Luogo di Luigi

Tak jako vloni, i letos se u příležitosti výročí bitvy z roku 1602, kdy se ženevští ubránili nájezdu zlotřilých Francouzů (mimochodem, poté co v nedávných kantonálních volbách v Ženevě zaznamenalo velký úspěch xenofobní Hnutí Ženevských Občanů alias MCG, které ze všech možných problémů města viní právě Francouze dojíždějící za prací do Ženevy z nedalekého Annemasse, objevily se ve švýcarském tisku karikatury představitelů MCG, kteří si pochvalovali, že v roce 1602 to bylo naposledy, co ženevští přivítali annemasseské jak se patří, totiž vylitím horké polévky na hlavu), konal běh centrem města, a to tentokrát už jeho 32. ročník.

Vše bylo jak se patří: u stánků z občerstvením se rozléval svařák, hudba vyhrávala o sto šest a kolem trati burcovali občané udýchané závodníky kravskými zvonci a pokřikováním “Allez, allez!”. Já tentokrát pohrdl nadějí na snadnou výhru v kategorii Hommes I (s letošním výkonem by to nebylo ani zdaleka tak snadné…), a přihlásil se do hlavní kategorie, Escaladeelite. Přestože místo loňského třetího místa mezi Hommes I na mě zbylo pouhé místo 154., a přestože čas byl o necelou minutu horší, přesně 26:38, o dobrou náladu mě to nemohlo připravit. Jak by také mohlo, když mě pořadatelé obdařili startovním číslem, které by se spíš hodilo jako poznávací značka pro nějaký protekční Mercedes nebo BMW. Posudťe sami:

Moje doslova jedinečné startovní číslo

Úryvek z německé učebnice češtiny pro samouky, kterou používá můj (bývalý) francouzský tandem, tedy Švýcar, který se ode mě chtěl učit česky a naoplátku mě učil francouzsky:

3. lekce:
A: “Ahoj, jak se máš?”
B: “Ale, nestojí to za nic.”
A: “A kam jdeš?”
B: “Na úřad práce, hledat si nějaké zaměstnání.”
A: “A co bys chtěl dělat?”
B: “Nevím, chtěl bych být politikem abych měl velký plat.”
A: “Víš co? Pojď radši na pivo.”
B: “Tak jo, jdeme.”

Nevstoupíš dvakrát do jedné řeky, ale na jednu a tu samou horu se mi vystoupit podařilo. Pravda, nevypadalo to tam stejně, a tak vám můžu nabídnout další fotky, které snad nudit nebudou.

Údolí nad chatou Lui d'Août

Dobyt!

A celá galerie.

Minulou neděli jsem se zúčastnil výletu na Dent de Morcles (2953 m), pořádaného Klubem švýcarských alpinistů. Protože moje fotky v galerii nenajdete (fotil jsem je mobilem, čili jsou zařazeny do kategorie “nepoužitelné” ), přidávám aspoň odkazy na fotky ostatních.

Galerie 1 (Alice Parisel)
Galerie 2 (Daniel Lehmann)

Švýcaři mají ve zvyku dělat si věci po svém. A tak týden poté, co Němci uspořádali mistrovství světa v atletice, se v Curychu odehrálo jeho neoficiální opakování. Nějakou intra-germánskou rivalitu v tom však nehledejte: první Weltklasse spatřila na stadionu Letzigrund světlo světa už v roce 1928. Letos ovšem poprvé i s autorem těchto řádek na tribuně…

Všechno bylo jak má na Weltklasse být: Usain Bolt vyhrál stovku (i když těsně) a divákům předvedl své taneční kreace, Jelena Isinbajevová překonala světový rekord, poděkovala snad každému kromě našeho kocoura, a přihlížející Andreas Thorkildsen to nejspíš okomentoval suše: “Takových už jsem 10-20 viděl…”.

Petr Svoboda v cíli překážkového běhu

Jeremy Wariner na startu 400 m (po následné prohře s Lashawnem Merittem jen vztekle zmizel do šatny)

Jelena Isinbajevová před světovým rekordem

Ostatní fotky jsou jako obvykle v galerii.

