Cestou ze školy jsem se ještě zastavil (i s kolegou Tomášem) v bance aktivovat si kartu. Aktivace proběhla úspěšně, snad jen – nebudete tomu věřit – když jsem přišel do banky, zrovna jim spadl server řídící pokladní operace, a tak pobočku dočasně uzavřeli… Já už byl našteští vevnitř, a tak jedinou změnou pro mě bylo to, že jsem musel čekat, až pobočku zase otevřou. Naštěstí to netrvalo dlouho..

Ale co, večer jsem vyrazil na trénink do severní části Amsterdamu, na stadionek ala Pekařka, 300 metrů dlouhý s antukovou dráhou, kde trénuje Nicader se svojí skupinou. Skupina je to malá, asi 6 běžců, nicméně docela pohodová. Hlavně hrajou občas (v pondělí) fotbálky, takže ani o tuhle oblíbenou část tréninku bych neměl být ochuzen… Nakonec se přeci jen něco z kondiciagramové předpovědi povedlo.
Tak dobrou.

Zvláštní titulek, na to že se nacházím v rovinném Holandsku. Vypravil jsem se totiž na studentské mistrovství týmů v atletice do Maastrichtu, ježto se nachází u belgických a německých hranic, a tak má narozdíl od u moře položeného Amsterdamu na nějaký ten kopec nárok…

Do Maastrichtu jsem se dopravil autem, díky jednomu z atletů (s mimochodem dost zvláštním jménem – Nicader Kemper, jeho bratr se jmenuje Jiří a další bratr Dimitrij. Jejich rodiče totiž studovali slovanské jazyky a řečtinu, a tak dali svým dětem tato typicky holandská jména; nepřipomíná vám to jistého (možná už bývalého) atleta z Kovošrotu… ?). Cesta, přesto že jsme jeli přes celé Holandsko, netrvala dlouho, asi 2 hodiny. Malinko mě cestou znervóznovala jen GPS navigace, kterou měl Nicader v autě – byla totiž dost propracovaná a já si pořád řikal, že tomu přece nemůžu s tím bastlem co programuju konkurovat…

Když jsme přijeli do Maastrichtu, měl jsem ještě dost času, takže jsem si šel prohlídnout město. Po asi hodinové procházce centrem města (které je docela pěkné a zachovalé) jsem se vrátil na závody, které byly mezitím v plném proudu. Náš amsterdamský tým byl favoritem soutěže (aspon v mužích teda), což potvrzovala jedna disciplína za druhou. Výkony stály zato – třeba na 400 m překážek měl vítěz asi 53,5, na stovce se běhalo kolem 11,0. Na půlce jsme měli borce s osobákem 1:47, bohužel byl po zranění a po vypuštěné sezóně, a tak vyhrál jen za 1:59.

Skoro nakonci celého programu byla moje patnáctistovka. Za Amsterdam jí běžel i Nicader – dopředu mi zjistil, kdo poběží jak rychle – “Támhleti dva poběží pod 4:10, s těma se moc nehon”, ukázal na borce v černém a bílém tílku. “Jasně”.

Hned po startu jsem se samozřejmě zařadil za dva papírově rychlé běžce a snažil se jich držet co nejdéle. Čtvrtka byla rychlá, za 63, půlka jakbysmet (2:11). Pak se začalo trochu taktizovat. Já se držel na třetím místě, ale když jsem viděl, že ti dva přede mnou se rovnají vedle sebe a čekají na finiš, šel jsem přes oba. Na kiláku jsem byl za plánovaných 2:46 a pak už se šlo na doraz. Ve finiši mě ještě černodresník předběhl, ale stejně z toho byl osobák 4:08,74 a celkově druhé místo.
Nakonec ještě inspirace pro příští neděli: Dneska jsme tu týmovou soutěž vyhráli…

(A ještě detail dráhy, s vyznačenou štafetou 4x80m… No, popravdě jsem to hlavně fotil kvůli té patnáctistovce, ale stejně)

Posledně jsem slíbil, že napíšu něco o tom, jak to tady vypadá ve škole, a svůj slib plním právě teď (o den později než jsem plánoval, ale včera nebyl čas, a to ještě v půl jedné v noci byl další požární poplach, opět ze stejného důvodu jako minule…)

Školní semestr je tady od září do konce ledna, a je rozdělený na tři části. První končí koncem října, druhá před Vánoci a třetí koncem ledna; mezi každou částí je jeden týden zkouškového období. Obyčejné předměty (ty co mají přednášky a cvičení) jsou v prvních dvou částech, třetí část je vyhrazená na projekty.

