27. 7. 2005

Divadelní zpravodaj

Tak… Diavdelní představení pojednávající ve 4 obrazech o švédském nicnedělání za 2. světové války (tady tomu říkají Beredskapstid) máme zdárně za sebou.

O čem že to vlastně bylo? No, Švédové, za války oficiálně neutrální, ve skutečnosti ustrašeně pomáhající Německu, kdykoli to si o to řeklo, měli na hranicích posádky vojáků, kdyby náhodou Němci, kteří tou dobou okupovali Norsko, zaútočili. A právě taková posádka byla i tady ve Funäsdalen. Zápletka celé hry je taková, že hlavní hrdina, obyčejný voják, s tím není spokojený a dezertuje do Norska, aby pomáhal v odboji… Moje role samozřejmě nebyla hlavní – hrál jsem švédského poručíka, postavu reprezentující oficiální švédskou linii za války – v podstatě takový plnič rozkazů, bez vlastní iniciativy 🙂

Vyskytly se požadavky na zveřejnění mojí fotky v uniformě. Tak tady jí tedy, milí přátelé máte. Je to uniforma poručíka švédského letectva (ne-profesionála, ale rezervisty), myslím, že zhruba z té doby.

Já v uniformě švédského poručíka

22. 7. 2005

Něco severských pověstí a tajemství

Jelikož se mi poštěstilo být účastníkem několikerých prohlídek místního muzea, dostalo se mi mimo jiné poučení o tajemných silách a mýtech, které místní hory obklopují, a protože už vás jistě mé předchozí egoistické líčení mých vlastních zážitků unudilo, rozhodl jsem se podělit se o tyto příběhy.

Tak předně – ve Švédsku, stejně jako v Norsku (a možná v celé Skandinávii vůbec) se odnepaměti vyskytovali trollové. Tato tajemná stvoření – údajně prapůvodní obyvatelé tohoto území – disponují značnou mocí, a proto si je místní všemožně nadbíhají, aby se jim propána snad neznelíbili. Tak třeba když se měl stavět silniční tunel skrz horu, a zjistilo se (jak, to se mě neptejte), že v ní žijí trollové, nedalo se nic dělat a plány se musely změnit.

Kromě toho v místních lesích můžete narazit na různé druhy víl – všechny sakumprásk jsou nadpozemsky krásné, právě tak akorát, aby to neobezřetné mladíky svedlo k hříšným myšlenkám, které je pak stojí život. Ale nezoufejte – existuje jednoduchý recept, jak takové nebezpečí odhalit. Prostě když vás nějaká Švédka pozve na lesní taneček při úplďż˝?ku, stačí zkontrolovat, jestli má v zádech páteř, a pokud ne, střezste se pozvání přijmout.

A nakonec to nejtajemnější – celé podzemí místních hor je protkáno příbytky Malých lidí (no, ten název asi úplně nesedí, ale taky je to jenom překlad…). Tihle lidé, měří asi tak do 1 metru, žijí celkem spořádaným životem, bez nějaké záště k lidem, ale běda vám, když jim nedopatřením ublížíte. Tak třeba farmář, který postavil stání pro dobytek nad jejich příbytkem, se nestačil divit, když mu krávy přestaly dávat mléko. Nedalo se nic dělat, a kravín se musel celý zbourat a přestěhovat. Jak ale takový příbytek poznat? Hledejte velké kameny, a po jejich okraji malé škvíry do země – to jsou vchody do světa Malých lidí…

18. 7. 2005

Co delame o prestavce

Jeslize muzu prestavkou nazvat vikend, pak tedy nadpis okate parafrazujici basnicku Jarka Nohavici sedi… Tak tedy oproti puvodnim planum se o vikendu zhorsilo pocasi, tudiz jsme nemohli vyrazit na hory, a tak nezbylo nez vymyslet nahradni program.

Patecni vecer zaplnil jednu mezeru v me cestovatelske knihovnicce Norska – navstivili jsme mestecko Roros, zapsane mimo jine na seznamu UNESCO, na jehoz navstevu jsem si brousil zuby uz loni, v Trondheimu. No dluzno rici, ze jsem udelal dobre, ze jsem mu tehdy nezasvetil nektery z vikendu – jelikoz je to tam sice pekne, ale tak na 3 hodinovou navstevu, prolozenou konzumaci obcerstveni a prozpevovanim hitu Beatles v ulicich to staci.

Sobota se pak nesla v poklidnem duchu, kdy jsme, vyzbrojeni autem ovsem, cestovali z mista na misto po zajimavostech mistnich lesu, abychom vse zakoncili v turecke pizerii (svet je holt maly 🙂

V nedeli jsem pak potrenoval na priste-rocni vodacko-atleticky vylet-vypravu: sjizdeli jsme totiz mistni reku na kanoiich. Proud byl klidny, voda melka, proste parada, coz mi nezabranilo v tom, abych se vykoupal, a pak, nemaje bot, slapal bosky do Funasdalenu. Presto si myslim, ze jako zadak jsem napoprve prilis nezklamal.