Když začnete Ameriku objevovat v Los Angeles, a pokračujete Central Valley, přijde vám, že všechna města jsou tu stejná: stejná pravoúhlá síť ulic plných stejných přízemních rodinných domků nebo garáží, semtam proložených nějakým tím “mallem” nebo dálnicí. Čím větší město, tím vyšší mrakodrapy. Když ale přijedete do San Francisca, příjde vám, jako by sem vůbec nepatřilo: žádná změť pro auta navžených předměstí jako v Los Angeles, ale ulice evropského střihu, po nichž se pohybují obyvatelé pěšky (!) nebo metrem a tramvají.

Na to že má zhruba desetinu obyvatel co LA (necelý 1 milion proti 10 milionům) působí San Francisco na první pohled daleko městštěji. Možná za to může překotný vývoj, který město zastihl v druhé polovině 19. století: z původní španělské misie s pouhými 800 obyvateli v roce 1849 se po vypuknutí zlaté horečky prakticky přes noc stalo město s 25 tisíci obyvateli. A nešlo jenom o přistěhovalce z Evropy: ve městě se utvořila početná čínská a japonská komunita, a vznikl tak mimo jiné první “Chinatown” v celých spojených státech. Tahle čtvrť si dodnes drží svůj ráz, a tak si v ní místo jako v Kalifornii připadáte jako někde v Pekingu – většina obchodů má vývěsní cedule pouze v čínštině…

Přestože bylo město prakticky zcela zničeno v roce 1906 zemětřesením, podařilo se ho rychle obnovit i s jeho původním rázem, který zahrnuje jak zmíněné “asijské” čtvrti, tak i “italský” North Beach nebo přístav Fisherman’s Wharf. A další monumenty měly teprve vzniknout: mosty Golden Gate a Bay Bridge a věž Coit Tower (odkud je vidět na slavnou věznici Alcatraz) dokončené v 30. letech.

Nejvíc ale San Francisco učaruje labužníkům: můj průvodce Lonely Planet uvádí, že ve městě připadá jedna restaurace na 28 obyvatel, a tak si každý může dosyta vybrat z kuchyní doslova celého světa v nejrůznějších provedeních: od klasických hamburgerů s hranolkami po “trendy” vegánské restaurace podávající výhradně bio-produkty místních zemědělců.

Mimochodem, chovat se “zeleně” je v San Franciscu v módě: tolik aut na hybridní pohon jako tady například na ulicích jiných měst jen tak nepotkáte. Ale pak si uvědomíte, že jste pořád v Kalifornii, zemi hromadné dopravě doslova nepřátelské: to třeba když automat na jizdenky vyžaduje přesnou částku (2 dolary) v mincích, a automat na rozměňování vám umožňuje pouze směnit dvacetidolarovou bankovku za čtyři pětidolarové. Pro další drobné tak musíte vyšlapat schody k nejbližší trafice.

Ale abych nekončil můj příspěvek negativně: San Francisco, tohle tlukoucí srdce všech beatníků, na sebe svou přátelskou a podmanivou atmosférou jen tak nedá zapomenout.

PS: V mojí galerii by už měly být přístupné fotky z Ameriky.

S dalším příspěvkem z USA se hlásím z benzínky na Clingans Junction, kde na své hosty kromě levného benzínu čeká ještě volně přístupná wifina.

Poslední dva dny jsem strávil na cestě skrz národní parky Sequoia a Kings Canyon. V sobotu jsem se vypravil autobusem a vlakem z Los Angeles do rozpáleného Central Valley. Atmosféra tu připomíná divoký západ: na křižovatce Great Junction, což je jedna omšelá bouda kubánského stylu, hrají postarší muži poker. Místní obyvatelé místo koní pod sedlem prohánějí koně pod kapotou, a v dálce se tyčí křovinami porostlé kopce jako z Vinnetoua.

Ve městě Visalia jsem si vypujčil auto (požádal jsem je o to nejmenší jaké měli, ale dali mi místo toho Mercury Grand Marquis, auto kterým tady jezdí šerifové (možná proto, že z profilu připomíná šerifský klobouk). Což o to, cena byla stejná jako za mnohem menší vozidla asijské provenience, ale ten vír v nádrži…

V národním parku Seqouia, kam jsem se vypravil v sobotu, jsem samozřejmě viděl sekvoje. Jsou obrovské! V lese nazvaném The Giant Forest si připadáte jako v Pánu prstenů – z jednoho tamního stromu by bylo dřeva jako možná z deseti smrků u nás. Není divu, když jsou až 100 metrů vysoké, měří v průměru asi 80 centimetrů a žijí až 3000 let.