Jelikož jednou z podmínek toho, abych dostal stipendium od UK (pěkných 400€ na měsíc), je splnění 30 kreditů za semestr, zapsal jsem si pět předmětů po 6 kreditech: Dva předměty o strojovém učení, jeden o dokazování s neurčitostí (víceméně taková pravděpodobnost), získávání informací z multimédií a nakonec databázové techniky. Všechny končí na konci prosince, kdybych některý z nich neudělal, můžu si do 29. prosince zapsat nějaký projekt a potřebné body nahnat na něm.

Hodin mám docela pomálu, celkem 19 týdně, ale vypadá to, že bude dost práce doma – třeba na Reasoning with Uncertainty (aka “dokazování s neurčitostí”) máme na každou hodinu seznam příkladů, které máme dopředu spočítat a přinést. Na databázích zase profesoři po nocích vyvíjí vlastní databázový server a po nás by rádi, abychom jim k němu posílali bugreporty, a tak nějak mezi tím se naučili XML a XQuery (omlouvám se neinformatickému publiku za tuto podivnou hantýrku). No uvidíme…

A k tomu sci-fi: ta poznámka směřovala k předmětu Multimedia Information Retrieval (alias Získávání informací z multimedií). Na první přednášce nám přednášející (kromě toho že se mu svou angličtinou podařilo uspat půlku učebny) pustil prezentaci a v ní video z fotbalového zápasu. Kolem zvoleného fotbalisty byl kroužek, který se pohyboval spolu s tím fotbalistou. K tomu dodal: “No, asi vidíte, že obrys občas trošku přeskakuje, předpokládám že vámi napsaný program tohle vyřeší…”. Pode mnou se při těch slovech trochu zachvěla židle… Na druhou stranu jsem od jednoho z Holanďanů slyšel, že tohle se prý dělá až v letním semestru…

Ještě malou poznámku o spolužácích: Mám dojem, že někdo naklonoval prototyp matfyzáka, popřípadě FELáka a vysadil ho tady… Rozhodně by se nikdo z místních informatiků na matfyzu nemusel dlouho hledat.

Původně jsem chtěl nový týden otevřít sloupkem pěkně ve stylu seriózních týdeníků, jen tak si pobrečet či pochválit, co se za uplynulý týden stalo, ale dnešní události mě přiměly přeměnit se v reportéra zachycujícího bezprostřední dění. Rozhodl jsem se totiž pořídit si kolo. Pro nedočkavé – mám ho (teda zatím mi ho nikdo neukradl).

Kolo je totiž jedním ze symbolů Amsterdamu – je jich tady tolik, že se snad ani nechce věřit, že by všechny mohly mít své majitele. Pro dopravu po rovinatém městě je to samozřejmě ideální volba, hromadná doprava je drahá a není tak propracovaná jako ta pražská, a auto je samozřejmě drahé a ve městě pomalejší.

Místní kola by nezkušený Čech nazval jedním slovem – plečky. To na čem se tady jezdí, by u nás putovalo docela určitě do šrotu za 10 korun kilo. Ne však tady – dokud má kolo pojízdné gumy, jezdí se na něm, když nemá, opraví se a jede se dál. Pro z ciziny přijdivšího studenta je několik možností, jak si takové (pěkně zrezlé) kolo pořídit. Buď může jít do loterie o pronájem kola od univerzity (za 25€ + 50€ záloha), nebo si koupit kolo v normálním bazaru (85€ a více), nebo kradené od místních feťáků alias “junkies” za bratru 15€. Poslední možnost je však trochu riskantní, policie kola údajně pravidelně kontroluje, a hrozí za to pokuta asi 100€, možná víc.

Loterie byla první možností, kterou jsem se dneska ráno vydal zkusit. Před univerzitou se postupně nahromadilo tak 400 lidí, pro které bylo připraveno asi 90 kol. Již tento nepoměr dával tušit, že na každého se nedostane A proto přišel na řadu los. Měl jsem krásné číslo 100, které však pro náhodné losování není moc vhodné, … no prostě mě nevybrali, no. Loterie se koná i zítra, tam ale přijdou noví studenti, takže je to prašť jako uhoď.
Spolu s kolegou Tomášem (jeho taky nevylosovali) jsme se tedy vypravili hledat nějaký útulný bazar, kde by se nechalo nekradené kolo relativně výhodně sehnat. Postupným ptaním jsme byli nasměrováni za jistým Bobem na Waterlooplein. To je stánkař, který kola nakupuje, něco opraví, a pak prodává dál.