Chte nechte se musim dostat k praci: vypada to, ze se mozna zacne neco dit – dneska rano jsme totiz usporadali sezeni (Americane by rekli brainstorming, no, my se pridrzime zavedeneho ceskeho oznaceni), co vlastne muzeme delat. Divadelni a herecky talent u me urcite nebude zahalet, a mozna vytvorim i webove stranky campu…

15. 7. 2005

O rytmu workcampu

Pavel Kriz v Basnicich rika: “Basnici maji tezke zacatky a konce. Zato mezidobi je radostne a plodne…”. Tato veta se mi vybavi kdykoliv premyslim o prubehu a rytmu nejake, nejlepe pevne casove ohranicene udalosti, jako je napriklad workcamp. Jde o to, ze zacatek ma svoje specifika, jako ze nikoho neznate, prostredi je nove, pak prichazi prostedni cast, ktera promenuje drive novotou cisici cinnosti, jako treba pripravu snidane nebo uklizeni v rutinu, a nakonec prichazi bilancni KONEC.

Proc o tom vlastne pisu? Dneska rano jsem si rikal, ze uz jsem dlouho nic nenapsal, ale take, ze vlastne nemam o cem psat – nic zvlastniho se totiz nedeje. Tedy, ono se deje, napriklad se mi povedlo vytvorit vlastnorucne kasicku na penize od navstevniku, coz jsem, povazte, jeste u nas doma nedelal, ale jinak nuda, nuda, sed, sed. A to je prave projev te prostredni faze workcampu – kdy uz jste v podstate sziti s mistem, a nic moc noveho vas neprekvapi. Neco jako druhe kolecko v patnactistovce – proste je potreba jej odbehnout, aby se clovek udrzel v zavode, ale o nicem se nerozhoduje.

No, na to, ze jsem chtel napsat kratky prispevek uz je to dost dlouhe. Jestli to nekdo cte, klidne muzete nechat komentare, kdyz uz na to tu technologii mame…

12. 7. 2005

Prvni dny workcampu

Jelikoz mam za sebou skoro cely druhy den workcampu ve Funasdalen(u), myslim, ze je na case zhodnotit zacatek a take se vypovidat z dojmu, ktere ve me dosavadni dny zanechaly.

Nase campova skupina je tvorena 6 dobrovolniky (ja, 2 Slovenky – Nina a Lenka, Holandan – Florian, Finka – Hanelle a Rus – Anton), doplnena o vedouci, Sveda a Svedku (z toho Lowissa – tak se ona Svedka jmenuje – je vlastne reditelkou muzea, takze spolecne s nami bydli jen Joachim.

Ted neco realii: Funasdalen je male mestecko nevelke hustoty osidleni, obyvatelstvo je pratelske, pocasi severske, s prave probihajici letni odchylkou od normalu (az 28 stupnu Celsia). Muzeum, ve kterem pobyvame, je rovnez nevelke, asi 6 domu, sesbiranych po okoli. Prestoze jde o muzeum Samske kultury, jeste jsem zadneho Samu nevidel, asi jsou bojacni, ale spis ziji v horach spolecne se soby.

Bohuzel muzeum zatim trpi nedostatkem turistu, a jelikoz nase prace mela spocivat v baveni se s turisty, maje pritom na sobe svedske uniformy z druhe svetove valky, tato stranka veci tim vyrazne trpi.

S organizaci prace je to vubec slozitejsi. Prestoze pracujeme jen 4 hodiny denne (od 12 do 16 hodin), nezda se, ze by bylo jasne, co vlastne mame delat. Muzeum funguje i bez nas, a na nas zbyva jenom takova prace, kterou si sami vymyslime – nejake divadlo v uniformach, mozna dojde i na diskuzi s mistnimi pametniky od druhe svetove valce… proste nic, co by clovek mohl povazovat za sve a na co by mohl byt pysny. Zatim nejnadejneji vypada to, ze bychom uporadali divadelni predstaveni s mistnimi rekvizitami a realiemi, neco o uprchlicich za 2. svetove valky nebo tak.

Musim rict, ze mi to trochu pripomina situaci z konce me lonske staze v Trondheimu – proste “jsme radi ze jste tady, ale bohuzel pro vas nemame zadnou praci…”

Tedý strucne, davam tomu tyden, maximalne dva… Ale o vikendu asi pujdeme na hory, coz je parada 🙂

10. 7. 2005

Cestovani na Sever

Prestoze uz bych mel byt (po lonskych a predlonskych cestach do Norska a do Danska) zkuseny polarnik, nebo alespon skandinavnik, musim priznak, ze zazitek z cesty autobusem do Stockholmu me ponekud prekvapil, a zaroven umoznil (skze monotonni pozorovani krajiny z okenka, kteremu jsem se chtel vyhnout umistenim do ulicky) lepe poznat koreny severske mentality a zpusobu zivota – je to proste tak, ze kdyz zijete v zemi, kde el krajin je takova jakoby nacrtnuta na skicak, a neni propracovana do detailu, uz vam nezbyva nic jineho, nez obdivovat jednoducha (a chytra) reseni, a vyhybat se okazalostem – vezmete si takovy svedsky design, proslaveny jednoduchosti.

Dalsi vec, ktera mi utkvela v pameti z me cesty je to, ze nemuze byt lepsi zeme pro vynalez dynamitu, nez je prave Svedsko. Tedy on teoreticky mohl vzniknout i treba v Cechach, ale Svedove by ho urcite vzali a vylepsili, proste z nutnosti, protoze cele Svedsko je jedna velka skala, kterou je potreba upravit, kdyz chce clovek stavet silnice, nadjezdy a podjezdy, tunely, a tak.
Na konec jeste neco dojmu ze Stockholmu – mesto se mi moc libi, hlavne proto, ze je kompaktni, cele stare mesto je na jednom ostrove, a tam jsou prave jen stare ulicky, zadne novoty, a clovek se v nich muze krasne ztratit. Proste – Benatky severu.