V neděli jsem se pak přepravil do národního parku Kings Canyon, který místní nazývají malými Yosemity – skalami obklopené údolí řeky Kings River si panoramaty nezadá ani se severem Norska. Navíc v místních lesích najdete (narozdíl od komárů v Norsku) i přehšel divoké zvěře, především medvěda baribala a pumu. Měl jsem štěstí, že jsem se v kempu dal do řeči se sousedními kempaři, jejich starší syn (asi 14-letý), skautské povahy, se nabídl, že na cesty půjde se mnou. V momentě, kdy se pak asi 3 metry přede mnou objevil medvěd, spokojeně si pojídající maliny, jsem byl opravdu rád za jeho zkušenosti. A tak jsem místo zběsilého úprku mohl medvěda vyfotit při večeri.

Zítra se chystám Greyhoundovým autobusem do San Francisca, další zprávy tedy čekejte z města v zálivu…

Když se o někom prohlásí, že “objevuje Ameriku”, nezní to zrovna jako lichotka. Zpravidla to znamená, že ostatní nudí přeříkáváním zřejmého nebo dávno známého.
Ale ačkoliv si tenhle příspěvek o toto označení koleduje, přesto mi to nedá, abych se s vámi nepodělil o moje první dojmy ze země neomezených možností, resp. z Kalifornie, kde jsem momentálně na konferenci.

Víc, ještě víc, nejvíc. Pět pruhů na dálnici v každém směru. Desítky televizních kanálů (co na tom, že dobrá třetina z nich je zaměstnána pohřebem Michaela Jacksona). “Oversized” menu v restauracích. Desítky pater v mrakodrapu KPMG. Nepočítaně předměstí se zdánlivě různými, ale přitom docela stejnými dřevenými domy. Město andělů se táhne jak do výšky, tak do šířky.

Přestože se Evropan Arnold Schwarzeneger v úřadu guvernéra snaží udělat z Kalifornie tahouna ve vývoji i implementaci “zelených” technologií a životního stylu, některé věci prostě zůstávají stereotypně americké. Například z evropského pohledu taková samozřejmost jako hromadná doprava je tu doslova tristní (na stanici metra visí místo jízdního řádu plakát s nápisem: “Jezdí tak často že žádný jízdní řád nepotřebujete”; co na tom že intervaly jsou přibližně 20 minut a cesta z Pasadeny, kde konference probíhá, na letiště, trvá přes 2 hodiny). Horké podnebí si vybírá také svou uhlíkovou daň – většina budov na ně reaguje klimatizací, nastavenou na nesmyslně nízké teploty.

Ne všechny stereotypy ale platí doslova – například místo velkých “trucků” z Detroitu tu daleko spíš na ulici potkáte menší Toyotu nebo Volkswagen (sice také vyrobené v USA, ale podle japonských, respektive evropských velikostních měřítek). A i obyvatelé Pasadeny jsou živeni nejen dobře, ale i zdravě – vyloženě obézních lidí tu potkáte jen o málo víc než třeba u nás. Možná za to můžou i místní pláže – málokdo se chce ukázat plavkách s (několika desítkami) kil navíc…

Po velmi dlouhé odmlce se opět hlásím s novinkami z podhůří Alp, které v dnešním příspěvku budou hrát hlavní roli. Uplynulý víkend totiž završil tří-víkendový alpinistický kurz pořádaný Klubem švýcarských alpinistů (v originále Club Alpin Suisse), jehož jsem byl účastníkem.

Náplní kurzu bylo seznámení se s vybavením používaným v horách (“čili žádný primitivní drážní žebřík, ale lana, kladky, závory, …, háky, skoby, závory, …, cepíny, závory, …”) a s technikami lezení na skalách a na ledovci. Zájem byl velký: odhadem 60 účastníků, k tomu navíc zhruba 15 vedoucích (kteří byli všichni zkušení dobrovolníci). Vedoucím mojí (šestičlené) skupiny byl dlouhovlasý šedesátník Robert, povahou nápadně připomínající legendu pražské atletiky Tondu Kábeleho (obzvášť poté, co se hned na začátku omluvil, že špatně slyší, protože už je počtvrté ženatý…:)).

První víkend (v květnu) na skalách v St Triphon jsme si vyzkoušeli základní uzly a techniky lezení, mimo jiné i takzvaný “rappel”, což je spouštění se na laně ze skály dolů.