Bob se vyptal na cenu, jakou za kolo chceme dát, a na slova “co nejlevnější” odpověděl – “Tyhle dvě mám za 85€”. Naše mrmlání o ceně a o tom, že je vysoká ho trochu popudilo – “Kolik si myslíte, že stojí kolo v Amsterdamu? Vidíte na mých rukou díry? Ne? Myslíte si, že jsem feťák, abych prodával kradený kola? Já mám nejlevnější kola v celým Holandsku”. Poslední věta nás přiměla k tomu, abysme si to ověřili sami.

Vydali jsme se na Central Station aka Hlavní nádraží, kde byl další bazar (resp. byly tam dva). Tam ale měli kola jenom od 180€ výše (mimochodem to byly taky orezlé plečky, ale byly jinak v lepším stavu). Vrátili jsme se tedy k Bobovi.

Bob už původní dvě kola prodal, ale naštěstí (?) tam měl další jedno kolo za 85€. Navíc ukázal na další – to mělo špatné zadní kolo, a tvrdil, že když mu dáme 25€ zálohu, za půl hodiny nám ho prodá za 110€. To se zdálo po párhodinovém chození po městě jako dobrá nabídka, a tak jsme kývli. Proti penězům jsme ale chtěli potvrzení – co kdyby.. Proti tomu se Bob dost ostře ohradil – “Co si myslíte, mě je 37, mě můžete věřit…”. Nakonec na kus papíru naškábal “25€, přijato” a dodal – “A nekecejte tolik, vypil jsem včera moc piv a nemám na vás náladu…”.

Po půlhodině jsme se vrátili ke stánku – kolo měl právě na starost Bobův kolega, který si s ním ale moc nevěděl rady – řikal, ať počkáme na Boba, ten že je šikovnější. Ten se taky za chvilku objevil, a do kola se pustil. Za další půlhodinu už jsme si od něj slavnostně přebírali opravená kola.

Výsledek? Nakonec to asi nebyl tak špatný obchod, ale ještě uvidíme.

Jo a dneska jsem byl taky poprvé ve škole, na jedné hodině. Je to trošku sci-fi, ale o tom zase příště…

Dneska jsem měl v plánu napsat vám o dvou věcech: o mém pokoji, a ISN Introduction week, což je uvítání nových cizích studentů, záležitost, která zabírala většinu mého času v posledních dnech od příjezdu. Jelikož to uvítání končí až dneska (skrze party v jednom z Amsterdamských klubů), nezbývá mi než doufat, že zítra budu schopen o tom napsat. Zato můj pokoj se už pomalu dostává do podoby, ve které bych si ho představoval, a tak je ten pravý čas ho vyobrazit v dnešním příspěvku.

Kolej je strategicky umístěna u jednoho z hlavních průtahů městem (:)) na ulici Prins Hendrikkade 189, naštěstí mám okno do dvora a v Amsterdamu není takový provoz jako v Praze, kde bych si po půlročním pobytu u magistrály moh nechat vyměnit plíce. Bydlím na pokoji číslo 89 (hint: ted už máte mojí kompletní adresu), což je pokoj sdílený, alias pro dva bydliče. Můj spolubydlící pořád ještě nedorazil, má na to čas do pondělí, pak mu kolej vezmou a daj jí někomu dalšímu, kdo kolej původně nedostal.

Pokoj je na naše poměry nezvykle uspořádaný: Má jakoby dvě patra, v dolním je jedna postel, v horním druhá postel, takže když se spolubydlící nechtějí vidět, ani se vidět nemusí… (což je mimochodem případ Tomáše B., jehož spolubydlící, Švéd, přichází domů pravidelně tak ve 3 ráno a vstává ve dvanáct… Sladký život studentský…). Kromě toho je tady koupelna a taky kuchynka, kde ovšem chybí trouba, takže na koláče vlastní rukou upečené můžu zatím zapomenout. Možná ale zkusíme sehnat nějakou bazarovou, tedy až se někdo přistěhuje.

Taky jsem vyfotil pár obrázků (nelekněte se, je tam lehký nepořádek a taky jsem to fitil mobilem, jelikož foták má ted máma ve Švédsku):

Novinka: zrovna když jsem tenhle příspěvek odeslal, spustil se požární alarm – někdo kouřil
na pokoji a neotevřel si okno…