Hooria při rappelu

Druhý víkend (před týdnem, 20. června) pak byl na programu nácvik chůze a jištění na ledovci (v Moiry), včetně lezení na ledové stěně.

Já na ledové stěně

Třetí víkend (ten minulý) na ledovci v Orny pak došlo na skutečný horolezecký výstup. Po sobotním lehkém výstupu na horskou chatu v nějakých 2800 metrech nad mořem nás čekal nedělní budíček v nepříjemných tři čtvrtě na čtyři ráno. Po krátké snídani jsme se v 5 hodin vydali na cestu přes ledovec k našemu cíli: vrcholu Tête Blanche ve výšce 3425 m nad mořem. Počasí bylo ideální, a tak jsem si spolu se spoustou fotek odnesl i lehce spálený obličej

Důkaz o nadmořské výšce

Fotky z prvního víkendu, St Triphon
Fotky z druhého víkendu, Moiry
Fotky z třetího víkendu, Orny

Běhali už jste někdy s metronomem? Nejspíš ne, stejně jako já. Proto mě lehce vyvedlo z míry pravidelné pískání, které se v úterý odpoledne ozývalo z reproduktorů nad lausannským Olympijským stadionem. Vysvětlení přišlo záhy: na atletickém oválu se tou dobou potili rekruti švýcarské armády (věkem sotva osmnáctiletí), kteří si odbývali vstupní testy na začátek své základní vojenské služby.

Ve Švýcarsku, které ve 20. století, jinak v Evropě válkami poznamenaném, nemuselo bojovat ani jednou, a které si zakládá na své neutralitě, je armáda národní pýchou. Vznikla z kantonálních armád, které byly smlouvou z roku 1815 povinny dát k dispozici 2% své populaci federální armádě. Ústava z roku 1848 (po občanské válce) pak zakázala kantonům držet vlastní armádu a vyhlašovat válku (nebo taky mír). První světovou válkou prošlo Švýcarsko bez úhony, možná proto, že se kvůli své národnostní rozruzněnosti nemohlo rozhodnout, na kterou stranu se přidat (Němci podporovali Centrální mocnosti, mj. Německo, Francouzi zase spojeneckou Francii). A tak zůstalo neutrální. Neutralita Švýcarům vydržela i do druhé světové války, přestože byli od roku 1942 zcela obklopeni zeměmi okupovanými Osou.

Každý Švýcar musí odsloužit v armádě 260 dnů (Švýcarky samozřejmě ne, pro ty je služba dobrovolná). Pokud má ovšem smůlu a je povýšen, prodlužuje se mu tato doba na 500 dnů (u poddůstojníků) nebo 600 dnů u vyšších důstojníků (z toho důvodu se řada vojáků snaží povýšení vyhnout…). První část výcviku si odbyde na tzv. bootcampu, který trvá 18 až 21 týdnů. Od té doby pak až do odsloužení povinné doby nebo do 30 let věku musí každý rok odsloužit v armádě 3 týdny. Většina zaměstnavatelů s tím prý počítá a svým zaměstnancům během výcviku dál platí plný plat (aspoň to tvrdí na Wikipedii). Mimo vojenský výcvik pak každý voják musí mít doma svou zbraň a také balíček nábojů pro případ nutné sebeobrany při napadení cestou na mobilizační shromaždiště.

Nástup na vojnu není možné odložit jenom kvůli takové prkotině, jako je studium na vysoké škole – snad jen střední škola dostane přednost. Pokud přesto nastoupíte na univerzitu hned po maturitě, musíte si výcvik (resp. jeho část) odsloužit klidně třeba během vánočních prázdnin… Pokud z nějakého důvodu (nejčastěji zdravotního, nebo proto, že se stanete švýcarským občanem až v pětadvaceti či později) nemůžete do armády nastoupit, musíte až do svých 30 let platit dodatečnou tříprocentní daň z příjmů.

Celý tenhle cirkus zatím Švýcary neomrzel, a i přes svou více než poklidnou nedávnou historii (nebo právě kvůli ní?) na něm nechtějí nic měnit. Jak jinak si vysvěstlit, že ve dvou referendech volajících po zrušení armády se pro něj vyslovilo jen 36% (v roce 1991) respektive 21% (v roce 2001).